Literatura má povinnost přispět k tomu, aby se věci nezapomínaly

Román Die Unschärfe der Welt vyšel v roce 2020 a byl nominován na Německou knižní cenu. Při čtení této i ostatních vašich knih se opakovaně setkáváme s tématy původu, vlasti, domova, rodiny a tradice. Proč a do jaké míry jsou tato témata pro vás a pro vaši tvorbu důležitá?

Všechny mé dosavadní romány se obracejí k mému prvnímu domovu, Sedmihradsku a Banátu. Někdy mám dojem, jako by se v těch místech nějakým způsobem vyškolila moje fantazie, možná se tam formoval i můj jazyk. A stále se sama sebe ptám, jestli to takto půjde dál, jestli budu schopná psát jenom o těchto věcech, a jsem ráda, že v poslední době na svých románech vidím, že mohu tato místa také překročit. Můj třetí román končí na ostrově La Gomera a čtvrtý román, o kterém se bavíme, také zpracovává německé dějiny a končí v současnosti. A můj následující román, na jehož rukopisu teď pracuji, zase začíná v Rumunsku, vypadá to, jako by mě to prostě nechtělo pustit.

Iris Wolff, foto: Wikimedia Commons

Existují hlasy, které tvrdí, že vlastně každá literatura je autobiografická. Jak vůbec nahlížíte na koncept autobiografického psaní? Myslíte si také, že vlastně všechno, co člověk píše, je autobiografické?

Víte, my, kdo píšeme, se stále snažíme upozorňovat na hranici mezi autobiografií a literaturou, a to do té míry, že se mnozí vehementně brání a prohlašují, že to s nimi nemá nic společného, že je to literatura. Jako by to textu nějak škodilo, zmenšovalo jeho hodnotu, to je hrozně zvláštní. Samozřejmě že moje romány nejsou biografií, přesahují mě. A dobrá kniha, dobrá literatura musí svého autora přesahovat, ale samozřejmě je to současně tak, že postavy v mých knihách zprostředkovávají moje vidění světa a že jejich prostřednictvím tematizuji určité osobní otázky, problémy a zážitky.

Kde tedy pro vás leží — pokud vůbec existuje — hranice mezi pouhým terapeutickým zpracováním vlastního rodinného, životního příběhu a tzv. čistou, „opravdovou“ literaturou?

I když jsem řekla, že v mých textech logicky je mnoho z mého vlastního chápání a vnímání světa, tak se ono biografické nebo terapeutické psaní odlišuje od literatury tím, že literatura si vždy uvědomuje formu, pracuje se strukturou, konceptem a s jazykem. Tedy že dochází k literarizaci, k poetizaci. Je důležité, že tato hranice existuje, jinak by pro nás byly naprosto všechny texty literaturou, ale ve chvíli, kdy dochází na formu, strukturu, zvuk, poezii, redukci, ocitáme se ve vodách literatury.

Když si vzpomenu na úvodní odstavce vaší poslední knihy, napadá mě věta, kterou jste řekla v jednom rozhovoru: „Když začínám psát, začínám vždy nějakým určitým obrazem, konkrétní větou.“ Nechala byste nás trochu nahlédnout do vaší spisovatelské dílny?   

Ano, je to skutečně tak, že vždy musím čekat na konkrétní obraz nebo větu. A toto čekání musím také vydržet. V určitý okamžik najednou vím, že ten obraz či ta věta jsou ty pravé. U mé poslední knihy to bylo tak, že jsem viděla, jak Florentina jede sněhovou vánicí a strachuje se o své nenarozené dítě, a ihned jsem věděla, že ten obraz je tak silný, že mě povede dál do celého příběhu. To další už je obestřeno tajemstvím, víc nevím, prostě se psaním dostávám dopředu. Jsou různé záležitosti v budoucím vývoji románu a já samotná netuším, jak se k nim dostanu. Vždycky jsem takto nepsala, u prvního románu Halber Stein jsem si udělala přesný plán, abych věděla, kdy se bude děj odehrávat a jaké budou postavy, ale dnes už vím, že se mohu spolehnout na svou intuici, myslím tím, že se objeví ten úvodní obraz nebo věta. Ale samozřejmě je to také velké riziko. Vlastně až když je kniha hotová, víte, jestli se povedla. Stejně jako u tohoto románu, který je napsán ze sedmi perspektiv, ale vypráví vlastně o jednom životě. Teprve až jej četli v rukopisu první čtenáři, tak jsem se dozvěděla, jestli vše funguje.

Připadá mi (jestli se tedy nepletu), že to je jistý druh lyrického psaní, i když vlastně píšete příběhy.

