Do spárů šílenství

Alan Moore — Jacen Burrows: Neonomicon
Argo, Praha 2021

Český čtenář se po veledíle Providence může spolu s britským komiksovým scenáristou Alanem Moorem a výtvarníkem Jacenem Burrowsem opět vrátit do mytického a halucinačního světa amerického spisovatele H. P. Lovecrafta. Neonomicon byl původně vydán dříve než Providence a předchází mu i dějově. Nakladatelství Argo tak doplňuje tento chybějící kousek do lovecraftovské skládačky. Někdo v Argu má Lovecrafta pravděpodobně rád, jelikož v jejich komiksové edici vyšly ještě další dvě lovecraftovské adaptace. A není se čemu divit — jeho svět si o vizuální zpracování přímo říká.

Komiks se skládá ze dvou částí. První je povídka „Vnitroblok“, která vyšla samostatně v roce 2003. Zajímavostí je, že Alan Moore ji původně napsal jako povídku do lovecraftovského sborníku a pro komiks ji adaptoval Antony Johnston. Sledujeme v ní Aldu Saxe, agenta FBI, který je expertem na teorii anomálií. To znamená, že ve všem dokáže najít abstraktní vzorce, které mu dovolí vést vyšetřování po správné stopě. A jeden z takových anomálních případů ho zavedl do klubu Zothique, kde se setká s Johnnym Carcosou, dealerem nové drogy nazvané aklo.

Druhý příběh na první navazuje a odehrává se o nějakou dobu později. Aklo agenta Saxe nepřivedlo na stopu zločinu, ale dostalo ho do přísně střeženého blázince pro nejtěžší případy. Saxe navštíví dva mladí, lehce namyšlení agenti, kteří vyšetřují další vraždy podle dřívějšího modu operandi. Jenže Sax už dávno nemluví lidskou řečí. Jediné, na co zareaguje, je zmínka o klubu Zothique. Agentka Merril Brearsová odhalí, že „každej detail tohohle případu nějak souvisí s dílem H. P. Lovecrafta“. Všechno, na co od té chvíle narazí, je ještě hlouběji propleteno s lovecraftovskou mytologií, kterou Moore přepracoval do podivně mrazivého hororu.

Každý, kdo se trošku orientuje v lovecraftovském univerzu, pozná narážky a přímé odkazy na jeho povídky a mytologii. A kdo ne — většina je toho přímo v komiksu dovysvětlena. Alan Moore měl v plánu udělat celou sérii lovecraftovských příběhů a my se skrze „Vnitroblok“ dostáváme do prvního z nich. Jedním z důležitých Moorových přídavků do lovecraftovského světa je motiv sexuality. Lovecraft měl problém se sexem, a to jak ve skutečnosti, tak ve svém díle, kde je třeba si sexuální pozadí rituálů jen domýšlet. Moore se rozhodl všechen sex do díla vrátit a udělat z něj jeden z klíčových motivů příběhu, především v postavě agentky Merril Brearsové, která se na začátku příběhu vrací z léčení ze závislosti na sexu.

Burrowsova malba má blízko k mainstreamu a k dílům spojeným se scenáristy, jako jsou Garth Ennis a Warren Ellis, s nimiž sám spolupracoval. Oba příběhy mají specifickou panelovou skladbu. První se celý odehrává v jednotné mřížce, kdy je každá strana rozdělena na dva úzké vertikální panely, což působí vysoce ozvláštňujícím dojmem. Z této mřížky se vystupuje jen ve chvílích, kdy se odhalí tajemný svět a halucinace převezmou vyprávění. Druhý příběh zase pracuje s jednotnou mřížkou, kterou tvoří čtyři horizontální panely, které občas ozvláštní půlstránkové či stránkové panely dokreslující atmosféru, pomlky nebo přechody v ději. Stejně dobrá je v komiksu i práce s barvami a barevnými motivy, které například předznamenávají zlomové události.

Lovecraftovo dílo není samo o sobě až tak literárně cenné — fascinující je však na něm to, jak inspirovalo jiné autory. Borgesovu povídku „There are more things in life“ (kterou podle Manguela Borges napsal, protože Lovecrafta nemohl vystát), Burroughse, ale třeba i Joea Hilla a Gabriela Rodrigueze, které inspiroval k sérii Zámek a klíč, nebo Johna Carpentera, jenž natočil lovecraftovsko-kingovský horor In the Mouth of Madness, stejně jako mnoho dalších.

Alan Moore je rozhodně jedna z nejdůležitějších osobností komiksového světa. Jeho komiksy spadají mezi ty, které se podílely na povýšení komiksu na umění, a to přesto, že se v nich neustále věnuje populárním žánrům, jako jsou sci-fi, horor nebo detektivka. Pravdou je, že Neonomiconu chybí mnohovrstevnatost, esejističnost, propojenost a univerzálnost, které známe z jeho nejoslavovanějších děl, a na rozdíl od Strážců nebo Z pekla nám stačí k jeho přečtení výrazně méně času. Je to jen rozcvička před Providence. Možná trochu návnada. A určitě ne špatná.