Mýtus jedné smrti
Mohlo by se mylně zdát, že dnes, pětaosmdesát let od zavraždění andaluského básníka, je téma F. G. Lorca v jistém směru plně zhodnoceno, zváženo a uzavřeno a že podrobovat je jakýmkoli úvahám a analýzám je buďto zbytečné a nekonstruktivní, nebo přímo svatokrádežné. V rámci moderních dějin a dějin literatury však není možné se mu vyhnout, byť by byl tento odstup zamýšlen jako cílený.
Je jisté, že snad žádný konkrétní čin v průběhu španělské občanské války (zřejmě kromě zničení Guernicy) nevyvolal v uměleckém světě tak četné a mnohotvárné reakce. Smrt Garcíi Lorcy měla k veřejnosti hovořit symbolicky, ale její symbolika dalece přesáhla rámec, který jí vymezili Lorcovi vrahové.
Energie v neustálém pohybu
V roce 1936 byl Federico García Lorca snad nejvýraznějším reprezentantem španělské poezie doma i v zahraničí. Do značné míry to bylo dáno také jeho uměleckou všestranností a interpretační univerzálností. Jeho život v poezii byl nesmírně hluboký, zakořeněný v lidové tradici, jejímuž zkoumání a propagaci zasvětil velké množství svých studií a přednášek. Zároveň měl také hudební vzdělání, což mu umožňovalo proniknout pod povrch původních lidových básnických a písňových forem ze zcela jiného úhlu, než pokud by byl pouhým teoretikem. Jeho folkloristické nadšení znovu uvádělo v život pozapomínané, avšak typické rytmy, na jejichž pozadí se následně utvářely Lorcovy vrcholné sbírky, teoretická pojednání (která však nikdy nebyla jen teoretická v onom odosobněném a vyhaslém slova smyslu), dramata a de facto celý básníkův život. Lorca byl typickým Andalusanem, který svůj vášnivý, krvavý a tklivý svět povznesl z nepřesvědčivých kulis minulosti tak vysoko, jak by to patrně nikdo jiný nedokázal, a ukotvil jej navždy v nepředvídatelném dějinném proudu.
Federico García Lorca, foto: mondotoro.com
Zároveň dokázal tím nejdokonalejším způsobem reprezentovat tisíciletou kontinuitu španělské poezie — jak ve svých virtuózních návratech k dávným (i arabským) formám, tak v tematickém ladění obsahu svých básní, které ve většině případů čerpá z onoho zdánlivě věčného pramene domácí iberské lyriky, jehož přítoky odpradávna tvoří boj, krev a msta, stejně jako touha, víra, smrt a láska ve všech podobách. Tvrdil: „Tak jako má básnická imaginace svou logiku lidskou, má básnická inspirace svou logiku básnickou. Tady už není k ničemu nabytá technika, tady už neexistuje žádný estetický požadavek, podle něhož by se mělo tvořit. Znamená-li imaginace objev, je inspirace dar, nevýslovný dar.“
Básník, jenž prožil podstatnou část svého života v Granadě, se rovněž musel vypořádat s bohatým kulturním odkazem tohoto města, kde po staletí žitá symbióza muslimských, křesťanských a židovských vlivů vytvářela neopakovatelné myšlenkové i umělecké zázemí. Zásadní vliv na Lorcovo směřování měl nepochybně rodinný přítel a všestranný učenec (a pozdější zástupce republikánské exilové vlády v USA) Fernando de los Ríos. Určující bylo zajisté i setkání s tvůrčími příslušníky básníkovy generace ve Studentské rezidenci v Madridu, například se Salvadorem Dalím, Luisem Buñuelem, Jorgem Guillénem, Pedrem Salinasem a dalšími, stejně tak jako přátelství s umělci, s nimiž se setkával a spolupracoval v Granadě, mimo jiné s hudebním skladatelem Manuelem de Falla, malířem Gregoriem Prietem či herečkou Margaritou Xirgu, která později ztvárnila hlavní role ve značné části Lorcových dramat. V podstatě je možné říci, že celý krátký a intenzivní život španělské avantgardy končí ve stejnou chvíli jako život Lorcův.
