Přeložil jsem psa a kočku
Před třemi lety jsem francouzskému nakladatelství Le Sonneur navrhl, aby vydalo dosud ve Francii nepublikovaný Čapkův román „Krakatit“. Během přípravy tohoto projektu mi nakladatelka svěřila překlad jiné Čapkovy knížky — „Měl jsem psa a kočku“. Francouzské vydání „Dášeňky“ totiž mělo celkem úspěch. Souhlasil jsem, protože překládat Čapka mě vždycky těší: už jen pro jeho styl a humor.
V cestopisech a dopisech mají v sobě Čapkova souvětí něco francouzského, táhnou se, větví a často se uchylují ke dvojtečce, což je v češtině vzácné. Humor tu má podobu všudypřítomné ironie a prostým, často zdánlivě naivním slovům nezřídka dodává politickou nebo filozofickou rovinu. Ne náhodou přirovnává francouzská nakladatelka Dášeňku k Malému princi… V tomto případě poskytuje pojednání o plemenech a chovu psů autorovi příležitost k postřehům o lidských vlastnostech a hlavně o politické situaci jeho doby, smutných třicátých let. Německá protektorátní cenzura se ostatně nenechala zmýlit a odstranila z textu některé věty — nezkrácený text tak vyšel teprve v 60. letech.
překladatelský seriál Na čem pracuju
Člověk by si mohl myslet, že knížka o každodenním životě psů a koček — nijak vzletné téma — se překládá snadno. Tak to ale vůbec není. Nejdřív jsem si musel zahrát na detektiva a sestavit verzi textu, ze které budu překládat: rychle jsem totiž zjistil, že jednotlivá vydání se od sebe výrazně liší. V tom prvním (1939) chybí celá jedna pasáž. V tom, které je součástí sebraných spisů Karla Čapka (1983), byly chybějící stránky zrekonstruovány, ale texty následují ve špatném pořadí. Teprve ve vydání z roku 2004 je text celý a správně seřazený. Záhadu vysvětluje fakt, že Měl jsem psa a kočku nevyšlo za Čapkova života, ale až několik měsíců po jeho smrti: vycházelo se z rukopisů ležících na jeho stole, víceméně připravených k vydání. Chybělo v nich několik stránek, které byly následně vloženy do osmého vydání (1964), ale ne vždy ve správném pořadí…
Výchozí text jsem tedy měl, ale čekala mě ještě otázka slovní zásoby. Musel jsem si nastudovat nejrůznější psí rasy: stájový pinč, trpasličí pinč, německý pinč, opičí pinč a další… U podobných encyklopedických výčtů spočívá nejbezpečnější metoda v tom, najít popisné články o příslušných plemenech v obou jazycích, nejlépe s ilustracemi, aby byl omyl vyloučen. To ovšem pro člověka, který má radši kočky, nebylo jen tak! Jinde jsem musel nahradit některé termíny z oblasti výcviku, které ve francouzštině neexistují: řešením bylo text přizpůsobit a najít jiné specifické pojmy s dvojím významem. V textu byla spousta překladatelských oříšků — třeba hned první věta nebo falešné rodokmeny…
Celkově pro mě tento překlad, na kterém jsem pracoval asi dva nebo tři měsíce, představoval spíš hru a odreagování. Knížka by měla vyjít v říjnu letošního roku s ilustracemi Josefa Čapka. Zatímco čekám, až se budu moci pustit do Krakatitu a Haškových povídek, jsem začal pracovat na překladu dalších románů, ať už současných (Alena Mornštajnová, Zuzana Říhová), nebo starších. A hlavně české poezie — současné i poezie 20. století: v této oblasti překládám často pro potěšení, bez finanční odměny. I překladatelé totiž, stejně jako nakladatelé, musejí přijímat komerční, placené zakázky, aby si vedle toho mohli dovolit věnovat se projektům, které dělají jen z lásky ke svému řemeslu a literatuře.
Glosu z francouzštiny přeložila Sára Vybíralová.
Rok 2022 je pro České literární centrum (ČLC), sekci Moravské zemské knihovny, rokem zaměřeným na literární překlad. Cílem je ještě více zintenzivnit podporu překladatelů (zahraničních i domácích) a zvýšit povědomí o jejich práci i poslání. Řada aktivit se bude vztahovat k Mezinárodnímu dni překladu (30. září) i k předsednictví České republiky Radě EU ve druhé polovině roku 2022. ČLC podpoří mj. překladatelské workshopy, debaty o překládání a autorská čtení za účasti překladatelů na půdě zahraničních i českých univerzit a veletrhů.