Nahý anděl Jack Kerouac
„Cožpak každý člověk nevstupuje do života jako sladké robě, které věří všemu, co najde pod tátovým krovem? Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení — a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete dál tím hrůzným snem svého života.“ Toto je jedna z „beatnických“ reflexí z románu Na cestě Jacka Kerouaca, jehož sté výročí narození si v těchto dnech připomínáme.
Kerouac je autorem rozsáhlého díla zahrnujícího dvanáct románů, povídky, básně, eseje a korespondenci podávající určitý obraz poválečné americké společnosti. Celým jménem Jean-Louis Lebris de Kérouac se narodil 12. března 1922 v městečku Lowell ve státě Massachusetts v dělnické katolické rodině francouzsko-kanadského původu. V rodině se mluvilo francouzsky, angličtinu zvládal postupně po nástupu do školy a ještě jako teenager měl francouzský akcent. Rád se toulal okolní přírodou a sportoval. Přitahovala ho literatura, první prózy si psal pro sebe již od jedenácti let a v sedmnácti se rozhodl stát se spisovatelem.
Jack Kerouac, foto: Creative Commons
Zároveň ho však ve čtyřech letech zásadně poznamenala smrt jeho staršího bratra Gerarda a později zhoršená sociální situace rodiny. Jako dobrý fotbalista získal po dokončení střední školy roku 1941 stipendium na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Po úrazu tuto podporu ztratil a studia zanechal, střídal různá zaměstnání a psal povídky. V letech 1942—43 byl po několikadenní službě ve válečném námořnictvu ze zdravotních důvodů přesunut k obchodnímu loďstvu, se kterým se plavil v konvojích přes Atlantik a užíval si přístavních radovánek. V té době dokončil svůj první román Můj bratr oceán (The Sea Is My Brother, vydán až 2011, česky 2012).
Roku 1944 po návratu do New Yorku se prostřednictvím své přítelkyně Edie Parkerové (se kterou byl pak krátce ženatý) v prostředí newyorské bohémy seznámil s Allenem Ginsbergem a přes další známé s Williamem Burroughsem, dalšími „nahými anděly“, jak je ve své stejnojmenné knize (Naked Angels, 1976, česky 1996) o beatnicích nazval John Tytell. Toto jádro budoucí literární „generace beatniků“ se pak postupně rozšiřovalo o další, například roku 1951 přibyl Gregory Corso. Název vyšel z termínu „beat“, který razil Herbert Huncke, jejich známý z newyorského polosvěta, pro osoby bez peněz a vyhlídek do budoucna, „zbité“, ale zároveň znamená osoby „blažené“, mysticky z tohoto stavu unikající. Později v polovině padesátých let se beatnici seznámili s rovněž experimentujícími, o novou podobu literatury usilujícími básníky tzv. sanfranciské básnické renesance a s básníkem Lawrencem Ferlinghettim, který jejich díla vydával.
37 metrů dlouhá role
V roce 1945 začal Kerouac psát svou první publikovanou knihu, román Maloměsto a velkoměsto (The Town and the City, 1950, česky 2002), inspirovaný tematikou a stylem Thomase Wolfea, výrazného a vlivného představitele prózy třicátých let. Jeho dalším oblíbeným autorem a inspirací byl James Joyce. Klíčovou událostí bylo pro Kerouaca ve stejném roce setkání s Nealem Cassadym, inspirací pro postavu Deana Moriartyho v románu Na cestě a Codyho Pomeraye v experimentální próze Vize Codyho (Visions of Cody, 1972, česky 2011). Cassady ho také inspiroval ke koncepci „spontánní prózy“, dechem volně plynoucího asociačního proudu řeči jakoby v jazzovém rytmu, který se stal pro Kerouaca charakteristickým. Nicméně jeho texty hrnoucí se jako příval vznikaly na základě připravených podkladů. Kerouac s Cassadym popíjel a podnikal divoké jízdy po Spojených státech a Mexiku a své zážitky začal v roce 1950 zpracovávat. Nejslavnější třetí verze románu Na cestě vznikla v roce 1951, když založil do psacího stroje 37 metrů dlouhou roli slepených pauzovacích papírů a zásobován polévkou, cigaretami, kávou, alkoholem a benzedrinem tehdejší manželkou Joan Havertyovou (druhé manželství, z něhož se narodila dcera Janet Michelle, bylo také krátké, 1950—51) je tři týdny zapisoval. V původní podobě byla kniha pro svou skandální otevřenost (sex, drogy, urážky) nepublikovatelná, po odmítnutí několika nakladatelstvími vyšla až po úpravách po šesti letech (původní svitek byl vydán roku 2007 k padesátému výročí). Rozsáhlý román byl částí kritiků příznivě přijat jako nový svěží hlas v americké literatuře, částí striktně odmítnut, nicméně přinesl autorovi okamžitou popularitu, stejně jako brutální napadení na ulici.