Nelze ovšem tvrdit, že jeho přirozeně geniální vývoj by byl přetnut ve stadiu svého zrání. García Lorca svou poetikou, a dokonce i svou osobností inspiroval mnohé. „Od časů Góngory a Lopeho se ve Španělsku nevyskytl takový tvůrčí elán, nikdo tak hbitě nevládl jazykem a tvarem, od časů, kdy Španělé líbali Lope de Vegovi šat, nebylo ve španělštině básníka, jenž by lidi tak okouzloval. […] Lidé se s obdivuhodnou intuicí zmocňují jeho poezie, která se anonymně zpívá v Andalusii po vesnicích, on však byl dalek toho, aby si v tom hověl a aby si tím ulehčoval práci: naopak, dychtivě hledal v sobě i mimo sebe,“ prohlásil o básníkovi a svém příteli Pablo Neruda. A k dokreslení jeho osobnosti dodává: „Byl to ztělesněný blesk, energie v neustálém pohybu, světelná radost, něha úplně nadlidská. Byla to osobnost magická a snědá a přinášela štěstí.“
Ostatně nebylo básníka z Lorcovy generace či kohokoliv z jeho přátel, kdo by se po jeho smrti nevyjádřil jak k básníkově osobnosti, tak k jeho dílu. Ti, kteří mu nevěnovali přímo báseň, přinejmenším zaznamenali četná svědectví o jeho povaze a poezii. Federico García Lorca pracoval do poslední chvíle, počátkem roku 1936 publikoval hru Krvavá svatba a sbírku První písně (psanou již v roce 1922). Devatenáctého června dopsal novou hru Dům Bernardy Alby a měsíc nato ji v Madridu poprvé předčítal svému příteli J. Guillénovi a dalším. Sedmnáctého července se vypravil na léto do Granady, jak bývalo jeho zvykem. Zbýval mu měsíc života.
In memoriam Federico García Lorca
Trojdílnou báseň „Stal se zločin v Granadě“ věnoval zavražděnému Lorcovi už v srpnu 1936 Antonio Machado. V první části s názvem Zločin je tematizováno zatčení, pochod čety, která „měla hrůzu pohledět mu do tváře“, a básníkovo zastřelení. Druhá část Básník a smrt je jakýmsi zaznamenáním Federicovy promluvy ke smrti, která jediná ho na cestě doprovází a která s ním vlastně byla od počátků, přítomná v jeho verších. Třetí část bez názvu je výzvou pro ty, kdo přežili, aby „vytesali z kamene a snu hrdou hrobku v Alhambře“ a neustále připomínali — jako sám lyrický subjekt v této básni —, že místem, kde se tragédie odehrála, byla právě básníkem tolik milovaná Granada.
Lorcův generační druh Luis Cernuda byl dokonce za publikování své básně o mrtvém vystaven značným problémům ze strany ministerstva kultury. Rafael Alberti dokončil svou „Baladu o tom, kdo nikdy nebyl v Granadě“ až koncem 40. let. Lyrickým subjektem je zde sám básník, který z místa svého exilu vzývá vzdálenou Granadu jako město, které nikdy nepoznal, do něhož nevkročil, ale kde na něj „čeká krev po jeho rodném bratru“. Právě tato krev, která byla prolita zcela zbytečně a marně, podle Albertiho „za keř myrty, za studánku, […] za myrtové háje, řeku Darro a za Genil“, volá lyrický subjekt k překročení hradeb, k návratu „přes pohoří a moře“.
