S Waltem Whitmanem tváří v tvář válce

Když vypukla válka Severu proti Jihu, byl Walt Whitman už zavedený autor a jeho věčně přepracovávaná kniha Stébla trávy za sebou měla již třetí vydání. Jako pro člověka, který miloval svobodu a stavěl se nekompromisně proti otroctví, byla pro něj situace jednoznačná. Přesto byl ale především nešťastný, že se neshody mezi severními a jižními státy nepodařilo vyřešit mírovou cestou. Whitman se do bojů nezapojil přímo, ale svůj čas během válečných let zasvětil návštěvám raněných vojáků v nemocnicích ve Washingtonu, kterým dělal společnost, poskytoval duchovní útěchu nebo třeba pomáhal s psaním dopisů domů.

Do světa, který Whitman ve svojí poezii vybudoval, válka nezapadá. Je básníkem radosti a svobody, básníkem oslavujícím krásu a vzájemnou propojenost celého kosmu. To, co by snad při povrchním čtení mohlo působit jako naivita, je ale ve skutečnosti radikální postoj. Whitman si dobře uvědomoval, že svět, ve kterém žije, není dokonalý, ale plný nesvobody, nespravedlnosti a bolesti. V jedné z mých oblíbených pasáží v monumentální básnické skladbě Píseň o mně čteme: „Nejde vzbouřenec do vězení s pouty na rukou, abych / neměl já pouta na rukou a nešel po jeho boku / (Nejsem ten veselý z nich, ale víc ten zamlklý / s potem na cukajících rtech).“ Ve ztotožnění sebe sama s celým vesmírem — Píseň o mně je všechno, jenom ne egocentrická! — se Whitman vtěluje i do osudů trpících, utlačovaných a vzdorujících. Whitmanova poezie je politickým a duchovním manifestem, který klade do popředí lásku, vzájemnost, propojení, něhu směřovanou všemu a všem. Whitmanův svět je opakem války. 

Při čtení o Whitmanových aktivitách během války se nejde ubránit pocitu určité bezradnosti a neohrabanosti. Ošetřovatelky v nemocnicích, kam docházel za raněnými vojáky, Whitmana neměly příliš v oblibě. Možná jim překážel v práci, zatěžoval je z jejich pohledu nepodstatnými věcmi, nedodržoval hygienická pravidla. I to je ale důležité sdělení o podstatě válečné situace. Zajímají nás hrdinské archetypy — lidé, kteří tváří v tvář válečnému stavu přesně vědí, co mají dělat, a jsou na svém místě. Walt Whitman svoje místo hledá a nechává se přitom vést vlastními hodnotami, vlastním hlubinným nastavením: jeho cestou je péče o druhé. Nicméně ani v ní nepůsobí zrovna nejpraktičtěji, nejefektivněji. Válka jako otřásající zkušenost vede k dezorientaci. Jak smysluplně jednat v situaci, která je už ze své podstaty naprosto nesmyslná? Úkolu, který si pro sebe zvolil, byl ale Whitman navzdory všemu naprosto oddaný — a byl například schopný navštěvovat stovky vojáků denně.

Walt Whitman, foto: Creative Commons

Jako reakci na občanskou válku vydal Whitman sbírku Rány na buben. Nejsilnější texty ukazují válečné hrůzy a utrpení lidí, kteří jsou do ní zataženi. (V jedné z básní například Whitman mistrně evokuje prožívání psychicky poznamenaného dělostřelce, které odpovídá projevům dnes označovaným jako posttraumatická stresová porucha.) Whitman válku vnímá na jedné straně jako v dané situaci nezbytnou pro ochranu určitých hodnot — a jednotných Spojených států, které pro něj také byly hodnotou s téměř duchovním přesahem —, ale neestetizuje ji, neromantizuje, neoslavuje. Na Ránách na buben je kromě samotných textů zajímavé i to, že Whitman tyto básně nejprve nezařadil do neustále přepracovávaných, rozšiřovaných a znovu a znovu vydávaných Stébel trávy, ale chtěl, aby vyšly zvlášť. Jako by chtěl básník ještě zdůraznit, že ve světě, ke kterému se hlásí a který je jeho manifestem, válka nemá co dělat. Překladatel a literární vědec Ondřej Skovajsa v rozhovoru pro časopis Tvar poznamenává, že tento (dočasný) odklon zřejmě souvisel i s tím, že Whitman za války propadl přesvědčení, že jeho projekt selhal — lidé se navzdory Stéblům trávy nepřestali vzájemně vraždit.

Jakkoli megalomansky a třeba i úsměvně může taková představa působit, dává u Whitmana a jeho poezie taková ambice dokonalý smysl. Kdysi se mě po jednom čtení přišla zeptat jedna divačka, jestli věřím, že poezie může změnit lidské srdce. Odpověděl jsem, že kdybych tomu nevěřil, nemohl bych ji psát. I to vnímám jako dědictví Whitmanova přístupu k poezii.

Netrvalo dlouho a Whitman se ke Stéblům trávy vrátil a nakonec do nic zařadil i Rány na buben. Válka skončila a ve zpětném pohledu ani Whitmanovi nezbylo než její realitu přijmout. Básnická celebrita se z něj ve Spojených státech stala takřka přes noc díky básni s válkou bezprostředně související, ale paradoxně formálně i obsahově vybočující z Whitmanovy klasické tvorby — elegii „O Captain! My Captain!“ za zavražděného prezidenta Lincolna. Podstatné ale je, že Whitman pochopil, že navzdory realitě války jeho vize svobody a vzájemnosti neztratila svůj význam. Možná právě naopak.

Přál bych si, abych milovaného básníka u příležitosti výročí jeho úmrtí mohl připomenout přece jenom v radostnějších souvislostech. Třeba s nadějí, že se jeho vize světa naplňuje a lidé se — konečně! — přestali vzájemně vraždit. Dnes ale až příliš zřetelně vidíme, že to tak není. Tím spíš je ale nutné nepřestat o krásnější svět usilovat. Utrpení nikdy nezůstává jediným horizontem: „Hrob ve skále znásobuje to, co mu bylo svěřeno nebo / jiným hrobům, mrtví vstávají, rány se zacelují, má / pouta padají.“

Obě citace ze Zpěvu o mně v překladu Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka.