Tahle kniha není pro měkký

Byl jednou jeden dům a v něm muž jménem Jalmari. Byla jednou jedna matka a ta měla dva syny, a jak to tak bývá, měla ráda toho, který ji opustil. Byla jednou jedna příšera a s tou bojoval hrdina Jack Danger. Žili byli dva bratři a oba milovali jednu ženu, dostat ji však mohl jen jeden. Byl jednou jeden muž a ten se rozhodl vzepřít svému strachu.

Katja Kettu, Jan Andersson: Brloh
Přeložila Jitka Hanušová
Argo, Praha 2020

Všechny tyhle příběhy a mnohé další se odehrávají do sebe vzájemně zapletené a prolínající se v grafickém románu finského výtvarníka a animátora Jana Anderssona (nar. 1973) a spisovatelky a režisérky animovaných filmů Katji Kettu (nar. 1978). Grafickému románu předcházel animovaný film, na němž oba autoři pracovali společně. Katja Kettu není českým čtenářům neznámá, tomuto enfant terrible současné finské literatury už u nás vyšly čtyři romány, naposledy Vlčí růže (Argo, 2021). Její knihy bývají zhusta zařazovány do škatulky magického realismu, ale to, čím se vyznačují na první pohled, je syrovost, krutost, nevybíravý slovník, ošklivost, to vše v přímém kontrastu s krásou a vznešeností. A poučenému čtenáři samozřejmě také naskočí čím dál rozšířenější pojem „finské podivno“, označující různorodý proud současné finské literatury vyznačující se vším možným s výjimkou přímočarého nekomplikovaného realismu.

Všechny tyto nálepky by se snadno daly přilípnout i na Brloh, ale ani všechny dohromady nevystihují, co za knihu se nám vlastně předkládá. Dokonce ani suma příběhů naznačená v úvodním odstavci nijak zvlášť nepřibližuje román (a že se vzhledem k epické šíři a hloubce bezesporu o román jedná), v němž hrají prim grafické ztvárnění a prožitky hlavního antihrdiny Jalmariho ve vlastní hlavě a ve starém rodném domě. Právě dům je vedle Jalmariho v příběhu nepochybně zásadním protagonistou a v jejich neustálém poměřování prakticky celou dobu hraje prim.

Osobitost Brlohu však netvoří umně propletené dějové linie ani výjimečnost uchopení hlavních postav, nýbrž samotná výtvarná podoba. Hned na první pohled je zřejmé, že kniha vznikla jako pendant k filmu. Je to patrné z Anderssonových „záběrů“ — jednotlivá okénka komiksu zoomují, deformují obraz, navazují na sebe, prolínají se, zkrátka fungují jako kamera a pohyb zachycují zcela věrohodně a dynamicky —, ale i z vyprávěcí techniky, která si hraje s různými dějovými liniemi a hlasy postav a využívá možností vizuálního ztvárnění třeba i v jednoduchých detailech, jako je tvar a barevnost bublin. Samotný příběh tak ustupuje do pozadí, což mění „četbu“ na fascinující „podívanou“.

Více než kdy jindy je proto naprosto zásadní číst a dívat se pomalu a soustředěně a v případě potřeby se vracet, pokud je ovšem cílem pochopit všechny souvislosti či časovou posloupnost. Anebo se o žádné pochopení nesnažit (protože by byl člověk beztak zklamán) a nechat se jen pohltit obrazem. Čtenářský zážitek z Brlohu totiž rozhodně nevyplývá z pochopení logických souvislostí, jak tomu zhusta bývá například u detektivek. Mnohem více než racionální myšlení zapojí čtenář emoce, které vizuální vjemy rozpoutávají, a představivost, jež aktivuje i další smysly, a to hned od samého počátku, v němž se nám představuje starý dům se svými zvuky, nicméně dojem sluchových, čichových i hmatových vjemů neodbytně provází čtenáře po celou knihu až do samého konce.

Na závěr malá poznámka k jazykové různorodosti Brlohu. Katja Kettu je známá tím, že s jazykem zachází zcela po svém a rozhodně si nebere servítky. Výjimkou tedy nejsou vulgarismy ani tvoření vlastních neologismů, a tak se kromě střídání různých stylistických úrovní v hlasech jednotlivých postav projevuje kolísání i v rámci nich, typicky v replikách matky, jejichž překlad musel být pro Jitku Hanušovou zajímavou výzvou. Pokud se tedy čtenář dokáže vůbec odtrhnout od děsuplných výjevů, z nichž běhá mráz po zádech, není od věci na sebe nechat působit i jazykové podivno tohoto výjimečného grafického románu.