La Belle Époque

Čtu v tento podzimní čas (možná abych se vzdálil covidové realitě?) knihu o Belle Époque s názvem Muž v červeném kabátě. A přemítám, co z Barnesova románového eseje by mohlo být opatřeno glosou. Třeba suchá poznámka, že předsudky metastázují v paranoii. Ano, ta mi přijde trefná! Nebo neméně suché konstatování: Mění se způsob, jakým čteme knihy. Vážně? Jakým způsobem se četly knihy před sto čtyřiceti lety? S větším ponořením čtenáře do nich? Připisoval se knihám větší význam?

Julian Barnes: Muž v červeném kabátě
přeložil Petr Fantys
Odeon, Praha 2021

Julian Barnes představuje epochu z uzavírajícího se 19. století panoptikálně, jako vír vzájemně se proplétajících událostí, jako vír, v němž se producíruje kromě mnoha jiných i obdivovaný lékař Pozzi. Muž shlížející ze Sargentova plátna, oděný v červeném županu. Vedle Dreyfusovy aféry („za Dreyfuse jsme byli ochotni zemřít, ale Dreyfus nikoliv“) hýbe tehdejší společností (ne)přiznávání homosexuality glosované počestnými muži a ženami ochotně stojícími na stráži mravnosti. Hrabě Robert de Montesquiou poskytuje živiny hltavému Proustovi pro jeho pozdější postavu barona de Charluse. Marcelův bratr Robert bude zase natolik úspěšný v chirurgii, že jedna z jeho operací je označena jako proustatektomie (namísto prostatektomie). Je to čas dandyů, estétů, prototypů své doby, kteří si užívají pocitů nadřazenosti nad ostatními. Aristokratů, které fascinuje vlastní sláva. Je to čas kostýmních převleků. „Vyvolení“ chtějí vést nevyvolené. Někteří žijí ve věžích ze slonoviny, na jejichž zdi šplíchají „vlny hoven“. (Tak je to alespoň napsáno na straně 113.) Výtvarníci kreslí pro Pařížský salon. Přehání se. Pozzi, lékař celebrit, je „doktor Láska“ nebo rovnou „doktor Bůh“.

Troufám si předpokládat, že se tato kaleidoskopická kniha leckomu nebude číst snadno („Mění se způsob…?“). Otáčení stran může připomínat krasohled mířící do zkarikovaně nakreslené fauny a flóry pod hladinou odplynulého času. Přemýšlím o tom, jak se žánry proplétají, až vznikne svébytný, dokumentárně — alespoň místy — věrný a zároveň tolik mystifikující beletrizovaný esej. V beletrii je dovoleno vše, připomíná věcně Barnes. Další námět na glosu.

Barnes se věnuje dobové Paříži, ale kdykoliv může, sáhne po paralele. A tak často narážíme na dovětky nebo předzvěsti začínající slovy: „A pokud jde o Angličanky…“ Na řadě míst knihy je přítomen Oscar Wilde vláčený potupným soudním („nejpodivnějším anglickým“) procesem kvůli propagaci sodomie a vlastně kvůli propagaci knihy francouzské, Huysmansova románu Naruby. V knize Barnesově jako kdyby se postavami stávaly také obrazy a knihy, dostává se jim popisů, vypráví se o nich, jsou strhávány do děje. Knihy i obrazy „jednají“, zasahují do své doby, něco způsobují, vyvolávají skandály. Věda a poezie mají být spojeny a Sarah Bernhardtová, femme fatale své doby, smí být milována všemi, kdo ustojí skandál. (Šlo o nymfomanku, suše podotýká autor.)

Ale no tak! Neberme všechno od Juliana Barnese smrtelně vážně, Sarah Bernhardtové složil hold už v Rovinách života… Představovala jednu z rovin života, jednu z možností. Sarah s „nemódně štíhlou figurou“, která předběhla dobu.

Barnes hojně čerpal z deníků a memoárů, třeba z deníku Goncourtových. „Každý velký deník v podstatě podrývá, či dokonce zrazuje dobu, kterou líčí.“ Neměla by glosa rozvést třeba toto tvrzení? Je to kniha o zrazené i prozrazené době. Barnes vypíše z jedné recenze: „[Autor] vláčí matku Představu za vlasy či za nohy po červotočivém schodišti vyděšené syntaxe.“ Hm, změnil se i způsob, jakým recenzujeme.

Je to dnes jen lehce se vznášející glosa, jen pár vět… Toho, kdo má rád Hledání ztraceného času, kdo nějaký čas strávil na hostině Nabokovovy paměti (Promluv, paměti), jsem chtěl jen upozornit na Muže v červeném kabátě.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.