„Ve svých knihách se strefuju do každého“

Finsko je zemí dlouhých vzdáleností. Pocházíte z Kajaani, odkud je to do Helsinek téměř 500 kilometrů. Z Kajaani je to zas 270 kilometrů do Rovaniemi a odtud dalších 385 kilometrů na sever do Utsjoki. V Česku je těžké si takové vzdálenosti představit. Co je podle vás nejlepší způsob, jak poměřovat vzdálenost mezi jednotlivými částmi Finska? Měříte ji počtem kilometrů nebo něčím jiným?

Na severu Finska není sto kilometrů velká vzdálenost. Když jsem byl dítě, jezdívali jsme na nákupy oblečení nebo počítačových her sto nebo dvě stě kilometrů do většího města s lepšími obchody. Před nedávnem jsem se vrátil domů do Helsinek z treku po nejzazším koutu Laponska. Návrat byl skutečně dlouhý: nejdříve sedm hodin v autě, potom dalších devět hodin vlakem. Beru to tak, že dostat se na sever zabere celý den nebo celou noc. Raději mám noční vlaky, ale vlakem se dá dostat jen do několika míst na finském severu. Letadlům se vyhýbám a ani nevlastním auto, na rozdíl od většiny mých známých.

Mikko-Pekka Heikkinen, foto: Juha Metso

Ve svých knihách hýříte kousavými a nekorektními vtipy na adresu všech aktérů. Například v Sobí mafii, jejíž příběh se odehrává v Laponsku, nešetříte nikoho: ani neschopné finské policajty z jihu, ani prohnané sámské bossy sobařských klanů. Už se vám někdy stalo, že se někdo pohoršil nad kritikou adresovanou těm etnikům, která z historických důvodů obvykle bývají v roli obětí?

Věřím v rovnoprávnost, a proto se ve svých knihách strefuju do každého. V každé skupině lidí se najdou hrdinové i padouši — v mých příbězích stejně jako v životě. Můj humor je nakonec celkem laskavý, spíš jako projev náklonnosti. Píšu jen o takových lidech, národnostech a typech, které mě zajímají a které svým způsobem obdivuju.

V Laponsku se stejně jako jinde v přírodních oblastech potkává mnoho různých zájmů. Jmenujme sámské chovatele sobů, kteří se živí prodejem sobího masa; turisty a služby k turismu přidružené; těží se tam mnohé rudy, kromě jiného i zlato; Laponsko je však i domovem zvířat a rostlin, které lze nazvat nejstaršími původními obyvateli oblasti. Čí práva jsou podle vás podceňována a kdo má naopak nezdravě velký vliv? 

V Laponsku, stejně jako ve zbytku Finska, se až příliš naslouchá lesnickému průmyslu. Ten přitom proměnil lesy na téměř celém území Finska v jednolitou borovou plantáž a spousta lidí už ani neví, jak vypadá přirozený, opravdový les s bohatým spektrem různých druhů stromů i zvířat. Takže lesnický průmysl má ve Finsku bezpochyby nezdravě velký vliv a vážně ohrožuje biodiverzitu. Laponsku, stejně jako jiným částem země, by prospělo zřízení dalších bezzásahových oblastí. Nejde jen o velké soukromé podniky, finský stát se ke starým lesům chová podobně a kácí je pro potřeby papírenského průmyslu.

Ve vašich knihách se často potkává to původní a prosté s moderními technologiemi. V románu Sobí mafie je kupříkladu válka, odehrávající se v tradiční sámské sobařské rodině, přenášena naživo na Twitter a Facebook. V knize Betonový zátaras zase hlavní hrdina, novinář Jyry Pesiö, maso zásadně nenakupuje v supermarketu, ale opatřuje si ho lovem městských králíků a kachen. Očividně považujete za důležité, aby si člověk udržel nějaké spojení s tradičním způsobem života nebo obživy. Jaký recept na to máte vy osobně?

Mám obavu z toho, o kolik slabší kontakt s přírodou má dnešní člověk ve srovnání s dřívějškem. I já jsem příliš lenivý na to, abych chodil sbírat houby nebo lesní plody, a lovit a rybařit neumím, respektive nechci. Vážím si lidí, kteří si pravidelně opatřují potravu lovem nebo rybařením. Zůstat v kontaktu s přírodou mi pomáhají vícedenní výlety a vyjížďky na plachetnici. Vyhýbám se masu, protože sám nelovím. Myslím také, že každá vycházka nebo jogging v příměstském lese je kontakt s přírodou. Připadá mi, že doopravdy mi oči otevřela až první cesta do laponské divočiny. Došlo mi, jakou cenu má nedotčená příroda. Naštěstí se její drobná zrnka dají objevit i ve městech a na jejich okrajích.

Les, Helsinky nebo tundra — kde pobýváte nejradši?

Mám rád všechny tři. V lese se dá schovat před deštěm a posedět u táboráku. Tundra nabízí úchvatné rozhledy a snadno se v ní orientuje. Helsinky jsou můj domov, kde mám rodinu a práci. Tamní pobřeží s množstvím ostrovů je ráj pro plachtění.

Mikko-Pekka Heikkinen (nar. 1974) pochází ze severofinského města Kajaani. Pracuje jako reportér a filmový kritik helsinského deníku Helsingin Sanomat. Rád chodí do přírody a zajímá se o sámskou kulturu, tundru a Laponsko, kde se odehrávají také jeho povídky a romány. Ve Finsku si Heikkinen získal jméno jako humorista a satirik, který si s oblibou bere na mušku aktuální společenské problémy.

Autorka je překladatelka, která do češtiny převedla román Sobí mafie.