Kerouac jako ostatní beatnici byl značně kritický k běžnému poválečnému životnímu stylu ve Státech a kniha nabídla netradiční pohled. Prostřednictvím mozaiky detailů představuje širokou škálu postav a prostředí, různé situace, kterými cestující procházejí, a jejich reflexe. Navazuje tak na tradici pikareskního románu a zároveň je ale i duchovním hledáním. Na román navázala próza s buddhistickými motivy Dharmoví tuláci (Dharma Bums, 1958, česky 1992), zachycující období, kdy mezi napsáním a publikací Na cestě vystřídal Kerouac různá zaměstnání na různých místech od východního po západní pobřeží. V té době se také stýkal s básníkem Garym Snyderem (předlohou pro postavu Japhyho Rydera v Dharmových tulácích) a začal se z jeho podnětu zajímat o buddhismus. Silně ho ovlivnila také jazzová hudba padesátých let.
Literatura centrem jeho života
Všechny Kerouacovy romány jsou více či méně autobiografické, on a jeho přátelé v nich vystupují pod změněnými jmény. V románu Na cestě si říká Sal Paradise, Cassidy je Dean Moriarty, Ginsberg Carlo Marx, Burroughs Starouš Bull Lee a Huncke Elmer Hassel, v dalších románech pak figurují pod jinými jmény. V dalších četných prózách, které začal psát v padesátých letech a publikoval později a ve kterých plánoval zachytit svůj život, si zvolil jméno Jack Duluoz. Vize Gerarda (Visions of Gerard, 1963, česky 1998), Doktor Sax (Doctor Sax, 1959, česky 2011) a Maggie Cassidyová (Maggie Cassidy, 1959, česky 1996) popisují jeho mladá léta v Lowellu. Podzemníci (The Subterraneans, 1958, česky 1992) vycházejí z jeho poměru s mladou Afroameričankou v New Yorku roku 1953, Andělé pustiny / Andělé zoufalství (Desolation Angels, 1965, česky 1995/2005) a Big Sur (1962, česky 1995, 2005) pokrývají léta beatnického života 1956—60. Posledním dílem publikovaným za autorova života je Duluozova marnost (Vanity of Duluoz, 1968, česky 2022), pokrývající léta 1935 až 1946. Kerouacovo dílo zahrnuje i jiné žánry, z nichž je nutno připomenout poezii, například Rozprášené básně (Scattered Poems, 1971, česky 1995), zajímavou korespondenci a eseje.
V šedesátých letech, kdy se zřejmě nechtěně stal celebritou, se kriticky stavěl ke své bohémské minulosti a přátelům, odmítal hnutí hippies či svůj podíl na jeho vzniku, posílilo se jeho celoživotní katolictví, prodělal nervové zhroucení a jeho alkoholismus zesílil. Próza Satori v Paříži (Satori in Paris, 1966, česky 1994), v níž hledá své francouzské předky, a Mag (Pic, 1971, česky 1984), příběh cesty malého chlapce, nepatří k jeho nejlepším pracím. Jádro jeho tvorby spočívá v padesátých letech, kdy napsal mnohé z později posmrtně publikovaných děl. Do padesátých let spadají také jeho méně známé prózy psané v quebecké francouzštině, například Noc je má žena (La nuit est ma femme) a Na cestě (Sur le chemin), vydané v knize Život je hold (La vie est d’hommage, 2016). Čeští čtenáři se s Kerouacovým dílem mohli poprvé setkat ve stručném výboru Říjen v železniční zemi (1962), dnes je většina jeho děl přístupná v českých překladech.
Kerouac celý život silně pil a na následky alkoholismu zemřel 21. října 1969 v St. Petersburgu na Floridě, kde žil s matkou, k níž se během svého života občas na čas vracel, a svou třetí manželkou Stellou Sampasovou (od 1966). Při pohledu na jeho osud se zdá, že i přes veškeré bohémství byla centrem Kerouacova života literatura.
Autor je anglista a amerikanista.