Příliš malý kritický stůl

První bilance 2021 se uskutečnila v úterý 14. prosince na půdě ÚČL AV ČR. Role moderátora se stejně jako v uplynulých dvou letech (poté, co pořad dostal trochu jiný formát) ujal literární kritik Martin Lukáš, který se již tradičně aktivně účastnil debaty. Letos o to více, že k bilancování byli přizváni pouze dva hosté, literární kritici Erik Gilk a Jiří Koten, ženy tentokrát v kritickém panelu chyběly. První z nich zde představil vybranou pětici próz, druhý jmenovaný zase pět básnických sbírek. Jak úvodem podotkl Martin Lukáš, jejich ambicí nebylo vybírat po způsobu různých anket nejlepší knihy roku 2021, nýbrž upozornit na tituly v nějakém ohledu zajímavé nebo příznačné z hlediska současných tendencí v české literatuře.

Co se týče poezie, sám Jiří Koten s nadsázkou konstatoval, že „výběr textů působí takřka boomersky“. Příslovečnou výjimku mezi reflektovanými sbírkami literárních matadorů (Svatavy Antošové, Ivana Wernische, Ewalda Murrera a Milana Ohniska) představoval Román Polách, jehož knihu s názvem Délka života ve volné přírodě označili Koten i Lukáš za pozoruhodnou. Do stejné oblasti angažované poezie — ovšem více naléhavé, až naštvané, bez sklonu k harmonizaci — přiřadili také sbírku Diktátor píše báseň Svatavy Antošové, jejíž práce s rytmem i rýmem dosahuje až litanického účinku.

Naproti tomu zbylou trojici básnických sbírek spojoval určitý odstup od všední reality. Ivan Wernisch je autorem, který podle Kotena představuje stálou kvalitu a jemuž se nelze vyhnout, což v uplynulém roce platilo dvojnásob — 79letému doyenovi české poezie vyšly ve sledovaném období hned čtyři knihy (a pátá je na cestě)! Jiří Koten v této souvislosti ocenil i nové sbírky dalších autorů nejstarší generace, jako jsou Vladimír Mikeš nebo František Dryje. Poté prohlásil, že pokud někdo svou produktivitou dokáže překonat Ivana Wernische, pak je to Ewald Murrer (čili jeho syn Michal Wernisch), jemuž loni také vyšly hned čtyři knihy. V názoru na jeho poezii se ovšem přítomní kritici rozcházeli — zatímco Jiří Koten se rád nechal okouzlit její archaičností, fantastičností a hravostí, Martin Lukáš ji označil za příliš literátskou a v důsledku formální vybroušenosti neživou. Zato sbírka Milana Ohniska Starej pop podle Kotena naopak vyniká (zcela v duchu autorovy dosavadní tvorby) absurditou, humorem a groteskností.

O poznání živější diskusi vyvolala pětice vybraných próz, do jisté míry i proto, že se k nim obvykle vyslovovali všichni tři přítomní kritici. Zatímco na hodnocení Amáliiny nehybnosti od Kateřiny Rudčenkové se ještě trojice arbitrů shodla (kvalitní próza napsaná básnířkou, kniha z celého letošního výběru nejintimnější, ale mající obecnější přesah), Destrukce z pera Stanislava Bilera se u nich tak jednoznačného přijetí nedočkala. Knize sice neupírali sugestivnost a osobitý styl, ovšem se samotným příběhem a jeho protagonistou měli někteří problém. Pro Martina Lukáše byl hlavní hrdina přespříliš rozporuplnou postavou, Jiřímu Kotenovi zase vadila drhnoucí psychologizace, průhledná tezovitost a celková předvídatelnost příběhu.  

Spíše drobných výtek se dostalo próze Petra Šestáka Kontinuita parku, označené Erikem Gilkem za analýzu, ba takřka anamnézu vybraných fenoménů (specifické prostředí maloměsta, deziluze doprovázející návrat do světa našeho mládí). V souvislosti s hojným výskytem zmíněného toposu maloměsta v současné české literatuře se připomenutí dočkala i další díla — Démon ze sídliště, Poupátka či Poslední pomazání. Na Šestákově knize Gilk ocenil výrazný styl a jeho propojenost s tématem, Jiří Koten pochválil způsob vyprávění a Martin Lukáš zase vyzdvihl autorovu jasnou koncepci a jím vystavěný dějový oblouk, vyčetl mu však recyklaci publicistických náhledů na určitá témata (především schematičnost obrazu naší společnosti před rokem 1989). V závěru diskuse, kdy dostalo prostor také publikum (jako obvykle nepříliš aktivní), pak jedna z pracovnic ÚČL AV ČR ještě upozornila na další možné způsoby čtení Kontinuity parku, a sice coby absurdního dramatu a generační výpovědi.

