A pak že poezie nikoho nezajímá…

Na počátku byl článek Ivana Motýla na webu Ostravan.cz ze 16. srpna nazvaný „Inspirace Petrem Hruškou, nebo plagiátorství? Nová sbírka Ondřeje Hložka vyvolává otazníky“. Jak se dočteme v perexu, redakce se rozhodla „na sporná místa bez dalšího komentáře upozornit a vyzvat k odborné i čtenářské diskuzi, zda jsou […] jen výsledkem literární inspirace, anebo už jde o plagiáty“. Známý publicista, editor, literát a dlouholetý přispěvatel Ostravanu Ivan Motýl ve zmíněném článku upozorňuje na podobnosti mezi některými Hložkovými básněmi v letos vydané sbírce Mirčevovy oči (Pavel Kotrla — Klenov, 2021) a básněmi Petra Hrušky z jeho čtrnáct let staré (!) sbírky Auta vjíždějí do lodí (Host, 2007) a podotýká k tomu, že mladší autor ve své knize žádnou inspiraci Hruškovými texty nezmiňuje.

O tom, zda jde o inspiraci, nebo už plagiátorství, prý mají rozhodnout literární kritici a vědci. To je sice hezké, ale čtenářská veřejnost na jejich soud pochopitelně nebude čekat (pokud vůbec nějaký přijde) a někteří si možná řeknou, že na tom jistě něco musí být, když to literárnímu odborníkovi, jako je Ivan Motýl, stálo za analýzu a uveřejnění. Ondřej Hložek byl zkrátka veřejně očerněn. A viděno zpětně, došlo k tomu vlastně již o několik dní dříve, kdy na Ostravanu vyšla Motýlova recenze na sbírku Davida Bátora Básně, v níž najdeme i následující pasáž: „Tento slezský básník žijící v Brance u Opavy patří k autorům, kteří jsou poezii oddáni s naprostou čistotou. Ke své prezentaci nepotřebuje sociální sítě, a rozhodně by se nesnížil k tomu, co začíná být nemocí současné slezské poezie (ale vlastně tomu tak bylo už za Petra Bezruče). Jmenovat nebudu, ale epigonství na hraně s literární krádeží je aktuálním tématem dne, které bude v příštích týdnech zcela jistě i zajímavým soustem pro literární kritiku a vlastně i literární historii.“ O tom, koho měl recenzent tehdy na mysli, už dnes asi nemůže být pochyb.

Zatímco pod Motýlovým textem se žádná velká diskuze nerozpoutala, na facebookovém profilu tohoto internetového kulturního deníku nebyla o komentáře ke sdílenému článku nouze a většina diskutujících se záhy rozdělila do dvou nesmiřitelných táborů. Protože některé výtky směřovaly i na adresu redakce Ostravanu a úroveň její práce, nabídli Ondřeji Hložkovi uveřejnění jeho reakce na Motýlův článek, tedy „pokud se v něm zdrží osobních útoků na kolegu, který na celou věc upozornil“ (jak se totiž posléze ukázalo, celá aféra se paralelně odvíjela i v osobní rovině). Jeho vyjádření na Ostravanu nakonec vyšlo 18. srpna s titulkem „Ondřej Hložek vysvětluje: Můj svět je složen ze střípků, u kterých někdy nevím, odkud jsem je posbíral“ — ovšem s redakčním perexem a dovětkem šéfredaktora, kde je podle Hložka čtenářům opět vemlouváno jeho provinění (zmiňují například „těžko uvěřitelnou shodu“), a po přiznaném vypuštění jednoho odstavce, který podle šéfredaktora Ostravanu Aleše Honuse „obsahuje osobní výpady, o nichž vím, že jsou zčásti zavádějící a mohou mylně sugerovat dojem, že jde snad o jakési spiknutí Petra Hrušky s Ostravanem“. Honus zmínil také to, že samotný Petr Hruška nechce celou věc veřejně komentovat — zde je nutno podotknout, že své vyjádření neposkytl ani pisateli těchto řádků.

Pro úplnost si dovolím ocitovat vypuštěnou část Hložkova textu, který ještě předtím celý vyvěsil na zdi svého facebookového profilu: „Závěrem bych se chtěl pozastavit nad celou medializací věci. Tři týdny jsem byl v komunikačním stresu, který vyvolával pisatel článku směrem ke mně formou bombardáže zprávami přes e-mail a mobilní telefon. Pisatel článku neopomenul o celé skutečnosti informovat také velký počet společných známých, umělců, místo aby celou věc nejprve řešil se mnou. V neděli 15. 8. se do věci vložil Petr Hruška a navrhl schůzku na vysvětlenou. Souhlasil jsem. Nemohl jsem však souhlasit s Hruškou navrhovanou přítomností pisatele článku na schůzce, neboť způsob komunikace s dotyčným za poslední týdny by se dal označit za neadekvátní. Pisatel článku totiž podmiňoval skutečnost jeho vydání tím, abych se veřejně pokořil.“ Bez ohledu na to, jak komunikace mezi Hložkem a Motýlem doopravdy vypadala, se jedná o záležitost o to smutnější, že oba aktéři se osobně dobře znají, ba co víc, první z nich neváhal v minulosti označit toho druhého za jakéhosi svého básnického otce (viz rozhovor Ondřeje Hložka pro A2 13/2020). 

Hložek ve svém vyjádření jakékoli opisování popírá a prohlašuje, že pokud někdy parafrázoval či citoval, vždy s odkazem na příslušného autora. Jediné možné vysvětlení proto spatřuje v nevědomé inspiraci dřívější četbou: „Jestliže se tedy stalo, že se dotyčné texty sobě podobají, je to dáno tím, že jsem je měl v sobě buď natolik zakořeněné, že se staly mou součástí — což nevylučuji —, nebo se vlivem synchronicity stalo něco, co lidskému mozku přijde jako nepravděpodobnost, tedy to, že se v jednom čase setkaly dva texty, které nesou podobné znaky.“ Inspirace Petrem Hruškou tedy podle něj nebyla z jeho strany záměrná ani vědomá a ke zmíněné podobnosti došlo bezděky, za což se jako autor omlouvá. A tím by vlastně celá kauza mohla alespoň pro čtenáře Ostravanu skončit. Jenže navzdory slovům šéfredaktora Ostravanu Aleše Honuse, že odmítá doutnající konflikt na jejich webu dále přiživovat, o týden později (25. srpna) vyšel na stejném místě příspěvek nazvaný „Svědectví dalšího básníka k tvorbě Ondřeje Hložka jako příspěvek do diskuze o hranici mezi inspirací a opisováním“. Je podepsán pouze slovem „redakce“ a obsahuje text, který redakci zaslal historik, pedagog a příležitostný básník Robert Vlk. Ten tvrdí, že Ondřej Hložek se v minulosti prezentoval jeho básní, dokonce pod stejným názvem…

Na dotyčný článek už sice Ondřej Hložek veřejně nereagoval, poskytl však vyjádření webu H7O.cz, jež zde sice s ohledem na jeho rozsah nelze v úplnosti publikovat, ale s autorovým svolením ho můžeme případným zájemcům poskytnout. Stručně a jasně: Hložek nadále trvá na své nevině — a to v obou případech — a cítí se být naopak obětí nevybíravých útoků Ivana Motýla a redaktorů Ostravanu, s nimiž odmítá nadále komunikovat.

Naši čtenáři nechť si po pročtení všech textů, na které výše odkazujeme, udělají svůj názor na celou záležitost sami. Za sebe mohu jen říci, že tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…