Kultura se neděje jen v Praze

Když jsem v září jako host jedné z debat navštívil východoslovenské město Gelnica, kde probíhal už pátý ročník kulturního festivalu Gelnické iluminácie, narazili jsme s ostatními diskutujícími na téma obtížnosti pořádání kulturních, respektive literárních akcí v regionech. Ano, jakmile se octnete mimo centrum, začnete přemýšlet. Jak se to organizátorům daří? Podporuje je město? A co dalšího by regionům pomohlo?

Gelnické iluminácie jsou regionální akcí spojující hudbu, literaturu, výtvarné a digitální umění, které se v minulosti pravidelně účastnili lidé z celého Slovenska i řada zahraničních hostů. Letošní ročník byl samozřejmě jiný, přibyly organizační povinnosti související s pandemií. Organizátoři, mezi nimiž je i slovenský spisovatel Milo Janáč, to však vymysleli šikovně: „Hosty z Polska a Ukrajiny, které jsme pozvali, jsme poprosili, aby přijeli příští rok, a program jsme postavili převážně na umělcích z Gelnice a širokého okolí, tedy z Košic, Spišské Nové Vsi, Popradu či Banské Bystrice,“ objasňuje Janáč.

Gelnické iluminácie, zleva Tomáš Hučko, Martin Makara a Jakub Pavlovský, foto: archiv festivalu

Výhodou je, že město Gelnica jejich festival plně podporuje, dokonce je jeho hlavním organizátorem. Festival dále spolupracuje s občanským sdružením Zapadnutý kút, jehož šéf Ľubo Slovinský je zároveň spolutvůrcem programu Iluminací. A pokud jde o možnosti zlepšení, má Janáč jasno: „Festivalu pomůžou předvídatelné časy a více peněz. V současnosti nás kromě města podporuje Fond na podporu umenia, už dvakrát jsme měli i podporu z Košického kraje. Jestliže však chceme nabízet vždy lepší program, bude to chtít zvýšit rozpočet.“

Tři tipy

Jasno v tom, jak by se mohla zlepšit situace kultury v regionech, má taky Martin Makara, spoludiskutující a přispěvatel časopisu Kapitál. Zásadní je podle něj obrazná vzdálenost, která by dokázala velká a malá města přiblížit. Aby z Bratislavy do Gelnice bylo stejně daleko jako z Gelnice do Bratislavy. „Je to výzva k solidaritě, aby si i lidé z centra našli cestu do regionů, ať to nestojí jen na nezbytnosti z opačné strany,“ doplňuje Makara. Na druhou stranu je možné, že některé festivaly vznikly v reakci na to, že lidé nechtěli či nemohli jezdit za kulturou do vzdálenějších lokalit.

Dalším místem ke zlepšení situace je bezesporu prohloubení spolupráce mezi zřizovanou a nezřizovanou kulturou, tedy mezi oficiálními kulturními institucemi (knihovnami, galeriemi, muzei atd.) a nezávislou scénou. „Často jde o dost oddělené světy, což je zvlášť citelné tam, kde kultura nemá nic nazbyt, především lidi, prostory, zdroje,“ říká. Překážku vidí v tom, že tyto dvě sféry spolu málo komunikují a málo se podporují. „Například ze strany zřizované kultury je někdy dokonce vyslovený zákaz propagovat akce nezávislé scény i jen plakátem zvoucím na literární festival ve městě.“

Třetí tip je současně ten nejsložitější. Udržet inteligenci v regionech nebo alespoň v jejich dosahu. Lidé z východu často odcházejí na západ, ať už je to Bratislava, nebo zahraničí, a doma zkrátka chybí. „Absentuje celá jedna generace — možná dokonce dvě — lidí, kteří jsou tahouny kultury jak na straně organizační a výkonné, tak návštěvnické. Dobré školy a pracovní příležitosti rovnoměrně rozložené po republice by umožnily lidem aktivním v kultuře zůstat v dosahu regionu, periferie a menších měst a obcí, díky čemuž by fungoval živý komunikační kanál mezi kulturou místní, regionální, národní i mezinárodní,“ vysvětluje Makara. Zde se obloukem vracím ke spisovateli Milo Janáčovi, který zůstal ve svém městě na východě Slovenska, kde pracuje jako vedoucí oddělení kultury, sportu a volného času na městském úřadě. Není to právě to, o čem Makara sní? Jeho příklady zlepšení se týkají Slovenska, ale myslím, že se dají snadno přenést i na české poměry.

Knihovnická centra

Přesně o tomtéž byla řeč i během (zatím) posledního ročníku táborského festivalu malých nakladatelů Tabook, v rámci něhož proběhla diskuse s názvem Literatura a knižní kultura v regionu. Jejími hosty byli Tereza Horváthová za neziskový sektor, Marika Zadembská z třinecké knihovny a Jan Freiberg, ředitel příbramské Galerie Františka Drtikola. Společně s moderátorkou Annou Štičkovou z platformy Knihex se bavili o struktuře jednotlivých měst a o tom, jak se v nich daří kultuře. Všichni se shodli na tom, že nejvíc ze všeho záleží na aktivitě organizátorů a na vedení města, stejně jako na spolupráci mezi spolky i jednotlivými lidmi v daném městě. Naopak problémy vidí ve schopnosti se dohodnout s městem na tom, co je vlastně kultura (tím se vracíme ke druhému bodu Martina Makary).

Diskutující následně z vlastní zkušenosti potvrdili, že se v posledních letech, co se týče kultury v regionech, značně vyšvihly knihovny. Ty se postupně mění v komunitní centra, už zdaleka nejsou pouze pasivními institucemi půjčujícími knihy. Výhodou českých knihoven je, že jich zde dlouhodobě máme kolem pěti až šesti tisíc, což vytváří obdivuhodně hustou síť míst, v nichž můžou probíhat například autorská čtení. Platí to rovněž o Městské knihovně Tábor, ve které tato diskuse proběhla, stejně jako o zmíněné Knihovně Třinec.