Žádný jazyk není úplně bezmocný
„Pracuji stále ještě v sociální sféře, mezi psychicky výjimečnými lidmi, a zároveň sbírám síly k práci na disertaci. V ní se hodlám zabývat myšlenkou českého moře. Je to můj způsob zabydlování se v této vnitrozemské krajině, horském prstenci či dokonce kráteru, který jsem až vlivem pandemie přijal jako místo, kde chci žít.“ Glosa básníka Ondřeje Macla.
Nedávno mi vyšla knížka Legenda o Bocianovi, napsaná přiznaně pod pseudonymem Baban Rejdiš. Jde o portrét země, ve které naopak žít nechci. O útok na kulturní mytologie, jež odvozují původ civilizace od prvotního zločinu. O anatomii jednoho premiéra, který se po Klausovi a Zemanovi stal dalším titánem v politických příbězích v epoše mého dospívání (a jako syn Slovenky nalézám zalíbení v jeho idiolektu).
Baban Rejdiš, foto: Natálie Baumanová
V neposlední řadě si kladu otázku po smyslu poezie v takovém světě, přičemž poněkud extrémně oprašuji koncepci poezie ve službách mocných. Mám za to, že tato tradice neusnula tak docela, jak se může zdát z dějin moderní lyriky, pouze je dnes rámovaná mimo jiné jako marketing. Na druhou stranu tzv. angažované básnířky a básníci, podobně jako dříve avantgardisté, rovněž volají po jisté sociální rezonanci. Poezie se tedy jeví i tak trochu jako politická neziskovka, protože žádný jazyk není úplně bezmocný… To jenom představa univerzality „se ztracenými ústy“ se stala až nebezpečným kýčem.
Odsunul jsem stranou starší rukopis, kde rozvíjím erotické prožívání světa, nahozené už v debutu o babičce. Tentokrát jsem milovanou osobu rozptýlil do různých vyloučených bytostí, žijících v chráněných bytech na Černém Mostě. Docházel jsem za nimi dva roky na noční směny při studiu divadelní školy. Do budoucna mě láká zpracovat i svoje otcovské figury, jakými jsou otec a „pederast“. Vedle toho se na několika titulech učím překládat. A mám radost, že ještě letos vyjde v Malvernu milostný dopis filosofa Andrého Gorze Dopis pro D., který ve vedlejším pokoji přeložila Anna Luňáková.
Ačkoliv se hranice zavíraly, bylo pro mě podstatné se zapojovat do mezinárodních platforem, jako jsou CELA (čti „síla“) či Versopolis, a ani tuláčtějšími cestami neztrácet kontakt s uměním za obzorem. Dřív jsem se bál, že k tomu nemám dostatečné jazykové vybavení, ale zkušenost s autorským divadlem mě naučila, že jazyk zdaleka není to jediné, co nás spojuje, pokud nás vůbec spojuje. Znám hodně lidí, kteří mluví česky, a přitom si nerozumíme. Když člověk vycestuje na autorské čtení, lze text pojmout jako svého druhu libreto, které umožňuje performovat scény: setkání s babičkou u zapnuté televize, soutěž v karaoke, školní hodinu, politický briefing… Lze zapojit hudbu, tanec, světla, kostým, občerstvení, rituální prvky… A tehdy nezáleží, jakou řečí mluvíte. Sdílíte obraz, tělo, myšlenku — svou vášeň.
Ondřej Macl, foto: Dirk Skiba
Ale je to stejně zvláštní, takhle se zastavit nad rozdělanou prací. V době, kdy jsem nad životem ztratil kontrolu. Kdy se utápím ve vlnách nečitelných změn. Jako bych vyplaval nad hladinu a zavzpomínal na svůj lidský úděl, zatímco tělo mi už pokrývají šupiny.
České literární centrum se angažuje v projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. Druhého ročníku projektu, podpořeného programem EU Kreativní Evropa, se účastní 30 začínajících spisovatelů, 79 překladatelů a 6 literárních profesionálů z 10 různých evropských zemí.