Zajímavým případem je „Óda na Federica Garcíu Lorcu“ Pabla Nerudy. Báseň byla napsána už roku 1935, ale zrcadlí se v ní jakási předzvěst temného. (Tato předzvěst ožívá znovu v okamžiku, kdy se Lorca svěřuje Nerudovi krátce před smrtí se svým zážitkem ze zájezdu svého kočovného divadla La Baracca na venkov. Lorca byl tehdy svědkem smrti jehněte, které takřka před jeho očima roztrhali vepři. Chilský básník Lorcovo líčení události sugestivně zaznamenal ve svých pamětech.) Sám Neruda si v pozdějších reakcích uvědomuje, že některé prvky ódy mohly v době vzniku vyznívat nepatřičně, sám netušil, proč ve verších věnovaných člověku, který byl podle jeho slov živým příkladem radosti ze života, zaznívá jakýsi proud bezbřehého smutku. Skutečně, v některých úsecích vyvolává báseň dojem, jako by se Neruda spíše obracel k mrtvému a ke vzpomínkám než k živoucí bytosti, jejíž energii obdivoval.
Lorca si plně uvědomoval zvláštnosti a jedinečnosti své země a dokázal je ve svém díle nesmírně plně a přesvědčivě uchopit. Již v roku 1928 napsal: „Španělsko je země ostrých profilů. Zde není mlhavého vyjadřování, kterým lze utéci do jiného světa. Vše je tu vykresleno v co nejostřejších obrysech. Ve Španělsku je mrtvý více mrtev než kdekoliv jinde na světě.“
Na Lorcovu smrt reagovali básníci po celém světě, úžasně hlubokou a křišťálovou báseň mu věnoval Nicolás Guillén (v překladu L. Čivrného ji nalezneme v několika výborech), další například Jevgenij Jevtušenko či kubánská básnířka Serafina Núñez. Z českých básníků se v tomto ohledu výrazně projevil Jaroslav Seifert. Jeho „Pozdrav Madridu“, později „Pozdrav madridským barikádám“, byl uveřejněn nejprve ve sbornících Španělsko v nás a Španělsku. Tato báseň pojednává o bratrství mezi básníky, které se posiluje a utužuje právě ve chvílích nebezpečí, navzdory vzdálenosti a smrti. Lyrický subjekt v básni mluví k zavražděnému „ze starých schodů, které vedou k Hradu“. Zároveň vyjadřuje svou naději v mír, ve kterém by Lorcovy verše nalezly své opětovné jedinečné vyznění, víru v překlenutí doby, kdy „i bajonetem lze psát v lidskou kůži / a písmo hoří jako rudé listí“.
Ve sborníku Španělsku je dále publikována báseň S. K. Neumanna „In memoriam Federico García Lorca“, doplněná stylizovaným Lorcovým portrétem od Oskara Kokoschky. Báseň je vystavěna na kontrastech krásné a jedinečné Andalusie, jejíž popis jako by se chtěl dotknout všech smyslů („sladká kytara sladké Andalusie / kde večer jasmínem voní“, „osiřel cypřiš a jeden mořský břeh / pomerančovník čeká na ty struny, dávno už v modrých nocích nezněly po sadech, a hebké prsty luny“, „lyrika půdy ztratila svůj melodický dech“) a hnusu války a zrady. Lorcova smrt je v ní skutečným zlomem, jasně oddělujícím oba světy, které však v hlubší rovině splývají, první druhým zhanobený, rozdrcený, a ten druhý, právě nastolený, přemáhaný nadějí a snad i určitou vírou, že „i dlouhá hrůza přece bude krátká“. Je to víra v nutnost boje a zároveň ve skutečnost, že píseň, ve které žije to všechno, co padlo, nelze zničit, přestože „rozbili kytaru, zabili člověka“. Básník je nazírán jako mluvčí lidu, neboť jeho básně byly určeny všem, vyjadřovaly se k životu, důvěrně známému všem vrstvám. Víra v jejich opětovné vzkříšení je tedy opodstatněná, protože „lid“ existovat nepřestává a je to právě on, v němž básníkův odkaz přirozeně přetrvává. „…ale ty písně kytary z Granady / krvavě ověnčeny / budou se stále vraceti v zahrady / pastviny, pole, vinice, balkony, stěny / znít budou básníkem, jenž půda byl a lid / dělník, dívka i mezkař / Bude jen práce a klid / Libertad.“
