Nárok na jinakost

Jak byste svůj román sám charakterizoval? Porota ocenila zvláště váš specifický humor a ironii.

Prix Décembre je literární cena, Premia Bohemica je cena akademická. Můj život a moje dráha jsou charakteristické právě tím, že jsem se snažil spojit dvě trasy — svou akademickou a kritickou dráhu, kde jsem se zabýval českou literaturou z hlediska poznání, a druhá, diskrétnější dráha je literární tvorba, tu jsem docela zanedbal ve prospěch dráhy akademické. V relativně vysokém věku jsem se pustil do hodně experimentální prózy, která je směsí různých žánrů — je to hrst anekdot i komických příběhů, mých dobrodružství s hejnem slepiček, ale také poetických pasáží, poezie v próze a filozofických úvah o tom, jak nás zvířecí svět — v knize není řeč jen o slepičkách, ale jsou tam taky ovečky, husy, kachny, perličky a kočky — zrcadlí. To, co žije kolem normálního domu na normálním venkově ve Francii. A já se snažím klást si otázku snad i teologickou, totiž že přístup, jaký mám ke stádečku různých zvířat, se může — ale jen může — podobat vztahu, jaký bych chtěl, aby ke mně měl Bůh. Proto se próza jmenuje Metafyzický kurník, což je samo o sobě spojení dost komické a lidé na ně reagují tím, že se smějí. Ale pod tím smíchem se skrývá také určité filozofické tázání, jak bychom dedukovali z našeho chování ke zvířecímu světu potenciální chování Boha k nám.

Z předávání ceny Xavieru Galmichovi, foto: Anastasia Serdyuk

Jak se Praha od osmdesátých let, kdy jste ji poznal jako kulturní atašé, změnila? 

Změnila se drasticky. Často říkám, že Praha osmdesátých let, kterou jsem objevil, když jsem tam působil jako kulturní atašé — ale je třeba říct, že to byla spíš civilní služba, byl jsem mladý kluk na studiích —, mi připomněla mé dětství. Narodil jsem se v Nancy, provinciálním, trochu barokním městě ve východní Francii, kde se v té době vyrábělo pivo — a to strašně smrdělo charakteristickým pachem sladu. A ta Praha konce osmdesátých let, hlavně v noci, byla černá nebo šedá, protože to byla doba, která nebyla vzdálená konci druhé světové války, a v mých očích se jevila jako přízrak vysněné noci z mého dětství. Samozřejmě to bylo jinak. Tady byl socialismus a já jsem se s tím blbým socialismem seznamoval. Byly to pro mě iniciační prvky, jednak trochu estetické — to byla ta fascinace šedým městem —, ale také jsem se setkal s lidmi, kteří žili těžce a bojovali za pravdu. Z téhle lekce jsem se snad nikdy nevzpamatoval. Moderní Praha je úplně jiná, komerční, hodně vulgární. A to je přesný odraz politického dění posledních několika let. Snad se to dá napravit, snad ne. Nad dnešní Prahou cítím určitou lítost.

Daří se bohemistice na katedře slovanských studií při pařížské Sorbonně, kde jste profesorem? Je o studia české literatury zájem, je možné obor udržet? Ve své Vizitce na Vltavě jste řekl, že bohemistika je podhodnocená i jako obor a samostatně přežít nemůže. Jaký kontext ji může zachránit?

Ve Francii bohemistika jako taková skoro nikdy neexistovala — tak, jak je míněna ve slovanských zemích nebo byla vnímána v tehdejším Československu a v Polsku, ale i v Maďarsku, protože jako samostatný obor neexistuje. Když jsem místo převzal po paní profesorce Haně Jechové, musel jsem obor reformovat, protože mi bylo jasné, že takto vysněná bohemistika nemůže přežít. To se odehrávalo paralelně s tím, co se dělo v devadesátých letech — objevili jsme znovu, co byla střední Evropa před první válkou, a uvažovali jsme o složitém soužití různých národností, kultur, popřípadě i vyznání, příkladem je velmi známá trojí duše Česka a Prahy: česká, německá, židovská. Lze říct, že naše středoevropská studia jsou hodně spojena se snahou zmapovat dějiny soužití různorodých kultur v prostoru střední Evropy a že čeština tedy musí bojovat o své místo s jinými jazyky. V programu totiž nabízíme různé jazyky a každý student si musí vybrat dva: je tam němčina, polština, maďarština, čeština, srbochorvatština, která se nyní ve Francii jmenuje jinak, a někteří studenti volí i ruštinu. V tomto rámci je o češtinu minimální zájem, protože je jasné, že je to malý jazyk ze země nejen menší, ale ze země zredukované, tj. není to ani jazyk bývalého Československa. S kolegy z katedry se snažíme udržet alespoň nějaký počet studentů, kteří se naučí trochu česky, i když jejich hlavní obor je jiný, aby se ten český šmrnc „přilepil“ k běhu jejich studií. Aby bylo možné udržet povědomí o české kultuře, to je důležité. Občas se samozřejmě objeví nadaný student, který z určitého důvodu hoří láskou k češtině. Může to být láska, může to být morální hledání.