Ne, nepletete se. Nepíšu básně, ale lidé si často myslí, že určitě básně píšu. Musím naprosto upřímně přiznat, že básně psát neumím. Tak malý prostor mi nevyhovuje, potřebuji jednoduše rozlehlejší prostor románu. Pokaždé se do něj ale snažím zahrnovat ony drobné momenty, u nichž se člověk zastaví, kde se rozpíná čas, a to jsou ony lyrické momenty, kdy je situace velmi obrazná, stručná, kdy je podstatná melodie vět. To je určitě jistý druh lyrického psaní. Co se týká básní, ještě se mi ani jedna nepovedla.

V recenzích a komentářích vás velmi často — a myslím, že právem — chválí za váš jazyk. Ve vašem posledním románu je ale jazyk, nebo lépe snad řeč tematizována velmi ambivalentně. Často se do kontrastu s mluvením dostává mlčení. V první kapitole je zmíněná Florentina v pokročilém stadiu těhotenství v příšerné nemocnici v Aradu, snaží se v té situaci nějak orientovat a ujímá se jí cikánka, která tam také leží a dobře se v těch poměrech vyzná. Florentina se v jednom okamžiku zeptá: „Jak to, že to všechno víš?“ A dostává odpověď: „Protože se neptám.“ Kdybychom to trochu přehnali, mohli bychom říct, že ta scéna reflektuje jistou okultní zkušenost. V Evropě jsme tradičně zvyklí, pokud jde o vědění, že ho nabýváme ptaním se, takříkajíc si ho pomocí jazyka „vyptáme“. S čím se tady vlastně čtenář setkává? Jaký význam má pro vás mlčení?

Miluji ticho. Neumím si představit, že budu psát bez ticha. Ticho je pro mě něco nezbytného. Také v tom smyslu, že je podmínkou mlčení. Nebo dobrého textu. Když se vrátíme k básním, to nejdůležitější je bílý prostor na papíru. A v románu jsou to ony mezery, kde se něco neříká, na těchto prázdných bílých místech se vyžaduje, aby pracovala naše imaginace. Zaplníme tato bílá místa pomocí svojí fantazie a teprve potom si ten text vlastně osvojíme. Pak se ten text zživotní. Je to podobné jako v hudbě, jako když partitura na papíře ještě není hudbou, potřebuje provedení, stejně tak potřebuje literární text čtenáře, kteří to, co čtou, promění v život. A ticho je v tomto ohledu důležité, protože žijeme — jak to říct — v užvaněné době. Je na tom něco magického, že se všeho chceme zmocnit slovy, protože teprve když něco pojmenuji, vyzvedávám to z nepřehledné spleti věcí, které se překrývají, které navíc nejsou životné. Pojmenováním jim přisuzuji skutečnost, prostorovost, ale to pojmenování je vždy tvůrčí akt, akt výkladu, akt redukce. Skutečnost je větší než naše schopnost ji vměstnat do slov. S touto skutečností si můj román také pohrává — Florentina je mlčenlivý člověk, tuto málomluvnost předává i svému synovi Samuelovi. Moc bych si přála, kdybychom se s podobnou ctností více potkávali. Řekněte mi, kdy naposledy jste od někoho slyšel: „Musím o tom nejdříve popřemýšlet.“ Tedy že si člověk vezme čas a klid na to, aby skutečně přemýšlel, a ne hned svět oblažil svým názorem. Já něco podobného zažívám zřídka. Pořád po nás někdo chce, abychom okamžitě vyjadřovali své názory.

Když se zaměříme na důležitou postavu — pro mě vlastně hlavní postavu — románu, již zmíněnou Florentinu, narazíme v její souvislosti na velmi zajímavý životní koncept, který bych nazval „konceptem nesoutěživosti“. Florentině moc nezáleží na tom, aby vyhrávala, často se v tomto ohledu vyjadřuje, také tak ale jedná. Konstruovala jste tento životní postoj nějak důsledně? Proč si myslíte, že je takový přístup ke světu a k lidem důležitý?

Je zajímavé, že považujete za hlavní postavu Florentinu, protože hlavní postavou je vlastně její syn Samuel. Ale ano, Florentina je na počátku děje. Lidé mi opakovaně říkají, že jim je tato postava opravdu velmi sympatická. A také její manžel, evangelický farář Hannes. Manželství těchto dvou lidí má zřejmě specifické kvality, které velmi často lidi pozitivně oslovují. Postava Florentiny není konstruovaná v tom smyslu, že bych chtěla něčeho dosáhnout. Nedávno se mě jedna čtenářka zeptala, jestli chci své čtenáře vychovávat. Odpovídám, že chci především psát své příběhy a napsat své postavy tak životně a opravdově, jak jen umím. Florentina a Hannes jsou lidé, jejichž kořeny sahají vlastně ještě do oněch dávných, zašlých časů, do dob mého dětství v Banátu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. To byla opravdu jiná doba, kladla jiné požadavky na kvalitu lidství než dnes. A když to vztáhnu k dnešku, tak je to ono ne-jednání, nebo jednání tím, že chvíli nejednám, mluvit a poznávat tím, že nebudu nic říkat, vlastně to má tak trochu něco z Dálného východu. Myslím, že je dobré si uvědomovat, jakou zodpovědnost máme, když něco řekneme, když neustále mluvíme. A Florentina je velmi silně zakořeněná v přítomnosti, v její společnosti se člověk cítí dobře a její syn Samuel od ní toto bytí v přítomnosti také zdědí. On také moc nemluví, ale vždy ví, co je třeba udělat. To na něm obdivuji.

