Místo zvonů kulomet. Nad Seifertovou sbírkou Jaro, sbohem

Ještě v živé paměti proletářské poezie, po barvitém zjevení poetismu, několik let předtím, než se zařadil po bok umělců s bolestí vzdorujících proti demobilizaci a bojujících s temnou skutečností okupace a války, se Seifert totiž stal jednou z nejvýraznějších osobností mezi československými básníky reagujícími na krvavé hrůzy občanské války ve Španělsku.

Už v roce 1937 (občanská válka ve Španělsku propukla v roce 1936) vyšla v pražském Melantrichu Seifertova sbírka Jaro, sbohem. Přestože převládajícími motivy jsou zde dětství, zrod a trvání milostného citu a krása domova, nemohl básník nereagovat na aktuální skutečnosti tragického rozměru. Jde jednak o smrt, která udeřila v jeho vlastním okolí, např. básně „Vstříc mrtvému F. X. Š“, „Mrtví malíři“, „Za Ferdinandem Hartem“, ale zároveň o smrt ženoucí se Španělskem.

Bez ratolesti

První básní, která se zde k tomuto tématu vyslovuje, je „Píseň velikonoční“. Dochází zde k antropomorfizaci jara v postavě malého chlapce. Jaro je — zcela přirozeně — netrpělivě očekáváno, neboť představuje tradiční symbol znovuzrození, obrody. V celé sbírce je v podstatě jaro přítomno jako moment či proces, který nás přese všechno dokáže vrátit v čase, tam, kde jsme kdysi objevovali, kde jsme kdysi pociťovali štěstí, proto se vlastně ani nelze jara vzdát. Tento básníkův záměr koneckonců dokládá i jedna z úvodních básní, „Jarní den“, která se staví do vysvětlující opozice vůči samému názvu sbírky: „Vrátit se? Ještě mohl bys / nic však to nepomůže … Z břízy strom už je vysoký / však co se se srdcem stalo? / Tak něžné, droboučké před roky / srdíčko okoralo … To všechno je tak dávno už / a zbytečně ztrácet slova / Vytáh jsem z kapsy rychle nůž / a nové ryl jsem tam znova.“

V „Písni velikonoční“ je však výsledek vyhlížení jara jakožto pozitivního principu náhle zkalen, neboť na nedočkavou otázku „Co jsi nám přišlo povědět, jaro, jaro?“ zaznívá varující, skličující a beznaději se blížící odpověď: „Ach, běda!“ Seifert tematizuje vjezd Krista do Jeruzaléma (tento motiv už využil např. v „Továrnách v jarní krajině“) a staví jej do souvislosti se soudobou situací Evropy. Palmy, symboly vítězství míru, které byly Kristu kladeny na cestu, se vytratily ze všech cest, v Evropě je nelze nalézt. „Slyš, jak na prsou Evropy / meč, těžké brnění chřestí / V krvi se Španělsko utopí / V krvi, bez ratolesti.“ Kristovo předvelikonoční utrpení se stává obrazem pašijí Španělska (a celé Evropy), strach z nevyhnutelnosti konce je ale poněkud oslaben v závěru básně: „Jde jaro a jen útlý květ dětskýma rukama zvedá…“ Subtilnost a jemnost, náchylnost ke zlomení, nám evokují jak dětské ruce, tak útlý květ, ale přesto je to květ — výhonek neústupné naděje.

Další báseň vztahující se ke Španělsku, „Vraždění“, už přináší hlubší konkretizaci žitých dějů v momentě, kdy vše je rozvráceno a v nastalém chaosu se stírá fungování tradic či společenských rolí, neboť všechny bez rozdílu spojuje boj. „Přeslici ženám, mužům meč / však dnešek přející / Víc dá vám, mujéres / I meč k té přeslici…“ Básník zde ventiluje i zlobnou ironii, která nekončí u „přejícího dnešku“, ale v celé hrůze zaznívá v následujícím dvojverší: „Ne zvony, již jen kulomet / je slyšet na věži / Pojďte, budem se procházet / po krásném pobřeží…“ V případě zvonů je dehonestován symbol silné a duchovní civilizace, zvon je možno interpretovat také jako neodlučitelného průvodce člověka (silné katolické tradice) v nejdůležitějších bodech jeho života (narození, křest, sňatek, smrt), kdy ale všechno probíhá podle odvěkého řádu — oněmělé zvony jsou tak obrazem narušení tohoto řádu, neboť po staletí signalizují válku, kdy jsou odebrány ze zvonic a využity pro válečné účely. Místo zvonů se tedy stává hlasatelem času a skutečnosti kulomet. S touto zásadní proměnou ostře kontrastuje jakoby lhostejná výzva k pobřežnímu procházení, dokumentující Španělsko včera a dnes a zároveň narážející na vnímání celé španělské situace ze strany některých velmocí.

