A hrozně vychrtlí jsme touhou po jaru…

Dny, týdny a měsíce plynou a stále jsme lapeni v tom podivně šerém pandemickém bezčasí, byť se již konečně ozývají i nadějnější hlasy. Možná máme — a zcela oprávněně — tendenci ten jakýkoli sebemenší náznak naděje na vykročení z všudypřítomného stmívání ztrácet. Myslíme na situaci na Ukrajině, na Bělorusko, na Polsko, Tibet, Brazílii… na tu v něčem ještě mnohem děsivější pandemii bezpráví a útlaku, trvající mnohde už celá léta či desetiletí.

Možná jsme právě teď znovu „chyceni za ústa a za bolest jak ryba a čekáme, až ráno dobří rybáři po břehu půjdou hledat znamení“. I uprostřed té temné noci, „noci ze všech nejdelší“, je však naděje přítomna v každém nadechnutí každého tvora míru, v desítkách drobných i podstatných každodenních okamžiků, skrze něž je možné neúnavně probouzet světlo. 

Jan Skácel, foto: Jef Kratochvil

Básník naděje a zcela prostého lidského soucitu, který v básni Most ve sbírce Metličky (1968) píše: „Neznám tvé mrtvé a ty neznáš moje.“ Přesto však „ostrá bolest jako černá čára / projede hrudí“. V ryzí zkratce ten pocit, který i nyní naplňuje mnohé z nás tváří v tvář stavu světa a obecnému ohrožení. Vždyť to není jen nějaká obrovská neznámá nicota, ale konkrétní skutečnosti, konkrétní lidské bytosti se zcela konkrétními osudy. Neboť tak jako v každém okamžiku lidských dějin i nyní „blízko je k vraždám, k stínání a zlu“ a nelze nemyslet na to, že na mnoha místech naší planety „je pusto, ticho, vyryto i s kořeny / a na prach vypáleno“.

Nazývám-li však v úvodu Skácela básníkem naděje, nemyslím tím v žádném případě hru na naději, tu hřmotnou a ukřičenou, nějaké bohapusté chlácholení, že časy, které přijdou, budou z nějakého důvodu lepší, parodii na naději, která je vlastně jen zakuklenou lidskou lhostejností a má pouze jediný účel: odvést naši pozornost od zjitřené a bolestné skutečnosti. Skácelova naděje je vůči lomozu světa možná až nápadně tichá a zvnitřnělá, ale sycená ze zdroje neústupné vytrvalosti. Cítit v sobě její plamen neznamená, že se nás nic nedotkne a staneme se proroky falešného optimismu. Znamená, že jsme v nitru hluboce spjati s údělem druhých, s údělem země, že v té spleti kořenů kdesi u dna je život a my to víme, protože jsme ho kdysi zahlédli, a to nám umožňuje nejen věřit, ale i vědět.

Vědět, že jsme součástí celku, že jsme zároveň otázkou i odpovědí a vztahujeme se k tolikerému, že naděje není cosi, co nám ve vší té komplikovanosti tak nějak zbývá, abychom se nepoddali zcela okamžitě, ale že představuje pramen, který zcela vědomě pročišťujeme, aby následně on pročistil nás. Naše názory, naše postoje, náš defétismus, náš strach. Naše váhání, obavy a křehkost. De facto všechno, co jsme sami před sebou. Jen pak je možné, aby „cosi propuklo a z nahořklého dřeva /… / na světlo vyšly květy“.

Cosi v tom procesu víme a cosi alespoň tušíme. To, co je před námi, jsme ještě neobsáhli, ale postupně ohledáváme a blížíme se k jeho podobě. Ne jako pasivní pozorovatelé stranou dění, kteří se na vývoji nepodílejí, ať už ze strachu, či z lhostejnosti. Smysl má jen to, přistoupit k tvárné materii budoucího s určitou vědomou aktivitou, i když ještě nevíme, co se před námi po našem zásahu zjeví. Není to ale zásah nahodilý, protože to naděje v nás už zformulovala představu, kterou se pokoušíme naplnit. Neboť navzdory všem takzvaným jistotám a plánům je každé to nové ráno, jemuž rozžínáme svíci, neznámé a nemá tváře. A pokaždé je novou šancí, novou možností, jak se promítnout do stávající skutečnosti a posunout ji směrem k něčemu hlubokému a smysluplnému, nebo prostě jen fungujícímu a pozitivnímu. 

Někdy se na nás anděl hněvá a to, co se vší přičinlivou snahou stvoříme, možná rozhněvá i nás. Snad pokud jsme příliš ukvapení, přesvědčeni o své pravdě, odtrženi od celku, vyrváni sami sobě. Jednající jaksi úsilně, nenasyceni nadějí, ale hnáni strachem, znepokojením či skepsí. Opět je tu ale příležitost nového rána, času nám vydaného, tvárného a zrajícího jako dřevo.

O únoru, měsíci svého narození, napsal Skácel výmluvnou báseň, vztahující se tak přímočaře i k našim právě prožívaným mrazivým a ve všech významových vrstvách blátivým chvílím: „Tak to je únor, černý tvrdý měsíc. / A se sněhem, co dávno není bílý. / A s vodou roztříštěnou v nízkých řečištích / když mrazy udeřily. / A hrozně vychrtlí jsme touhou po jaru. / I oči pohubly nám jako boky laní. / Ve snách se děsíme, že jestli jaro přijde, / zůstanem opodál a budem nepoznaní.“ Ano, možná i nás prožívaná doba se všemi svými těžkostmi, překážkami a paradoxy vysílila natolik, až nabýváme dojmu, že ani očekávaný návrat k lepšímu z nás tu tíhu nedokáže sejmout. Možná nás vnitřní hlad po nové pozitivnější etapě bytí dohnal až na samou hranici a my už jen tak nějak přežíváme ve zmatcích a pod náporem negativních zpráv a začíná nám být jedno, co s námi bude. A necháváme se vléci nevypočitatelným během věcí, dohnáni všudypřítomným nihilismem, jemuž jsme se po tak dlouhý čas bránili. Je to pochopitelné a je to naprosto legitimní. 

Nezapomínejme však, že je stále v naší moci každý nenaplněný moment přetvářet. Probudit se do nové představy a zrealizovat ji. Sami kvůli sobě, kvůli světu okolo, možná jen proto, že právě v tento den se ocitneme v situaci, kdy budou naše síla, náš postoj, rada či objetí pro někoho vedle nás jedinečné a nezastupitelné. Dovolme sami sobě ponořit se do naděje. I když váháme, zuříme, nestíháme či nemůžeme dál. Tesejme pro sebe znovu a znovu ta buková křídla a srdce z dřeva lipového. Koneckonců, pokud máme žít plně a sami se stát onou změnou, po níž toužíme, bez nich to nepůjde.

Autorka je básnířka.