Tvůrčí psaní v Bavorsku

Faber-Castell Akademie se skutečně jmenuje podle těch tužek. Založil ji hrabě von Faber-Castell ve franckém Steinu, který se ve východní frančtině řekne Schdah, a nachází se asi sedm kilometrů od Norimberku. Pěšky se k Akademii dá, podél zámku, dojít ze stanice metra Röttenbach. V den, kdy jsem se tam vydala, jsem spala asi hodinu. Vzbudila mě zpráva od Uliho Rothfusse, který mě poprosil, abych se před naší schůzkou nechala otestovat, že je to povinné pro návštěvu přidružené výrobny tužek. Zaplatila jsem tedy patnáct eur v nevytopeném kině Cinecittà a vydala se na cestu do budovy s různobarevnými okny.

Uli Rothfuss je spisovatel a současný rektor Akademie. Hned u vchodu mi oznámil, že do výrobny tužek, na kterou jsem se těšila snad ze všeho nejvíc, nakonec nepůjdeme. Prošli jsme spolu ale celou školu a udělali si společnou fotku, která zaznamenává asi největší výškový rozdíl ve východních Francích.

„Naše Akademie je soukromá, financuje ji částečně Faber-Castell, částečně studentské poplatky. Naše obory, mezi něž patří také grafika, malba či ilustrace, jsou nicméně akreditované, takže tu lze získat bakalářský a magisterský titul. Máme asi tři sta studentů, z nichž část zvolila cyklus celoživotního vzdělávání. To jsou často lidé kolem čtyřicítky padesátky, kteří obvykle nemohli z různých důvodů studovat v mládí,“ vypráví Uli.

Akademie byla založena před pětadvaceti lety, tvůrčí psaní se tam vyučuje osm let a spočívá v kurzech literární tvorby a kulturní žurnalistiky. Studenti výuku tráví v malých skupinkách, na konci programu odevzdávají dílo připravené k vydání. Od třetího ročníku vedou výuku mentoři, kteří pracují vždy se stejnou skupinou lidí podle předem připraveného sylabu. Jeho součástí je třeba úvod do literární historie, kurz autorského čtení anebo organizace literárního festivalu. Učí se také, jak tvůrčí psaní učit další lidi. „To jim do budoucna pomáhá, protože díky tomu nachází pracovní uplatnění. Také k nám zveme zavedenější německé či zahraniční autory, kteří se vlastní tvorbou živí, aby naši posluchači viděli, že je to vůbec možné,“ vykládá Uli. Mentor, kterého si zvolí sám student, vede společné semináře, pomáhá s redakcí textů po e-mailu anebo radí, kde daný text případně otisknout a za jakých podmínek.

To mě přivede k otázce, kolik vlastně stojí školné a zda má Akademie nějaký systém stipendií. „Platí se 380 eur za měsíc,“ odvětí Uli, „dosud bohužel nenabízíme žádná stipendia, ale můžeme například nabídnout splátkový kalendář — je tedy možné platit třeba 190 eur měsíčně po dobu šesti let. Jako škola se zároveň účastníme jiných stipendií, například těch celobavorských. Motivujeme tak studenty k získání jednorázového stipendia ve výši 5 000 eur, které by jim mělo pomoct nakopnout jejich kariéru. Už během studií také všechny vedeme k průběžným publikacím, které jim mohou vydělat poměrně slušné peníze.“

Na rozhovoru s Ulim mě zaujala míra empatie, s níž řeší uplatnění všech studujících — nikoliv na poli marketingu, a ne nutně na poli publicistiky, ale zejména v rámci vlastní svobodné umělecké tvorby. Opakovaně během rozhovoru také narážíme na to, že Akademie zajišťuje živobytí různým uměleckým osobnostem tím, že jim nabízí pracovní místa. Náplň práce je pro ně zároveň nastavena tak, aby mentoři a mentorky měli stále dost času na psaní či jiné aktivity. V Německu, tak jako v řadě jiných zemí (včetně Slovenska), je navíc zavedený status umělce, který tvůrčím osobnostem zajišťuje různé existenční úlevy.

Když jsem opustila budovu s různobarevnými okny, vzala jsem to znovu podél zámku. Jinudy cesta ani nevede. Germanisches Nationalmuseum mělo otevřeno až do pozdních večerních hodin, takže můj test z vymrzlé Cinecitty, nutný rovněž pro návštěvu muzeí, nakonec přece jen někdo oskenoval. Poté, co jsem se domotala z hospody v Gostenhofu do ztichlého potemnělého špitálu, který byl na poslední noc mým domovem, jsem si zkusmo ověřila ceny soukromých kurzů psaní v Česku. Při srovnání českých a německých příjmů a výdajů to pro Čechy vychází na celkem finanční pálky.  

Pocítila jsem vděk za těch pár dostupných seminářů, které vypisují české veřejné univerzity i navzdory neuspokojivým finančním podmínkám akademických pracovníků. Možnosti uměleckého rozvoje nemají být komoditou, ačkoliv — zda člověka může naučit psát někdo jiný než on sám, se nejspíš nikdy nedozvíme. Řada lidí by beztak řekla, že nejvíc se toho dá naučit nahodile po hospodách — a ani s tím nelze tak zcela nesouhlasit. Odlišný přístup k profesionalizaci kultury a horší životní podmínky českých umělců oproti těm německým ale zůstávají faktem.