Na kontrastech celá báseň stojí, vraždí se na vinicích, na madridských mostech i ve školních lavicích (a každý z těchto okruhů je ve své podstatě symbolický), básník se dotýká i světa dětí, neboť není možné opominout, že „na stránkách knížek mají dnes krev místo obrázků“. Silnou tradici víry a mystiky, symbolizovanou jménem sv. Terezy, vidí básník v přímém kontrastu, až v rozporu se soudobou situací země. Protože válečné dění odnímá smysl všemu, jsou duchovní hodnoty a aspekty odsunuty do pozadí jakožto neupotřebitelné v momentě, kdy je nutná zejména fyzická bojová aktivita. Španělsko se však odvrací samo od sebe, od svého smyslu: „Všude se vraždí, všude krev / a krev jen vítězí. / Jak cize zní tam tichý zpěv / hlas svaté Terezy. / V Španělsku, v Španělsku se vraždí!“

Ve třetí básni s názvem „Španělské vinice“ jsou vinice zástupným symbolem země, míst, lidí, kteří navzdory bojům, chudé půdě, přese vše vyrůstají vzhůru a nechtějí se vzdát života.  Keře vinné révy jsou však obtíženy, hrozny pukají, je vůbec naděje, že přetrvají k vinobraní? „Je duben již a kapky krve rudé / doposud třísní pleť i bídný šat. / Ach, hrozny, hrozny, kdo vás trhat bude / až nebude se jednou bojovat?“ táže se básník. Existuje už pouze jediná naděje — že boje jednou skončí. Čí ruce však budou sklízet víno na konci všech hrůz?

Barikádám

V roce 1937 Seifert mimo jiné také vystoupil v Ranních novinách na obranu Karla Čapka v jeho sporu s Jaroslavem Durychem článkem „Český básník a španělské události“. Pozastavuje se nad Durychovou naivitou, s níž vidí ve vzpouře španělských generálů obranu katolictví. „Nikoliv, nebudeme se tu příti, na které straně barikády posedává Bůh a pláče,“ píše Seifert. (Čapka se v té době v tisku veřejně zastal např. i František Langer, Kamil Bednář nebo Ladislav Štoll.) Kromě toho redigoval Seifert spolu s V. Mandlerem, A. J. Patzákovou a F. Nechvátalem sborník Španělsku. Ten vyšel v březnu roku 1937 v pražském Melantrichu zásluhou Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku.

Seifert je v něm zastoupen básní „Pozdrav Madridu“. Báseň, která vznikla na podzim roku 1936 — tedy jako relativně aktuální reakce na smrt Federica Garcíi Lorcy —, se ve všech pozdějších výborech ze Seifertova díla již objevuje pod názvem „Pozdrav madridským barikádám“, a dochází i ke změnám uvnitř básně samé, ne však ve smyslu obsahu, ale zejména ke slovosledné modifikaci některých veršů či jejich nepatrnému doplnění („Koberec dní, po kterém tančí Mauři / je právě setkán z kalužin a krve“ X „Koberec dní, po kterém tančí Mauři / je setkán právě z kalužin a krve“, „zaťatou rukou k hrobu posílaje / polibek / jak básníci se někdy líbávají“ X „zaťatou rukou posílaje k hrobu / polibek něžný / jak básníci se někdy líbávají“, „madridským bulvárem / zas půjdou dělníci a budou zpívat / tvé písně, Lorco / až pušky, o které se dneska opírají / rozvěsí vděčně jako chromí v Lurdech nepotřebné berle“ X „bulváry Madridu / zas půjdou dělníci a budou zpívat / tvé písně, básníku / až pušky, o něž zas se opřou / rozvěsí vděčně jako chromí v Lurdech své nepotřebné berle“. V úvodu básně je rovněž pozměněno básníkovo jméno, z původního Garcio (sic!) Lorca na správné García. Tatáž báseň je z logických důvodů uveřejněna i v dalším paralelně vznikajícím sborníku na podporu boje španělské republiky — Španělsko v nás.

Byť se Seifertovo španělské období nerozrůstá a nevětví do takového množství inspiračních oddenků, jako je tomu například v případě Františka Halase, představuje jeho tvorba reagující na děsivé události občanské války jeden z naprosto zásadních hlasů československé poezie, která tehdejší niterné souznění a podporu pyrenejské zemi vyjádřila horečněji, aktuálněji a nadčasověji než mnohé z jiných evropských literatur.