Vesměs kladného hodnocení se dočkala také Lidmila Kábrtová se svým „povídkovým románem“ Čekání na spoušť, v němž podle Erika Gilka obstojí jednotlivé texty i samostatně, ovšem čteny dohromady disponují ještě přidanou hodnotou. Podotkl přitom, že z vybrané pětice próz má právě román Kábrtové nejblíže k tomu, co v literatuře označujeme jako mainstream, ať už pro univerzálnost pojednávaných témat, nebo kvůli neproblematičnosti autorčina stylu. Nesdílel však Martinem Lukášem citovaný názor Josefa Chuchmy o „zaměnitelných autorkách z Hosta“ — podle něj se jedná spíše o problém příliš malého vlivu tamních redaktorů na finální podobu vydávaných rukopisů. Kompozici románu Čekání na spoušť posléze ocenil Jiří Koten, kterého zaujalo, jak se hybnou silou většiny přítomných příběhů stávají rozdílné perspektivy jednotlivých postav.

Navzdory poměrně rozporuplnému přijetí recenzenty se do výběru První bilance 2021 dostal i nejnovější román Petra Stančíka Pravomil aneb Ohlušující promlčení. A nejenže se od přítomných kritiků dočkal slov chvály — mj. za parodickou perspektivu, nezahlcenost fakty, dostatek prostoru pro imaginaci —, ale posloužil jim dokonce jako pomyslný bič na Jaroslava Rudiše a Pavlu Horákovou, pokud jde o nakládání krásné literatury s historií. Stančík podle Erika Gilka totiž sice také disponuje detailní znalostí historie, ale na rozdíl od zmíněné dvojice a románů Winterbergova poslední cesta a Srdce Evropy se nepředvádí, a jak dodal Martin Lukáš, diskutuje fikcí dějiny (a nikoliv naopak). 

Namísto nějakého komplexnějšího závěru či zhodnocení letošní tuzemské literární produkce se divákům nakonec dostalo názorného příkladu toho, že literární kritika je ve výsledku disciplínou výrazně subjektivní. Postaral se o to literární kritik Pavel Janoušek, který v podstatě všechny diskutované prózy smetl ze stolu jako příliš černobílé, málo dialogické, moc tezovité a neproblematizující. Vlastní tip na zajímavou českou prózu s vročením 2021 uvedl až na přímý dotaz Martina Lukáše — navzdory „trendy tématu“ (sexuální zneužívání dětí) shledal zajímavými Poupátka Hany D. Lehečkové, a to především pro nejednoznačnost hrdinčina pohledu právě na ono pojednávané téma. Zajímavý dovětek k celé debatě ovšem nakonec nabídl na Facebooku jeden z diskutovaných autorů Roman Polách, reagující zde na Janouškův vstup, který byl podle něj „úplně mimo“. „Takhle vypadá krásně potlačená neochota přiznat si kulturní hegemonii a přiznávat estetická měřítka pouze hegemonním artefaktům,“ okomentoval profesorovu kritiku výběru titulů pro účely První bilance 2021.

Trochu příkrý soud, na druhou stranu v samotné diskusi jsem podobný konfrontační tón docela postrádal. Bylo znát, že zmíněná desítka knih prošla do finále společným kritickým sítem celé trojice zúčastněných, i když na adresu několika z nich tu nakonec padla nějaká drobnější výtka. Osobně jsem ve výběru postrádal zejména některé prózy, kupříkladu Co je ti do toho Hany Lundiakové, Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové, Tyhle fragmenty Bianky Bellové nebo Příběh pana rytíře Vítka a jeho dcery Anežky z pera Petra Motýla, větší pozornost by si podle mě zasloužila i letmo zmíněná Poupátka. Překvapil mě rovněž ostrý soud vynesený nad Winterbergovou poslední cestou, kterou bych se Srdcem Evropy rozhodně do jednoho pytle neházel (coby překladový titul by ovšem do dramaturgie První bilance stejně nezapadal). Uznávám však, že výběr titulů bývá v případě tohoto typu debat diskutabilní prakticky vždy — co ovšem považuji za selhání organizátorů letošního panelu, to je příliš omezený počet jeho účastníků a absence literárních kritiček. Tak zase za rok, pánové… a dámy?!