Krutá jednoduchost a přímočarost vesnice

Žánr dystopie a postapokalyptická literatura jsou dnes na vzestupu. Čím si to vy osobně vysvětlujete a proč jste se pro tuto osvědčenou kombinaci rozhodl?

Je na vzestupu? Sám dystopii a postapokalyptickou literaturu, pokud tedy nepočítám životopis Tomáše Řepky, nečtu. Myslím si, že je asi trochu vzrušující zahlédnout to, co se aktuálně děje a co známe, v pokročilejším stupni rozkladu, za jakousi hranou — a pokud žijeme ve světě, kde jednoho dne Putin omylem zavadí o tlačítko na stole, pak je to asi ještě o něco lákavější. Svým způsobem je čtení postapokalyptické literatury obdobou nutkání podívat se na fotku zavražděného. Na druhou stranu, možná tu jen blábolím, třeba je to trendy z mně neznámého důvodu, stejně jako TikTok nebo marvelovky, a za pár let zase poletí něco jiného. Já jsem se pro tento žánr rozhodl-nerozhodl. Nikdy jsem nezamýšlel Surový tvar psát jako dystopii a vlastně nad ním dodnes tak neuvažuji, spíš to samovolně vyplynulo z toho, jaké krutosti se v knize dějí. V dystopii daleko snadněji přijmeme zoufalství, a tím pádem i činy, které z něj vycházejí. Když to tedy uzavřu, lákalo mě využít této berličky, abych mohl hlavní postavy provést ještě větším šílenstvím.

Lukáš Palán, foto: osobní archiv

Podobně pozoruji v současné české literatuře rostoucí oblibu vesnických kulis, často právě ve spojení s nějakým temným tajemstvím nebo nebezpečím. Co na venkově a jeho obyvatelích fascinuje vás?

Myslím si, že ona někdy krutá jednoduchost a přímočarost — nikoliv vesničanů, ale vesnice jako jakéhosi živoucího organismu. Přijde mi, že tam vše probíhá daleko přirozeněji, bez zbytečných cavyků, bez zbytečných slov a analýz. Černobílé vidění světa je tam jasně definované, někdy čára leží trochu blbě, někdy trochu nakřivo, ale právě ta jistota akcí a reakcí dost ulehčuje život. Na vesnici jsem vyrostl, a když se tam teď vracím z města, fascinuje mě, kolik naprosto zbytečných myšlenek si přivážím s sebou.

V románu se dočteme, že „k životu na vesnici city potřeba nejsou“. Tak co k (pře)žití na vesnici naopak potřeba je? 

Vajíčka, Vysočina, chleba a pivo. Ale vážně, asi je to o tom, nastavit si správný mindset, třeba v tom, že nebudete takovej blbeček jako já, který používá slova jako mindset. Když jsem vyrůstal na vesnici já, nepociťoval jsem, že potřebuji nějaké zvláštní schopnosti, abych se tím „protloukl“, na druhou stranu vím, že teď už bych se tam chvílemi cítil jako v kleci. V prázdné kleci. Tak asi snad — nebejt rozmazlenej. Děda říkával, že „když tě něco bolí, tak to přejde, buď to přestane bolet, nebo člověk umře, ale bolet to už nebude“. Moje oblíbená filozofie to asi nebude, ale myslím, že to dobře shrnuje, co jsem se tu snažil říct.

Ocitáme se v postapokalypticky laděných kulisách — vyprahlé krajině sužované prudkými bouřemi, kde postupně dochází proviant a skoro nic nefunguje a jejíž obyvatelstvo v minulosti zdecimovala blíže neurčená epidemie. Co ještě nedávno působilo jako čisté sci-fi, může dnes připomínat realistický obraz blízké budoucnosti…

Lukáš Palán: Surový tvar
Argo, Praha 2021

Já bych to zase až tak špatně neviděl, což samozřejmě říkám ve svém vytopeném pražském bytě po tom, co jsem se hezky najedl, takže těžko říct, jak moc dokážu být objektivní. Věřím ale v to, že svět není horší místo k životu, než jaký byl třeba před sto lety. Neděje se víc a víc horších věcí, jen častěji lezeme na internet a čteme si o tom.

Celý příběh vypráví bezejmenný hlavní hrdina, ale jinak tu máme co do činění v podstatě s kolektivním hrdinou — partou vesnických kluků, k níž dotyčný rovněž patří a ve které není místo pro slabé jedince. Děj se navíc odehrává v odlehlé vsi, jež připomíná spíše zapomenutý ostrov. Trochu mi to evokovalo Pána much, až na to, že u dospělých záchranu rozhodně nehledají.

Já bych Surový tvar viděl spíše jako Planetu opic. Je to dlouho, co jsem Pána much četl, ale mám dojem, že tam se mladí hrdinové dostali do podobné pozice ne vlastní vinou a že vlastně ani podvědomě nechtěli pokračovat v tom, co dělali, jeli na setrvačnost, která nabírala na tragické síle. Zatímco v mé knize jsou všichni aktivní protagonisti, kteří vědomě kráčí za tím, aby se dostali tam, kde se na konci knihy nacházejí. Pán much může vyvolat lítost, ale moje kniha by ji rozhodně vyvolávat neměla.

Většině teenagerů ve vašem románu jsou vlastní projevy vulgarity, krutosti nebo homofobie. Patří to obecně k dospívání a fungování klukovského kolektivu? Co dává výslednou formu tomuto „surovému tvaru“?

Nemyslím si. Samozřejmě, na světě asi není blbější entita než skupina mladých fracků, ale neřekl bych, že k dospívání obecně patří homofobie a krutost. Spíš zvědavost a blbost, ty k dospívání patří určitě a jdou ruku v ruce. Výsledný tvar asi určí to, jak moc se ten a onen dokáže poučit z toho, co mu zvědavost odkryje.

Během četby jsem si většinu scén dokázal živě představit. Myslíte si, že by se vaše kniha mohla stát předlohou k filmu? A je vám takový styl psaní blízký i jako čtenáři?

Určitě by se hodila na filmové plátno. Sám bych to rád převedl do nějakého krátkometrážního filmu, ale trochu jsem se bodnul do vlastních zad, protože poslední čtvrtina je zfilmovatelná jen za pořádného rozpočtu. A jestli mi je takový styl psaní blízký? Asi ano, ale já si dokážu představit i Gotickou duši od Karáska jako akční thriller.