Za strážci dobrého vkusu

Když se dnes řekne „literární kritika“, čtenář si představí tradiční publicistické žánry, od krátké recenze po delší kritickou esej. Jakou podobu měla literární kritika na konci 18. století?

Možná bychom se měli ujistit, zda si pod literární kritikou ještě představujeme totéž. Pojem „literary criticism“ nebo „critique littéraire“ je širší než německá „Literaturkritik“, která je ovšem bližší české tradici a klade důraz právě na recenzní praxi — hodnocení konkrétních děl —, na její zdroje a efekty. Z této perspektivy jsme skutečně vycházeli i my.

V českých zemích se tato praxe upevňovala od sedmdesátých let 18. století s prvními, vesměs německojazyčnými časopisy, které vlastně rozšiřovaly rozvinutý německý trh. Najdeme v nich proto již také žánry, které zmiňujete, ba některé dnes neobvyklé formy jako dialogy o literatuře a literární kultuře. Upoutat však mohou i jistá nesamozřejmost a inscenovanost kritiky v nich, otázky na autoritu kritiků a jen postupné vymezování se kritiky o literatuře ve smyslu beletrie jako o něčem svébytném. Také tomu totiž museli první kritikové věnovat intenzivní pozornost.

Kde taková kritika vůbec vycházela?

Ústředním médiem kritiky se staly, jak již bylo řečeno, časopisy. Stály na průsečíku zájmů aktérů rostoucího knižního trhu, kteří chtěli předvést a prohloubit přednosti novodobé literární kultury a zároveň se v ní orientovat. Jednalo se o kulturní kompetence jako zdroj prestiže širších vrstev, nové autority učenců, také pro básnictví, i radikálnější umělecké proudy. Krátký život velké většiny soudobých časopisů může dnešního pozorovatele překvapit: pro vydavatele bylo úspěchem, pokud získali podporu či předplatitele a vydali celý ročník. Ještě více se to týkalo vyhraněnějších, v užším slova smyslu literárních iniciativ, jako byly kupříkladu Prager Museum či Propyläen.

V knize používáte termín „předjungmannovská“ kritika — čili kritika, která ještě neoperuje v obrozeneckých a národních souřadnicích. Jak tedy doboví kritici definovali svá literární kritéria?

Primárním jazykem literární modernizace ve znamení osvícenství byla v českých zemích v závěru 18. století standardizovaná němčina. Třebaže to nevylučovalo ani péči o češtinu a první střety česky píšících autorů jako třeba Bohumíra Jana Dlabače a Václava Stacha o básnickou autoritu v českém jazyce, byly dosud spíše součástí této širší literární kultury. Jednalo se o celou řadu i dnes aktuálních otázek, jako je třeba postavení literatury ve vztahu k náboženství a mezi uměními. Opora, kterou kritika hledala v zásadách školské rétoriky a poetiky, přitom postupně ztrácela důležitost; tu naopak nabývalo dílo jako prostor komunikace novodobého subjektu.

Souvisí s obrozením a Jungmannem také skutečnost, že se dřívější literární kritice v českých zemích doposud nevěnovala systematičtější pozornost?

Určitě. Je totiž dost nesnadné zapojit ji do národních příběhů, jak je později zakotvilo 19. století, spojit často anonymní literární kritiky s některou z ikonických osobností národů. Badatelé ovšem čelili i dalším obtížím: některé z prvních časopisů a dalších tisků byly nedostupné už současníkům, ba nezřídka nelze ověřit ani to, zda vůbec vyšly tiskem. Zřejmý, dosud však ne zcela prozkoumaný je i vliv, který měly na kritickou kulturu v českých zemích v závěru 18. a na počátku 19. století nadregionální německé časopisy. V některých momentech, jako v samém závěru 18. a na začátku 19. století, se dokonce recenze s výjimkou divadelních her přesunuly především do těchto „velkých“ titulů. Připomenout je ovšem potřeba také to, že v posledním dvacetiletí byla řada ze souvislostí soudobé literární kritiky dobře prozkoumána.

Myslím, že i samotný termín „literatura“ (tak jak jej chápeme dnes) nebyl v 18. století úplně samozřejmý: literatura se postupně vydělovala z písemnictví coby estetický i raně občanský prostor. Jakou roli v tomto ohledu zastala literární kritika?

Toto je zjevná výzva pro literární dějepisce, která se ovšem netýká pouze bohemistiky. Pro přeskupující se významy slova „literatura“ máme ještě z 19. století řadu dokladů, které někdy dokonce výmluvně ukazují ideologie autorů. Koncepty časopisů, které usilovaly nadregionálně hodnotit celou tištěnou produkci, se postupně stávaly nenaplnitelnými. Periodika se dále zájmově vymezovala, respektive strukturovala a v českých zemích můžeme již od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mluvit i o několika vyhraněněji literárních, která zároveň — jako Prager Museum v dialogu s hnutím Bouře a vzdoru — napadala i měšťanskou úzkoprsost a konvence.

Pro jaké čtenáře vlastně bylo dobové literárněkritické psaní určeno?

Jeden z kritiků, zřejmě Christian Löper, hovořil o začátku sedmdesátých let 18. století jako o době, kdy „musí číst každý nastávající učeň věd — každý kmet — každá dáma — každá krásná slečna…, jestliže nechce být počítána mezi ty, kterým se nedostává dobrého vkusu“. To je sice nadsázka ze strany někoho, jehož obživa bezprostředně souvisela s úspěchem jím psaných časopisů a jenž si publikum i inscenoval, přece však vystihuje — především německojazyčnou — literární kulturu jako zdroj soudobé modernizace a společenské prestiže těch, kdo se na ní obeznale podíleli. Jestliže přitom byla polem střetů a útoků na některé své představitele divadelní kritika, platilo tím spíše pro beletristické kritiky, že oporu a doklad „užitečnosti“ posudků nalézali ve svých čtenářích dosud jen dost nesnadno.

Četli kritiku a reagovali na ni i samotní spisovatelé?

Samozřejmě. I negativní kritika a případná reakce na ni dokonce již tehdy nabízely spisovatelům příležitost, jak na své dílo upozornit. Kritiku spisovatelé často sami anticipovali, a o závěru 18. století se tak již současníci vyjadřovali jako o době předmluv, s programy a hravou obranou vůči výhradám. Také z této perspektivy tedy můžeme na počátky literární kritiky v českých zemích vzpomínat jako na pozoruhodnou dobu, která z poměrně omezených a bohužel již jen fragmentárně dochovaných zdrojů jedinečně „spletla“ síť naší dnešní literární kultury.