Stadtbibliothek Nürnberg. Jedna z nejstarších německých knihoven

Norimberská městská knihovna se nachází nedaleko řeky Pegnitz, mezi obřím multikinem Cinecittà a vybombardovanými pozůstatky kostela svaté Kateřiny. Rovněž architektura knihovny je dvojaká — stará gotická část je propojena s novou budovou dokončenou v roce 2012.

Ze staré zástavby bylo zachováno nádvoří obklopené křížovými chodbami. V nich najdeme malebnou kavárnu Zeitungs-Café Hermann Kesten, která nese jméno po představiteli nové věcnosti a potomkovi haličských Židů uprchnuvších z Pidvoločisku. Právě v této kavárně se nad apfelsaftschorle a cappuccinem setkáváme s Christine Sauer, knihovnicí, která ve Stadtbibliothek působí čtyřiadvacet let. Je odbornicí na manuskripty a staré tisky. Do hovoru se posléze vloží také Kathleen Röber, literární koordinátorka, která zajišťuje chod kulturních akcí v knihovně.

„Naše městská knihovna je jednou z nejstarších institucí tohoto druhu v německém jazykovém prostředí,“ vypráví Christine, „první záznamy o ní pochází z roku 1370. Tehdy se jednalo jen o sbírku rukopisů, které radnice poskytovala právníkům. Posléze, v roce 1525, vlivem luteránství, byla založena část, v níž právě sedíme. Jde o starý klášter, jehož dokumenty sloužily všem vzdělaným vrstvám.“

V prostorách pod kavárnou se pak nacházejí depozitáře se starými dokumenty. Jsou mezi nimi středověké rukopisy o řemeslech, řada inkunábulí anebo dopisy, které Albrecht Dürer, norimberský rodák, napsal během svého pobytu v Benátkách. Důležité jsou ale také texty sepsané samotnými jeptiškami. Christine i Kathleen zdůrazňují, že právě tyto ženy byly pro středověkou vzdělanost zásadní. „Můžeme si představovat, že před pár staletími sedávaly na našich místech,“ říká Christine. „Jeptišky, ač ve stínu mužů, byly ve své době významnými spisovatelkami a malířkami. Dochované rukopisy pojednávají o meditaci či náboženském usebrání. A co je důležité — jsou psané v němčině, protože latina byla v té době jazykem elit a vládla jí jen malá část osazenstva kláštera.“

V devatenáctém století přibyla do Norimberku knihovna, která měla vyhovět potřebám pracujících lidí. Šlo o prostor k rozptýlení i celoživotnímu vzdělávání. V roce 1973 pak byly obě instituce sloučeny. Současná městská knihovna zabírá několik budov v centru i na předměstí, samozřejmostí je také bibliobus, který obsluhuje méně dostupné oblasti. „Pořádáme online i offline přednášky či autorská čtení,“ vykládá Kathleen Röber, která mě z kavárny vyvádí do nové, prosklené části. V ní procházíme kolem rozsáhlých regálů beletrie, jazykových i jiných příruček a také literatury spjaté s regionem Franků. „Nabízíme různé místnosti, v nichž se lidé mohou společně potkávat a pracovat. Také se už dávno neomezujeme pouze na knihy. Půjčujeme hudební nástroje anebo tonies — figurky, které vyprávějí dětem pohádky. Dále se věnujeme osobám, jejichž mateřský jazyk není němčina, a snažíme se jim být co nejvíc k dispozici.“

Foto: Kathleen Röber

Kathleen mi ukazuje výhledy z knihovny — z nové prosklené budovy je vidět značná část města, včetně hradu anebo vybombardovaného kostela. Navštívíme i patro, které je věnované hudbě a které slouží rovněž jako oddechové místo pro rodiny s dětmi.

„Samotný koncept knihovny je velmi důležitý,“ tvrdí Kathleen, „sama jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy jsem tu začala působit. Jde o jediné místo, kam můžeme svobodně vejít a trávit v něm čas, aniž bychom museli za něco platit, tak jako kdekoliv jinde. V příjemném prostředí tu lidé mohou pracovat, využívat místních knih, prostorů a internetu zdarma. A pak stačí jen vykouknout z okna na ty staré ruiny kláštera a vědět, že právě tohle je kolébka vzdělanosti našeho města.“

Text vznikl v rámci autorčiny rezidence Pražského literárního domu v Norimberku (prosinec 2021).

Autorka je básnířka.