Senzibilita, imaginace a souvztažnost. Poezie bez hranic

Klára Vaníčková: Prosvítám
Dauphin, Praha 2021

Básnický debut Vaníčkové je strhující a jeho poetika živelně imaginativní. Z textů číší citová bezprostřednost a autenticita. Básně jsou psány volným veršem, který má značný smysl pro intonaci a práci s významem a básnickým obrazem. A možná více než o finitní snaze nalézt identitu, kořeny a smysl je Prosvítám o samotném tomto právě nikdy nekončícím procesu. Je to boj proti rezignaci, ustrnutí, strachu, necitelnosti a agnosticismu. Hlavním instrumentem je v tomto Vaníčkové senzibilita, prožitek a souvztažnost sebe ke všemu kolem, nalezení hranic jejich smazáním.

Sbírka je rozdělena do tří oddílů: „Hraniční porucha osobnosti“, „Moje místa a archetypy“ a „Trauma, zotavení“. Nicméně texty jsou tak provázané, že kniha tvoří dojem jedné rozsáhlé skladby, jedné lyrické sekvence, kterou navíc prostupuje minimální narativ. Témata sbírky i vnímání, ba vnitřní charakter lyrického hlasu se postupně vyvíjejí. Skrz fragmentární, ale návazné časoprostorové ukotvení básní a jeho vývoj je lyrická sekvence epizována. Konfesijní charakter, autentičnost a epizaci sbírky podporuje i vročení básní a jejich obsahově chronologické uspořádání, ať už je inspirováno skutečností, či není: první báseň je opatřena datem 2011, poslední pak 2020.

Lyrický hlas identitu svou i skutečnost vnějšího světa poznává a považuje jak v duchovním, tak tělesném smyslu, přičemž toto na první dojem obecné téma dramatizuje a originalizuje zmíněný narativ a okolnost, že lyrický hlas je stižen (dle prvního oddílu, mnohých pasáží a způsobu vnímání) hraniční poruchou osobnosti, což se ve sbírce projevuje například dramatizujícím pozadím hospitalizace či neustálým bytostným strachem.

Lyrický hlas básní se obrací k několika různým adresátům, anebo dokonce mění způsob promluv: 1) majoritně se obrací (nejspíše) k reálné blízké osobě mužského rodu, k níž a o níž hovoří, častokrát i v první osobě plurálu jako my; 2) zároveň jsou zde pasáže, kdy nelze poznat, zda je oslovovaný muž, či žena; přičemž 3) často se o ženě hovoří, ovšem nezřídka jako by tím lyrický hlas hovořil zároveň stále o sobě; a nakonec 4) je zde například báseň „Emilia“, v níž lyrický hlas explicitně oslovuje dívku Emilii, která je jeho alter egem, druhou osobností v něm, se kterou se dělí o své tělo, mysl a život: „Mám tolik jmen. / Ty jediná máš právo zůstat bezejmenná, / můžeš být čímkoli, a přesto víš, že nejsi.“ Vzniká tak ve sbírce dojem fluidního trialogu bez hranic mezi hlasy, lidmi a perspektivami.

Zasazení debutu do kontextu současné tvorby lze popsat zjednodušeně následovně: Skrz zmíněnou dynamiku, imaginativnost a mnohovrstevnatost lyrického hlasu ve dva (až tři) spatříme souvislost Prosvítám s debutem Anny Luňákové Jen ztratím jméno a skrz minimální narativ s okolnostmi lékařské péče, prvek rozpolcenosti osobnosti (a opět lyrického hlasu) a s tím spojené hledání identity zase spojitost s debutem Alžběty Luňáčkové Pravý úhel.

Kompozice sbírky je velmi komplexní. Minimální narativ básně dramatizuje a sbírku uceluje, a to zvláště dvěma strategiemi: Zaprvé tytéž motivy se opakují a aktualizují, objevují se v různých významech a souvislostech. Často se i různě setkávají či prostupují. Jde převážně o motivy těla, očí, zapomnění, lesa, listu, řeky, strachu a zásadní tmy, s níž souvisí ono prosvítání. A zadruhé je text dynamizován mazáním hranic mezi sférou duchovní (či myšlenkovou) a tělesnou, mezi smysly, hlasy, pocity a situacemi. Vše se prostupuje, vše autorce slouží k vyjádření. Naléhavě se hledá jednota obou světů, duchovního i hmotného, jejich obrysy se mažou, prostupují, zaměňují, a „někdy jsou obrysy těžký zimník a nejdou svléknout“.

Významotvorným specifikem je, že i když kniha, a především oddíl „Hraniční porucha osobnosti“, tematizuje stav mysli či duše a hledání identity, explicitně a nejčastěji je hovořeno o tělu. O duši se hovoří metaforicky, mezi řádky, příp. skrz strach a motivy tmy. Místy je duše brána dokonce jako cosi oproti tělu odložitelné, což ji činí pro člověka lehčím, leč těžce zachytitelným. Tělo je pak snadnější „nalézt“, a jindy je zase ono přítěží, neboť je neměnné: „když duše je z kovu / ve vodě zreziví a / odložím ji“. Vše se ale bouřlivě vyvíjí, hned v druhém oddíle je tomu naopak: „na moment jsem zahodila tělo, rozplynout se a / zůstat“.

Sbírka Kláry Vaníčkové vyniká svou komplexností, motivicko-tematickou hutností a provázaností jednotlivých básní v dynamický celek, onou mnohovrstevnatostí výpovědního aparátu, jeho mnohostí identit, divokým minimálním narativem a básnickým viděním světa, jež pojí a mísí hmotné i duchovní v něm. A právě přes tuto dynamiku a nejistotu se tu čtenáři otevírá myšlenkově i pocitově celistvé a básnicky originální vidění světa.