Když jsem četl váš román, tak jsem uvažoval o tom, jak bych pojmenoval kvalitu vašeho románového světa. Došel jsem k tomu, že jde o něco vysoce integrativního, o jakýsi objímající postoj. V textu to vidíme nejen na příkladu právě Florentiny, ale také u vedlejší postavy jménem Konstanty Nowac. Je to slovenský evangelík, prudký člověk a alkoholik, který týrá nejen svoji rodinu, ale i obyvatele vesnice, protože je udává u rumunské státní bezpečnosti a sám se podílí na jejich výslechu. Přesto je i tato vysloveně nesympatická postava v jistém smyslu integrována, jako by za tím byl názor, že neexistují zlí lidé, že existují „pouze“ lidé, kteří z nějakých důvodů konají zlé skutky.

Myslím, že zlo je velmi reálné, stejně jako dobro je velmi reálné. Zlo vyžaduje dva předpoklady: prostředí a situaci, které člověka svedou, a nakonec i rozhodnutí člověka. Tolik mluvíme o naší svobodě, o lásce a podobných velkých tématech, a nakonec je vše prostě věcí rozhodnutí. Ano, ten román má jistý integrativní rozměr, jakousi organickou strukturu, v níž je zlo neutralizováno, aby se nešířilo, a k tomu je přece povolán každý člověk, aby to zlé, co zažívá, sám neopakoval a nepředával dál, aby se ten řetězec bezpráví zastavil, přerušil. A to je podle mě vždy osobní rozhodnutí.

Jak jsem už řekl, zdá se mi, že svět tohoto románu je takříkajíc „zdravý“ nebo „uzdravený“. Provokativní otázka — je to idyla?

Asi je třeba oddělit idylu od kýče. Myslím, že svět mé knihy není kýč, není sentimentální. Usiluje o opravdovost. Možná bychom mohli mluvit o idyle, která je jistou utopií. Žijeme v době dystopií. V tomto ohledu jsem radikální zastánkyní raného romantismu, protože věřím na sílu utopií. V románu je věta, že utopie snad ani není třeba uskutečnit, ale potřebujeme je jako cíl naší chůze. V takovém smyslu jsou nezbytné. Můj pohled na svět utváří právě tento princip organičnosti, že je všechno se vším propleteno, jako by to byl koberec, a i když se vyskytne nějaké vadné, černé vlákno, nebo když nějaké vlákno náhle končí, přesto zůstává v textuře celku a je také tím druhým obklopeno a drženo. Tato organická představa je základem mého textu.

S tím souvisí další rozsáhlé téma, mluvím o politickém rozměru textu. Jaký máte názor na zobrazování a tematizaci politických obsahů v literatuře nebo umění vůbec? Ve vašem románu jsou pasáže, které velmi sarkasticky obnažují bestiální, odlidštěný komunistický režim v Rumunsku. Pro českého čtenáře to zní jako něco velmi známého. Jakou důležitost přisuzujete zobrazování právě takových věcí ve své tvorbě?

Podle mě má literatura povinnost přispět k tomu, aby se věci nezapomínaly. Proto zobrazuji vždy něco z událostí minulého století, dějiny především východní Evropy jsou velmi zajímavé, událostmi nabité, myslím, že nám i v současnosti mohou mnohé napovědět, přítomnost můžeme pochopit jako minulost. Teď se zrovna jako společnost dopouštíme našich nových chyb, i v politickém smyslu, mohli bychom se tedy dívat na to, co už se stalo, a z toho vyvozovat závěry. V tomto smyslu asi jsem — aniž bych to chtěla — vlastně politickou autorkou, ale nechci jí být v tom smyslu, že bych zvedala prst a někoho nebo něco pranýřovala, že bych hodnotila a posuzovala. Z dnešní perspektivy by bylo jednoduché říct, že to a to bylo špatně. Stavím své postavy do konkrétní doby a konkrétních okolností a ukazuji, co mohou politické systémy s člověkem udělat. A také to, že je úplně jedno, co se ve světě děje, protože máme zmíněnou svobodu rozhodnutí, o to jde, takříkajíc o zplnomocnění člověka. Literatura by ale neměla být ideologická, podle mě ideologická literatura není dobrá literatura, nepřetrvá svoji dobu.