Z předávání ceny Xavieru Galmichovi, foto: Anastasia Serdyuk

Jak vnímáte středoevropanství, které figuruje i v názvu vaší domovské katedry — existuje pro vás? Jak se podle vašeho názoru odráží ve sféře literární?

To je velmi složitá otázka, ale odpovím takto: středoevropanství je, jak napsal francouzský kritik Jacques Le Rider, specialista na vídeňskou literaturu, „retrospektivní utopie“, to znamená, že střední Evropa snad nikdy neexistovala. Když čtete Muže bez vlastností rakouského spisovatele Musila, můžete zrekonstruovat mýtus střední Evropy, jak žil v době posledních habsburských císařů, a to není nějaká politická vize, ale samozřejmě je s tím spojeno i určité snění o soužití kultur, o němž jsem už mluvil. Myslím, že by bylo zajímavé, kdyby i v Česku měl každý student, byť krátce, možnost poznat nějakou sousedskou kulturu a porovnat, jak se během staletí proměnila — jak se změnil vztah k politickému středu, což byla pro Čechy Vídeň a ve slovenském kontextu Budapešť. Profesor Moritz Csáky z univerzity ve Štýrském Hradci píše, že někdejší historická střední Evropa je v předsíni našeho dnešního postmoderního světa, kde se vše vzájemně prolíná. A myslím, že to je vlastně to kulturní učení, které můžeme vyvodit z historické střední Evropy. Ve sféře literární se samozřejmě reflektuje různě podle literárních tradic. Já jsem zvlášť citlivý na takzvanou tragikomickou cestu. A tato záliba se odrazila i v mé zmíněné próze — tak mi to alespoň bylo řečeno.

Přeložil jste do francouzštiny klasiky české literatury, nejen prozaiky, ale také náročná díla básnická, Holana, o němž jste napsal objevnou monografii (v češtině vyšla r. 2012), Demla, ale i Erbena nebo kanonická díla Komenského, Máchy nebo Zeyera. Vaším prvním objevem bylo dílo Jakuba Demla, které jste našel v trezoru dnešního Francouzského institutu v Praze. Kdo či co z české literatury je vaším objevem nejsoučasnějším, nejčerstvějším? Pracujete na další autorské próze nebo na překladech?

Mým posledním objevem bylo malé básnické dílo Krooa krooa od Radka Fridricha, které jsem přeložil do francouzštiny před čtyřmi lety. A myslím, že inspirativnější je pro mě spíše poezie obecně. Překládám pomalu a nesoustavně texty Miloše Doležala — a ten trošku katolický, trošku pohanský směr, který zahrnuje také cit pro přírodu nebo pro božský svět v našem světě, je mi velmi blízký. Nejsem profesionální překladatel, bohudík — protože překládání je velmi špatně placená a až hanebně otrocká práce. Snad proto je mým posláním překládat to, na co jiní, profesionální překladatelé nemají čas, protože je to náročnější a mnohdy neplacené. Nyní se studenty překládáme Poláčkovo Okresní město z roku 1936, které v překladech z české literatury do francouzštiny chybí, a doufám, že toto kruté, napůl realistické, napůl fantastické dílo brzy vyjde.

V tiskové zprávě k vyhlášení ceny Premia Bohemica uvádí Petr A. Bílek, že si pro překlady z češtiny vybíráte autory-solitéry, kteří nejsou součástí dobových literárních proudů a uskupení. Je to skutečně tak? A proč?

Ano, je to tak a je to úzce spojeno s tím, co jsem říkal o tom, proč se zabývat českou literaturou, když nejste rodilý Čech ani nemáte českou rodinu — je to krásné marginální téma a krásný marginální obor. V tom případě si můžete vybrat, co chcete — nemusíte se věnovat jen tomu, co je uznáváno jako kánon. I Petr A. Bílek vyjádřil překvapení, že jsem se moc nezabýval dílem Milana Kundery, který je u nás ve Francii nejznámějším českým spisovatelem a stal se spisovatelem francouzským, ale já myslím, že je to mé právo, můj nárok na jinakost. To je vlastně to slovo, které jsem hledal — člověk, který pěstuje vztah s češtinou, má chuť na jinakost. Když už jiná literatura, tak proč ne nějaká úplně odlišná? Solitéry můžu vyjmenovat: Deml, Reynek, Váchal… Váchal pro mě byl ten nejpříznačnější případ solitérství, byl to burleskní, excentrický a zároveň spirituální a inspirovaný duch, který promlouval slovy, ale nejčastěji výtvarným uměním. To není jen tak, není každý den radost být bohemistou — ale aspoň máte výběr, volnost si vybrat, co chcete, co je vám blízké. A to je velké privilegium.

Cenu Premia Bohemica uděluje z pověření Ministerstva kultury ČR Moravská zemská knihovna zahraničnímu bohemistovi či překladateli, který se ve své zemi významně zasloužil o šíření a propagaci české literatury. Vítěze ceny vybírá komise složená z předních českých literárních vědců z univerzitních i akademických pracovišť a z dřívějších laureátů ceny.