Elániův botový index a Terryho boj s nespravedlností světa
V horách Beraní hlavy je známo, že doba mezi naším narozením a smrtí je jen takový načančaný základ. Skutečný život sestává ze všeho, co jsme udělali, s kým se setkali a koho ovlivnili. Dokud nedoběhnou námi posledně natažené hodiny, neuschne poslední zrytý záhon, naše jméno nepřestane být vyslovováno a naše slova a myšlenky k někomu promlouvat, nejsme skutečně pryč. A tak, i když sir Terry Pratchett zemřel před sedmi lety, stále je tu s námi.
Poté, co v zemi během ledna stoupla inflace na 5,4 %, začala britská aktivistka v oblasti boje s chudobou a autorka kuchařek a esejů o jídle pojatých z hlediska jejich skutečné ceny (včetně například započítání položek za elektřinu) Jack Monroe používat „Elániův botový index“. Chce jeho prostřednictvím ukázat reálné dopady inflace a zvyšování cen základních potravin na život lidí s nízkými příjmy. O něco později oznámila, že se věci dávají do pohybu. Na práci Národního statistického úřadu, jehož předchozí informace vedly ke vzniku zmíněného indexu, je již údajně možné sledovat promyšlenější vyhodnocování údajů o cenách a jejich dopadech vzhledem k možnostem zákazníků.
Označení „Elániův botový index“ vychází z populární série Úžasná Zeměplocha od sira Terryho Pratchetta. Jeho dcera a správkyně pozůstalosti Rhianna pak vyjádřila potěšení nad tímto použitím slov a myšlenek svého zesnulého otce a oficiálně označení nově vytvářeného indexu autorizovala.
V jádru indexu je „botová teorie“ sociálně-ekonomické nespravedlnosti kapitána Elánia, jedné z nejoblíbenějších zeměplošských postav. Především ale postavy, do které Pratchett vložil některé ze svých nejsžíravějších názorů na sociální nespravedlnosti a to, co je skutečným zločinem naší doby. Byl to právě Elánius, kdo ankh-morporskou hlídku otevřel trpaslíkům a trollům… a také golemům, vlkodlakům, zombie a pochopitelně desátníku Nóblhóchovi. A byl to Elánius, kdo zatkl vládce celé země za vyvolání války (v knize Hrrr na ně!). Protože válka je zločin a mělo by se na ni jako takovou pohlížet. Byl to Elánius, který se neustále stavěl proti snobismu a představě o nedotknutelnosti elit vyjádřené v knize Muži ve zbrani paradoxem, že „vlastnit sto podezřelých krámků a domků ve slumech — to nebyl zločin, i když žít v některém z nich už ano — téměř“, protože „když jste měli dostatek peněz, pak jste prakticky nemohli spáchat zločin… bohatí se vlastně dopouštěli jen takových malých zábavných hříšků“.
Terry Pratchett, foto: Wikimedia Commons
Pratchett, který pocházel z toho, co jsme zvyklí nazývat pracující třídou, během své kariéry neskutečně zbohatl — právě úspěch jeho knih v devadesátých letech, jak vzpomíná na svém blogu Pat Rothfuss, inspiroval celou jednu generaci spisovatelů, aby našli kuráž a věnovali se fantasy, protože i tenhle žánr může být úspěšný a vnímaný seriózně. Nikdy však neztratil svůj vnitřní kompas pro to, co je správné. Kompas, který byl podle jeho dcery i blízkého přítele Neila Gaimana poháněný vztekem.
Při zběžném pohledu na Zeměplochu, která se otáčí na hřbetech čtyř gigantických slonů stojících na hřbetě želvy Velké A’Tuin a je plná nejroztodivnějších postaviček a bláznivin, je těžké tomu uvěřit, ale v jádru těch nejlepších zdejších příběhů je právě vztek, bezmoc a zoufalství. Drásavé volání po tom, co je správné a jak by se měli lidé chovat. V Malých bozích Pratchett vyzval k zodpovědnosti za excesy „kvizice“ nejen církev, ale i samotného boha Oma. V diplomatickém cestopisu Pátý elefant se můžeme dočíst, že „celý svět se dívá, ano, ale nikdo se nestará“.