Když líčíte v knize rumunskou realitu velmi reálného socialismu, nejde o vaše osobní zážitky. Vaše rodina emigrovala, když jste byla malé dítě. Odkud pochází ta podrobná znalost oné skutečnosti?

Samozřejmě že musím v takových situacích konzultovat prameny. Znám velmi mnoho příběhů z vlastní rodiny. Když jsou očití svědci naživu, tyto příběhy se neustále vypráví. To udržuje v mém případě silné povědomí o těchto věcech. V případě mého románu So tun, als ob es regnet to zase byla první světová válka. Lidí, kteří tu dobu zažili, se často ptám, jestli mají dost odvahy vyprávět o svém životě spisovatelce, protože mnohé pak může skončit v knize. Logika příběhu je často tak silná, že člověka někam zavede a generuje obrazy a daruje vám i postavy, ale nakonec vždy existují jakési kulisy, které jsou přítomny v každém příběhu.

V jednom z rozhovorů jste zmínila, že to byl boj najít konečnou podobu titulu této knihy, že jste ho dlouho hledala. Chtěl bych se zeptat proč. A prozradila byste nám, jak jinak se román vlastně mohl jmenovat?

Otázky týkající se názvu knihy dostávám často, ale ještě se mě nikdo nezeptal, jak se román také mohl jmenovat. Ano, co se týče hledání názvu tohoto románu, musím říct, že to bylo utrpení. Nedostala jsem ho darem. U předešlého románu So tun, als ob es regnet to bylo jinak, prostě mě jednou napadl a já hned věděla, že se kniha bude takto jmenovat. Ale u mého posledního románu to bylo tak, že ten název stál až do konce na velmi nejistých nohou. Existovalo více alternativ. Dlouho jsem v exposé operovala s názvem Windwanderer, tak se jmenuje i jedna z kapitol, ten obraz se mi moc líbí. Ale v posledku to trochu zní, jako by to byl fantasy román. Pak jsem uvažovala o titulu Setzkasten der verlorenen Dinge, to se mi také moc líbilo, ale je to velmi abstraktní a možná i trochu chtěné. A když nakonec přišel nápad s Unschärfe der Welt, tak jsem si uvědomila, že tento titul v mnohém odráží figury románu, například Florentinu, Stanu, která říká, že jazyk nemůže být nic víc než rozběhem ke skoku. Důležité je, že přistoupíte na realitu, na skutečnost mimo jazyk, mimo konceptualizaci. A neostrost světa je úžasný protiklad k ostrosti rozumu, k ostrému rozlišení na ano a ne, k ostrosti ideologií. Svět je větší a rozporuplnější než naše schopnosti ho pojmenovat. Pod tím se samozřejmě skrývá skepse vůči jazyku.

Jsou vám při psaní inspirací jiní umělci a spisovatelé? Ve vašem románu narazíme na různá jména. Máte dokonce nějaké vzory? Jak nahlížíte na koncepty, které tvrdí, že vlastně neexistuje text, ale pouze intertext, že vlastně neustále jen citujeme, vědomě nebo nevědomě. 

Myslím si, že člověk vlastně k psaní přijde vždy pouze tak, že sám rád čte. Nikdy bych nepsala, kdyby pro mě samotnou nebyly knihy nejdůležitějším přístupem ke světu. Nechci vám teď nijak lichotit, ale na mém seznamu literárních hrdinů a hrdinek je naprosto nahoře Kafka. Je pro mě velkým vzorem kvůli své obraznosti, postaví své hrdiny do prostoru a my díky gestice poznáme, jak se cítí, on své postavy nevysvětluje, neinterpretuje, on je pouze umístí do kontextu a my si je vykládáme. To dvojsmyslné, snové, v jistém smyslu mírně podivínské, jež vždy překvapí, a přitom je tak precizní, to mě u Kafky naprosto uchvacuje. Velkým zážitkem bylo také setkání s Novalisem, raně romantickým německým básníkem, poezie má v této době obrovský úkol, má obsáhnout totalitu života. Inspirací je pro mě také lyrička Marie Luise Kaschnitz nebo Eva Strittmatter. Vlastně každá dobrá kniha, kterou přečtu, je pro mě důležitá a relevantní a tím se dostáváme i k tématu intertextuality. Ano, v mých textech je hodně aluzí, hodně věcí, které čtu, pak transformuji do vlastního textu. V mém textu je navíc ještě rozhovor různých kultur, například německé a rumunské, a pak jsou zde také mimoliterární vztahy.