Téma Kundera: sýček literárního neúspěchu

Andrea Sedláčková: Téměř nesmrtelná láska
Prostor, Praha 2021

Když se v roce 2020 objevil na pultech knihkupectví životopis Jana Nováka Kundera. Český život a doba a překlad posledního románu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti, zdálo se, že rok 2020 bude kunderovským rokem. Novákův životopis vyvolal poměrně živou polemiku, překlad posledního románu zase rozpaky. Osobnost Milana Kundery překročila hranice literárních rubrik a k tématu se vyjadřovali mnozí (včetně samotného premiéra České republiky), aniž by kritizovaný životopis četli nebo se blíže seznámili s dílem Milana Kundery (premiéra České republiky nevyjímaje). Na konci roku se ještě objevila biografie Jeana-Dominiqua Brierra Milan Kundera. Život spisovatele…

Právě skončivší rok 2021 jako by však nechtěl kunderovsky zaostávat. V kinech se promítá dokument Miloslava Šmídmajera Milan Kundera. Od Žertu k Bezvýznamnosti, vyšel další překlad dosud do češtiny nepřeloženého Nevědění od Milana Kundery a na konci roku se objevil „román o ženě, která nechtěla být směšná, a stínech Milana Kundery“ s názvem Téměř nesmrtelná láska od Andrey Sedláčkové.

A jaká je ona románová (snad) tečka za kunderovskou dvouletkou? Andrea Sedláčková ve svém románu vypráví o rozpadu jednoho milostného vztahu. Martina, česká emigrantka žijící v Paříži, připravuje dokument o Milanu Kunderovi a z pracovních důvodů se vrací do Prahy. Zde potkává okouzlujícího Tomáše, postaršího intelektuála. Z Martiny a Tomáše se brzy stanou milenci, Martina opouští svého manžela a dospívající děti a čím dál více času tráví v Čechách. Po nějaké době však zjistí, že ji Tomáš podvádí s jinými ženami.

Zpočátku to vypadá, že Téměř nesmrtelná láska bude literární polemikou s Kunderovým Nevěděním. Návrat do Čech po letech emigrace zde není nemožným návratem do zaniklého domova, kde se nikdo nezajímá o to, co jste v zahraničí zažili, ale spíše návratem do „ztracené české identity“. Jak se na počátku románu píše: „Ačkoli měla z pařížských studií a zaměstnání několik blízkých přátel, nikdy si s nimi nerozuměla tak jako s těmi, které ve dvaadvaceti, když emigrovala, bezstarostně opustila v Praze.“

Rozpor mezi životem tam a tady se zde však příliš nerozvíjí, až na občasné hádky Martiny a Tomáše o migraci a terorismu. Martina naopak v náruči svého milence nachází štěstí a do své druhé vlasti se vrací jen za pracovními povinnostmi. Svou francouzskou zkušenost a celou svou rodinu naopak nechává lehkovážně za sebou.

S dalšími nevěrami se Téměř nesmrtelná láska promění jen v jakousi variaci na Nesnesitelnou lehkost bytí, z níž však zůstanou pouze nekončící spory a obviňování. Většinu knihy totiž tvoří právě popis rozpadu vztahu, opakující se hádky Martiny a Tomáše, Tomášovy lži a přiznání. Martinino žárlivostí poháněné špiclování časem překračuje únosné meze. Martina není schopna Tomáše opustit, snaží se jejich vztah nějak zachránit, později přesvědčit sebe samu, že jde jen o pouhá „uklouznutí“. Její pátrání po konečném důkazu Tomášovy nevěry ji přivádí na hranici příčetnosti. Martina kontroluje Tomášovu korespondenci, leze mu do telefonu i počítače a plně využívá všechny dosažitelné možnosti, které dnešní doba sociálních sítí a zjišťování poloh telefonu nabízí. Žádná získaná informace o Tomášových nevěrách jí však nestačí…

Čtenář tak čelí desítkám, či možná stovkám stran opakujících se rozhovorů a obviňování dvou do sebe zahleděných jedinců. Je podrobně informován o komunikaci Martiny s Tomášovými milenkami, o každém lajku u kdejakého facebookového příspěvku. To vše je proloženo scenáristickými kapitolami ze života Milana Kundery, které jsou však po čase v románu jen do počtu a příliš nového o životě či díle Milana Kundery nepřinášejí. Vzniká tak paradox, kdy Martina, znalkyně díla a života Milana Kundery, není schopna rozpoznat svou situaci jako trapnou variaci na Nesnesitelnou lehkost bytí.

Téměř nesmrtelná láska je takovou jednookou variací Kunderových příběhů, románovým dílem obdivujícího čtenáře, v němž se na jednu stranu zužitkovává příprava na dokumentární film o Milanu Kuderovi, současně se zde projevuje obdiv, ale i zakletí autorky samotným Kunderou.

Jako by téma Kundera nepřinášelo literární štěstí. Kunderovský debut Martina Juna z roku 2014 Doživotí. Román, kde ani slovo není míněno vážně nakonec zůstal v paměti (přes humor a svižný styl) jen jako románový parazit na kauze takzvaného Kunderova udavačství. Šmídmajerův dokument se přes přítomnost výrazných osobností stal pouhým echem Kunderových myšlenek a esejů. Novákův obří životopis zase přinesl vedle mnoha životopisných informací i velké množství rozpaků a polemických „ale“. A román Andrey Sedláčkové? Ten je nakonec nesnesitelně lehkou variací a zbytečně prodlužovaným utrpením postav a čtenáře. Jednoduše se ukazuje, že o Kunderovi umí nejlépe psát asi jen sám Kundera.