V pozdějších knihách, když Pratchett bojoval s postupujícím alzheimerem, se naléhavost otázky, co je podstata ne člověka, ale především lidskosti a co to znamená žít ve světě plném předsudků plynoucím z toho, „co přeci každý ví“, stává až bolestivou. Koncem ledna vyšel na webu Financial Times článek, který trefně shrnoval, že rádoby znalci moderní ekonomie nemusí jen snobsky číst nového Thomase Pikettyho, ale měli by zkusit i starého dobrého Terryho.
Konkrétně ona botová teorie má pochopitelně mnohem starší kořeny. Možná nejstarší vyjádření principu, na kterém jsou pracující „okrádáni“, aniž by měli šanci si to uvědomit či změnit, pochází z poloautobiografického románu Roberta Noonana (pod pseudonymem Robert Tressell) The Ragged-Trousered Philantropists z roku 1914. Ovšem to je v pořádku. Pratchett do své Zeměplochy vložil gigantické množství nejen invence a vlastních nápadů, ale i inspirace a konceptů převzatých odjinud — jen je prostě vyjádřil živěji, působivěji, lépe. Abychom nakoukli i do popkultury, stačí se podívat na „Problém někoho jiného“, jak jej vysvětluje Douglas Adams v knize Život, vesmír a vůbec a pak Pratchett v Mortovi (stručně: lidé jsou více než ochotni nevidět to, o čem si mohou říct, že se jich to netýká — a je jedno, zda se jedná o horu růžového pudingu nebo domácí násilí).
Plné znění teorie najdete ve zmíněném románu Muži ve zbrani: „Elánius nakonec došel k názoru, že tihle bohatí jsou tak bohatí proto, že si mohli dovolit utrácet méně peněz. Vezměte si například boty. On si vydělal třicet devět tolarů měsíčně plus příplatky. Pár skutečně dobrých kožených bot stál padesát tolarů. Ale boty za přijatelnou cenu, takové, které vydržely sezonu, někdy i dvě, i když po tom, co se ošlapaly, do nich pekelně teklo, stály deset tolarů. Právě takové boty si Elánius kupoval a nosil je, dokud vydržely. Druhou sezonu už mívaly podrážky tak slabé, že i v mlhavé noci poznal podle dláždění, na kterém místě Ankh-Morporku se právě nachází. Věc spočívala v tom, že dobré boty vydržely roky a roky. Člověk, který si mohl dovolit dát padesát tolarů za pořádné boty, měl obutí, jež jeho nohy udrží v suchu, ještě za deset let, zatímco chudák, který si mohl dovolit dát za boty jen deset tolarů, utratí za stejnou dobu sto tolarů, a přitom bude mít prakticky pořád mokré nohy!“
Pratchett napříč Elániovými příběhy trefně ukazoval, jak fungují společenství chudých a jak je obtížné se z takového prostředí za stávajících pravidel dostat. Protože celý systém funguje tak, aby jedinec neměl šanci — a především aby mu jeho okolí samo házelo klacky pod nohy. V jednom z pozdějších zeměplošských románů (Nevídaní akademikové) je jako metafora použit košík s kraby, který nepotřebuje víko, protože pokaždé, když se některý krab škrábe nahoru, ostatní ho strhnou zpátky. Navzdory svému humoru byly jeho romány také mnohdy kruté, když v kontrastu se všemi těmi vtipnými dialogy a smrští gagů najednou navštívil rodinu, kde umřelo dítě i s babičkou, protože si svítili svíčkou vyrobenou z otráveného vosku určenou vládci města a nikdo se nestaral o možné vedlejší ztráty mezi obyčejnými lidmi, kteří si „vždy z práce berou něco na přilepšenou“, protože samotný plat nikdy nestačí…
Terry Pratchett a Sam Elánius jsou našimi průvodci sociální nespravedlností a lidskou touhou po lepším a humánnějším světě už více než třicet let. A jak nám Jack Monroe ukázala, pořád jsou nejen nejzábavnější, ale především nejtrefnější a prostě nejlepší.
Autor působí jako zástupce šéfredaktora časopisu Pevnost.