Středověk jako pramen imaginace

Petr Motýl: Příběh pana rytíře Vítka a jeho dcery Anežky
Volvox Globator, Praha 2020

Petr Motýl je znám spíše jako básník, ačkoli má na svém tvůrčím kontě již takřka desítku prozaických děl, jednu divadelní hru a několik překladů z polštiny. Příběh pana rytíře Vítka a jeho dcery Anežky je předposledním prozaickým počinem, v němž se vydává po stopách regionální historie do středověkých Čech na sklonku panování Přemyslovců a v období nástupu Lucemburků. Děj se odehrává v šumavském podhůří poblíž Sušice a Kašperských Hor na tvrzi pánů z Třešňové, ale jeho výhonky zasahují i do Německa či Itálie, a jak naznačuje název knihy, točí se kolem osudů prostého zemana, rytíře Vítka, a jeho dcery Anežky, která se z božího dopuštění stává pokračovatelkou rodu.

Autor se zaměřuje na individuální osudy hlavních postav, ale pochopitelně je kontextualizuje s velkými dějinami, jejichž ozvuky do nich podstatnou měrou zasahují. Stíny minulých událostí jsou dlouhé a přinášejí své nečekané důsledky i dlouhá léta poté, co se udály. Vítek, stejně jako Anežka tak musí čelit nečekaným protivenstvím, o která v drsné gotické epoše není nouze. Oporou je jim sanchopanzovská postava zbrojnoše Vávry, věrné duše, která pro své pány půjde klidně i do pekla a která dokáže svými pábitelskými historkami pobavit své posluchače i čtenáře knihy. Není překvapivé, že nakonec se vše zlé v dobré obrátí, i když jde o cestu nelehkou a vykoupenou mnohými útrapami a utrpením.

Zařadit knihu žánrově není vůbec jednoduché, rozhodně není klasickým historickým románem, ačkoliv se přidržuje reálných dějinných událostí a odehrává se v dávných časech. Je spíše poctou vypravěčství a některým autorům: na obálce jsou výslovně jmenováni Vladislav Vančura — v knize je zmínkou o tažení proti Kozlíkovi z Roháčku zřetelně aludována Markéta Lazarová — a francouzský spisovatel a sběratel pohádek a pověstí Henri Pourrat, jehož Kašpar z hor mohl posloužit jednak motivem pomsty v přestrojení, jednak ukotvením v hornatém a zalesněném koutu země, jenž se stává výchozím bodem vyprávění. Společným jmenovatelem je tu také výrazově bohatý styl nebo množství rozličných i roztodivných lidských figur. Lokalita Šumavy pak přímo nabízí směrovku k prózám Karla Klostermanna (ten ale ve výčtu chybí). Uvedena je i Zbraslavská kronika (která vzniká v téže době), v níž se samotný příběh odehrává.

Text je vypravěčsky promyšlený — využívá rámcový kompoziční princip, kde rovinu rámcovanou tvoří samotný příběh obou hlavních postav a rovinu rámcující Vánoce, odehrávající se přibližně sto let po odvyprávěných událostech, během nichž stará zemanka, Anežčina dcera, seznamuje pravnoučata i chasu s minulostí rodu — do závěru knihy se pak postmoderně vlomí i sám autor. Ke slovu se samozřejmě dostává také Vávra, trochu připomínající Švejka, v jehož partu se objeví i hrabalovské morytáty a mytické vědomí pospolitosti (např. v knížkách lidového čtení tak oblíbené historky o obrech), které však o sobě dává vědět i v pasážích zemančiných, popisujících spjatost rodu s vlky. Ze začátku se zdá, že kniha bude tvořena spíše volně spojenými a bohatě se větvícími příběhy, postupem času však krystalizuje pevnější syžetová nit, i když stále sycená četnými digresemi. Některé pasáže tak připomínají spíše kronikářské postupy, jiné bohatýrské pověsti nebo středověké hrdinské eposy, zazní i pohádkové tóny.

Ještě bohatější je Motýlova práce s jazykem, jehož fazety se mění podle povahy vypravěče i složení posluchačů, je hovorový v lexiku (s množstvím dialektismů i archaismů) a přitom vysoce stylizovaný, oplývající neotřelými přirovnáními, lidovými průpovídkami a moudry, střídají se v něm košatá souvětí se strohými větami, elipsami a větnými ekvivalenty. Motýl zkrátka beze zbytku využil svou básnickou erudici včetně úspornosti a nedořečenosti, čtenář tak má možnost plně zapojit i svou představivost. Na autorský styl si je však nutno přivyknout, což nemusí být po chuti tomu, kdo čeká výpravný spektákl v romantizujícím duchu. Je proto škoda, že korektorskému oku hlavně na počátku knihy unikly zbytečné chyby („pět dětí, které spolu vyrůstali, věděli“; „poslal, to toho štajnu, ať si honem poberou“).

Výsledný tvar knihy je však kompaktní, Motýl dokázal vykreslit uvěřitelný příběh ukazující radosti i strázně každodenního života středověkého člověka, jeho křehkost i sepětí s cyklickým časem přírody, jako bychom tu coby spodní proud cítili letmou ozvěnu romantického stesku ze ztráty věku nevinnosti. Příběh pana rytíře Vítka a jeho dcery Anežky si své čtenáře jistě bez problémů najde a odmění je radostí z četby — třeba za blížících se dlouhých večerů.