Hruška diktuje Balabána

Nejprve čte z jeho sebraných spisů, které editoval pro nakladatelství Host. V jednu chvíli — Balabán zrovna tvrdí, že švejkujících lidí máme u nás dost, ale žádný z nich nemá Švejkův šarm — se rozčarovaně pozastaví nad chybou: „Místo Švejka je tu šejk! Myslel jsem, že ta kniha je bez chyby. To je první, kterou jsem našel — dnes večer na Letní filmové škole,“ přiznává kajícně, ale s performerským gustem.

Nejprve to vypadá, že si avizovanou přednášku ulehčí tím, že bude vláčně číst, hruškovsky diktovat, již existující texty, vzápětí ale zařadí autentickou, na místě vytvořenou, vřelou vzpomínku na to, jak Balabána poprvé spatřil. Bylo to v parku, kde spisovatel, který „byl vysoký, měl vysoké čelo, zkrátka byl celý takový vysoký“ zrovna kontroloval „dcerečku“, která se učila jezdit na kole. Situaci přibližuje jako moment, kdy se muž-otec „přerostlý k nemožnosti“, jak se prý sám definoval, hrbí ve snaze „ochránit křehkost“, ale netuší jak — máchá kolem kola rukama. „Pár měsíců potom už jsem mu to vyprávěl u rumu.“

Petr Hruška na Letní filmové škole, foto: Marek Malůšek

Hruška rád tematizuje alkohol. Ze sloupků, které psal Balabán pro Respekt, vybírá jeden o muži, který přišel do hospody už opilý, a tak ho vyhodili, protože opíjet se má až v hospodě. Muž pak stál na chodníku, třásl se a marně hledal „azimut“, kterého by se ten den mohl zachytit. Balabán byl prvním čtenářem a kritikem Hruškových básní a měl tak velký vliv na jeho autorský styl. Když tedy čte Hruška Balabána, jeví se to trochu, jako by četl svůj vlastní text. Podstatný rozdíl je v používání přímé řeči — u nebožtíka mistrovské.

Lehká kocovina

Básník se obřadně napije piva z pestrobarevného umělohmotného festivalového kelímku a jen tak mimochodem připomene, že je dnes osmého osmý a nedožité devadesáté narozeniny tedy slaví Andy Warhol. „Tak si pak dejte panáka,“ podněcuje. Kromě alkoholu je jeho fetišem ještě sprostota. Občas jakoby náhodou něco hrubého procedí skrz svůj kultivovaný projev. Nejprve poznamenává, že „organizace Letní filmové školy je výborná“, děkuje „hodnému“ pořadateli Ondrovi Hrabalovi za to, že mu vytiskl text, který se rozhodl zařadit až dnes, protože jemu se „posrala“ tiskárna.

Ostrý výraz působí jako stimulant pozornosti publika, kterou vysokoškolský učitel jinak neřeší. Je si jistý svým projevem, nespěchá, nepodbízí se, nekontroluje. Posluchač si pak připadá dobrovolně a vyvoleně. Přece jen se ale dnes básník nezdá být tak jistý jako obvykle. Je trochu pobledlý a roztržitý. Spíš než na úzkost ze vzpomínání to vypadá na lehkou kocovinu. Tato indispozice ale právě dodává jeho projevu potřebnou rozjitřenost.

Ve sloupku pro Bubínek Revolveru popisuje svůj sen. Balabán mu v něm chválí sloupek Tržiště, o kterém Hruška vůbec neví, že by ho napsal. Chválu s díky přijímá, za což se stydí. Na závěr svého pořadu se pochlubí, že Balabán mu vždycky na Vánoce věnoval povídku. Tu pak zařadil i do nějaké své knihy. Až na jednu. Hruška si ji nechal pietně pro sebe, nezařadil ji ani do sebraných spisů. Nakonec toho lituje, a tak ji alespoň teď a tady přečte. Je trochu zmatená, ale jeho dramatická dikce dokáže chaos obrátit v kouzlo. Unikátnost čteného materiálu je vhodnou tečkou za poutavou vyučovací hodinou.

Vystoupení vzbudilo ve vesměs dosud Balabánem nepoznamenané třicetičlenné třídě o autora zájem. Kromě předestřených textů také díky ryzímu kolegiálnímu zaujetí Petra Hrušky. Po skončení bych mu jeho výkon rád pochválil, ale hned se octne v zajetí přátel a příznivců. Nemůžu se tak ani zeptat, kdy vyjde jeho literární nepravidelník Obrácená strana Měsíce, kam jsem poslal nějaké básně. Odpověděl zatím jen e-mailem s uživatelským jménem Lijavec, že mě zařazuje do fasciklu.

Za chvíli na jihovýchodní Moravu dorazí s čtyřiadvacetihodinovým zpožděním bouřka. Ukončí pro ten den festivalovou pohodu, i když je poměrně něžná, stejně jako právě skončené povídání.