Ukázky: Vít Slíva

Básnická tvorba Víta Slívy (* 1951) je v našem literárním prostředí dobře známá a je dlouhodobě reflektována čtenáři i kritikou. Nepoměrně méně známým faktem je, že Slíva si v letech 1977 až 2008 vedl deník výstižně nazvaný Dnění, který čítá osm svazků s třemi a půl tisíci stran. Tak rozsáhlý, s obdivuhodnou umanutostí budovaný deníkový soubor se po čase nutně stal svého druhu legendou: o jeho existenci se v okruhu věci znalých dobře ví, ale konkrétní obsah dlouho bylo lze jen uhadovat. Autor své záznamy nesvěřuje ani blízkým přátelům a až na drobné výjimky z deníku dosud nic nepublikoval.

Jak píše v doslovu chystané knihy editor Dan Jedlička: „Její výsledná podoba vychází ze záměru jasně formulovaného autorem, prostor pro nakladatelskou ediční práci zde byl relativně malý. Vít Slíva svůj nikoliv útlý bilanční soubor (jak jej sám označil v jednom z našich četných e-mailů) komponoval do dvou nestejně rozsáhlých, chronologicky řazených částí vzájemně odlišených formou i funkcí.“

Vít Slíva, foto: Silvie Rujbrová

Vít Slíva vydal více než deset básnických knih, mimo jiné Nepokoj hodin (1984), Tanec v pochované base (1998), sbírku Bubnování na sudy (2002), za niž v následujícím roce obdržel cenu Magnesia Litera a výroční cenu Nadace Český literární fond, Souvrať (2007), Návrší (2014) a Bóje (2021).

PODOBENSTVÍ O LÁSCE

Upřeně jsem jí hleděl do tváře, a ona najednou nastavila mému pohledu zrcátko: snad ještě nikdy v životě jsem si nepřipadal tak ohyzdný jako v tom krátkém okamžiku, kdy byl celistvý obraz její tváře porušen zábleskem mého oka!

Pak jsem zkoušel sílu své lásky tím, že jsem zaostřoval pohled na její tvář tak, abych jím pomíjel zrcátko, které mi stále stavěla před oči, tedy abych viděl jen ji a ani na chvilku sebe.

(Dnění, s. 636, 23/7/1981)

DOPIS

„Celou neděli jsem prochodil a proležel v očekávání, že se dostaví báseň. Nešla a nešla, jako jsi nešla Ty, ale ani naděje neodcházela… Až před půlnocí, v posteli, byl jsem jí navštíven. Nemýlím se? Bylas to Ty?“

(Dnění, s. 853)

POPELEC

Leží sníh, bílý kohout,
cepem slepce ubit.
Můžeš teď očima zrcadlo ohnout
a světlem se upít.

Můžeš i polykat popel těla,
narůstat duši jak vrbě hrb,
a kdyby snad tajemstvím ochořela,
trp!

Tebe však tajemství drtí,
drtí tě pravda i lež.
Možná že více než smrti
bojíš se, že neumřeš.

(5/3/1992)

***

Podobně jako opavské nádraží dlouho mě volaly k psaní i údery hradeckých zvonů. Léta! Léta mi ozvučovaly a označovaly blažený čas mé samoty tady na Kopci. A když se čas samoty zvaný H 95 chýlil ke konci, odhodlal jsem se k pokusu o přepis znění kovu do znění slov.

(Dnění, s. 1593)

***

KDOVÍ… Varovná byla scéna v branecké hospodě, když vstoupil policista a oznámil hospodské, že se jí vloupali do chaty, v Žimrovicích…: Uchrání strážný duch poezie Boudu a v ní toto Dnění?

Táž hospodská komusi řekla — jak jsem to slyšel já —: „Pán je z Hradce?“ —, ale vzápětí se ukázalo, že skutečné znění bylo: „Patnáct dvacet“… Kdo se cítí, ten se vtípí!

Kdoví co všechno takto slyšíme a chápem!

(Dnění, s. 2304—2305, 3/8/2002)

***

ČAS V HODINKÁCH. K ránu v den jejího odjezdu se mi hodinky zastavily ve 03:48:40, když jsem vedle ní ležel… Tak mi zůstává její důvěrně tělesná blízkost na nehybném ciferníku zachována.

(Dnění, s. 3125)

***

Kampak se poděly všechny ty dny?
Každý tak bezedný, každý tak poslední…
Do duše každá ta hodina zalétla!
Zůstaly tři sochy odlité ze světla.

(16/7/2005)

***

„Ještě jsem stačil vzpomenout
vyteklé baterie minulého léta,
než jsem si povšiml, jak Orion provádí
na sklech tvých brýlí
nový, precizní výbrus.“ — „Však jsem pak spatřila,
že máš ramena sevřena nocí,
bedněním rakve. Byls mrtev,
jako každý, kdo se mě zmocnil.“

(4/2/1981)

TEĎ

Stále vidím tu židli:
záblesky plamenů v laku
jako ruměnce svatého šílenství,
jež propuká už v umění postavit se na nohy.
— Stála na dvou
a to jí stačilo,
aby vyjádřila poslušnost ohni,
který je vždycky nakloněn k zlému.
Byla obrazem příkrosti jeho ducha,
ale více než to
srdcem strnula nad bolestí,
která s ní před chvílí svrhla dívku,
něčího černého miláčka,
mého černého anděla. —

Měsíc dral bez dechu černé peří
a dorůstal v každém nehtu. Ona však mlčela. — — — Až nad ránem:
„Slyšíš?
Obchází hrůza!“ — „Miláčku!“ zazoufal jsem.
„Jako bych střílnou hradního cimbuří
zahlédl přelet holubice: teď jsem tě
miloval!“

(18—19/5/1981)

JIZVY

Nebyl to pád z nebeských výšin,
bylo to stoupání výtahem
a po žebři přes vikýř
na střechu: že potom stála chodidly v téru,
anděl, od křídel černající.

Zatmění slunce nenastávalo.

Musela proto přimhouřit oči,
a město se pod ní skrčilo
jako šelma pod bičem.
Tehdy řekla: „I já mám své jizvy.
Podívej, tady, na stehně:
tu mi způsobil potok Ostřec.
A tuto: vidíš ten prst? Žiletka Silver.
Měla jsem sotva tři roky,
když mě v noci ozářila 
fosforová skříň: to je tady, na čele.

Poslední jizvu mám v ústech. Není ji vidět —
— ale polib mě! — — — Tu jsi mi právě teď 
způsobil ty!“

(2/6/1981)

VZPOMEŇ SI

„Hned na prvním schodu gymnázia
ležela zdechlá sova, a než jsem vyšel na půdu,
rozbřesklo se.
Sádroví bohové už tam nebyli,
jenom Hermés, průvodce duší,
ale i ten měl ze sandálů
odlomena křídla…“ — „Blázínku!
Čeho se bojíš? — Vzpomeň si, jak jsme se jednou objali,
až nám těsně nad hlavami
praštěla náprava Velkého vozu!
Zatímco ty jsi pak postával před zrcadlem
a tesknil, že znamínko lásky,
které’s měl ode mě na krku,
není už skoro vidět, — já jsem už třetí den
do krve škrábala
svědivé ranky po komárech.“

(9/6/1981)

HRADEC

Náčrt

Procházím rodnou obcí,
zdrobnělinou dětství.
Od vrchu van beethoveník,
var osikových lisztků.
Sípe parní vláček,
dýchací můj stroj.

(14/2/1995)