Ilja Bart zařadil do své sbírky Španělské rytmy báseň „Oči García Lorcy“, v níž dvě oči „jasné, plné hudby, světla a víry, dva transparenty lásky a rytmu“ nezhasínají jen v souvislosti s jediným člověkem, ale s celou zemí. „Nad Madridem je tma / tma uloupených očí / tma myšlenky, padající v pustotu / a chřestící o mraky zbělenou kostí / tma sametová / slepá / hluboká tma / že sama noc klopýtá o chodníky.“ Ve chvíli, kdy Španělé spolu s příslušníky jiných národů hledí na zavražděného básníka, kdy „z otevřených úst Andalusie mrtvá píseň visí jak krápník“, je smrt Garcíi Lorcy chápána jako symbolická oběť, jako poslední píseň, která nepozbyla smyslu, protože burcuje celý svět, beze slov jí naslouchající, „od moře k moři ji podává vlna“. Symbol vidění, který se úmyslně zastírá smrtí a beznadějí, tmou, tak bude znovu, po protrpěných hrůzách, uveden do své živoucí podstaty: „A zatím z dálky / z daleké dálky / Z dálky, kterou teprve za mlhou tušíš / z dálky, co teprve siná / se zdvihají první skleněné břehy / nad naše vlny hoří dvě zářící / zpívající a bušící prvními údery jara / oči / García Lorcy.“
Necelých čtyřicet let života
Federico García Lorca je u nás (jako v mnoha jiných zemích) dosud snad nejpřekládanějším španělským básníkem. První překlady jeho děl zde vznikly už v roce 1937. Výbor A v Cordóbě umírat… přeložil Ilja Bart a vyšel v pražském Ústředním dělnickém knihkupectví a nakladatelství. Téhož roku vyšla v Prostějově Balada na rynečku v překladu Františka Nechvátala. Překlady Lorcových básní byly uveřejněny ve všech společných sbornících, vzniknuvších u nás na podporu bojujícího Španělska.
Od roku 1958 řídil Lumír Čivrný vydávání Lorcových Spisů v SNKLHU — Dramata (1958), Lyrika (1959), Dramata a próza (1962), sám přeložil většinu Lorcových dramat, dále jeho Cikánské romance (1956, 1962) a Písně na andaluskou notu (1961) a připravil výbory z jeho veršů (Lyrika, 1959 a Zelený vítr, 1969). Dramata F. Garcíi Lorcy se u nás dočkala opakovaných překladů: Antonína Přidala, Miloslava Uličného, Vladimíra Mikeše, Jana Skácela, Ivany Vadlejchové či Miroslava Hallera, stejně jako jeho lyrika: Cikánské romance přeložili kromě Čivrného i F. Nechvátal (1946) a M. Uličný (2008), v jehož překladu vyšla ještě Krev noci (1991) a výbor Uzavřený ráj (1983).
O Federicu Garcíovi Lorcovi bylo napsáno nesmírně mnoho, přičemž okolnosti jeho tvorby a smrti nadále představují výzvu pro historiky i literární vědce. Jisté je, že jako básník a dramatik se právem zařadil mezi nejvýznačnější postavy nejen španělské avantgardy, ale celé španělské (a vůbec evropské) literatury.
Tvůrce, jemuž bylo vyměřeno necelých čtyřicet let života, v němž se jako v mikrokosmu jeho vlasti propojovala slunečná radost s ostrými čepelemi tísně, v němž zaznívala fuga neodlučitelných ozvěn minulosti a přítomnosti horečné až k nevyslovení, básník, jehož okřídlené srdce bylo rozpůleno sluncem a lunou, jiskřením a temnotami, napsal o své zemi osm let před smrtí: „Vždy si budeme muset být vědomi, že krása Španělska není klidná, něžná a mírná, nýbrž prudká, vzrušená a bez míry, často bez hranic. Je to krása, jíž chybí světlo rozumového systému, o který by se opřela, krása, která si rozbíjí hlavu o zeď, oslepena svou vlastní září.“
Autorka je básnířka a literární historička.