Ignoruje psychoanalýza podstatu literatury?

Hned jsem si pomyslel, že nejvíc toho o Hamletovi napsali psychoanalytici, nejspíš více než všichni ostatní psychologové dohromady. Takže netrvalo dlouho a na stole mi ležel svazek Nevědomí v hrách Williama Shakespeara, položený na knize Psychoanalytický rozbor básníkových sonetů, který byl zase položený na — kdysi slavné knize — Hamlet a Oidipus. Jak jsem předpokládal: psychoanalytický rozbor Hamleta, mladého muže odkládajícího pomstu za vraždu otce, nemohl nezdůraznit, že když byl Hamlet malý, chtěl spát se svou matkou a otce nenáviděl. Malý Hamletek by nejraději rivala ze světa sprovodil. To analytici vědí. (Na víru v oidipovský komplex se ve společenství prstenu muselo přísahat. Jinak: támhle jsou dveře a pěkně z kola ven!) A ejhle, Hamlete: otce ti zabil strýc. Tys to v dětství chtěl, on to uskutečnil. I s tvou matkou se teď peleší.

Aby nedošlo k mýlce: píšu to, přiznávám, povznesen nad psychoanalytickými smyšlenkami, kterými se čas od času bavím. Jen mě — když jsem měl vypracovat „psychologický profil“ — zase znovu zaskočilo, jak byla psychoanalýza v minulém století umanutá: byla to umanutá interpretační hra vytvářející bizarní pravidla.

Jakým způsobem uchopit profil literární postavy, když tu je kniha Hamlet a Oidipus? 

Udělal jsem to takto: sloupek knih a článků jsem odstrčil a po večerech v letním šeření pročítal Hamleta v krásném přebásnění od Martina Hilského. Musím připustit, že psychoanalyzovat lze v této hře leccos, ale jsem stejně tak přesvědčen, že hlavní postavu můžeme vyložit i bez hlubinných domněnek.

K psychoanalýze: nakonec mi přišlo všechno interpretování dost laciné. Možná mi to tak připadá proto, že základy psychoanalýzy znám. Připouštím, že jde o reflektor, který něco osvětlí. Otázkou ale je, jestli dílo, jakým je Shakespearův Hamlet, k něčemu vůbec psychoanalytické výklady potřebuje. Jestli mu může analýza posloužit. Nejsem si tím jist.

Odbočím. Na chvíli…   

Je to, jako kdybyste si vzali příběh mladíka Jeffreyho Beaumonta z Lynchova filmu Blue Velvet a začali scénu za scénou interpretovat. Jeffrey najde na louce uříznuté lidské ucho. Chvíli předtím byl navštívit v nemocnici otce, který dostal mrtvici při zalévání trávníku: při stříkání. Nejsou to psychoanalytické symboly? Hadice se mu zadrhla, přestala mu stříkat. Začátek filmu je možné číst například jako začátek Jeffreyho iniciace. Našel ucho = má slyšet. Našel ucho = má poslouchat. Když nám umírá otec, uvolňuje dospělé místo a my se stáváme dospělými. Ucho = vchod do vagíny; jde o dutý orgán. Jeffreyho ucho zajímá, je zvědavý, chce do něj a do jeho souvislostí vejít — proto se spřátelí se Sandy, dcerou detektiva; proto se zamiluje do barové zpěvačky Dorothy Vallensové. Zajímá ho proniknutí dovnitř, dovnitř záhady. A proč ne, když už to otci přestalo stříkat? Stříkat má teď začít Jeffrey. (A také na konci filmu zahradní trávník stříká!)

Věřte, že osvojíte-li si psychoanalytickou všímavost, jde „to“ samo. Ale co je to „to“? Je to pomoc literárnímu dílu? Pomoc filmu? Pomoc čtenářům, filmovým divákům? 

A pak mi to došlo: při četbě dalších knížek. Psychologové (nemusí to být jen psychoanalytici), kteří rozebírají postavy a příběhy z knih, úplně ignorují komplexnost vyprávění, styl, způsob, poetiku, svéráz literatury. Její zdobnost nebo přímočarost. Všechny ty literární potence, kterými se vyprávěný příběh stává uměním. Vypreparují dějovou linku, hrdinu, zápletky — a začnou spekulovat o komplexech. Ale ony linky a zápletky jsou přece vyprávěny nějakým způsobem. Nelze je vyjmout ze způsobu podání, a pokud k tomu dojde, cosi podstatného se ztratí.

Copak není dalekosáhlý rozdíl mezi způsoby vyprávění? Například tím, který používá Cormac McCarthy (co takhle připomenout si Strážce sadu?), a tím, kterým vytváří umění Kazuo Ishiguro (třeba v Nokturnech)?

A v tom je problém. Psychologie a psychoanalýza ignorují podstatu literatury. Literární Hamlet prostě vždycky zůstane jiný než Hamlet, který byl v dětství malým Oidipem, ikonickou postavou hlubinných vykladačů.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mj. Literární psychologie.