„A v tom velkém nevědění je možná to podstatné“

Slovy kurátorky Hanky Novákové vychází výstava z principů tvorby Grögerové a zohledňuje navíc to, co z díla či života Grögerové ještě nikdy žádný divák či čtenář neměl možnost spatřit a číst. Pro mě osobně je výstava speciální i z jiného důvodu. Bohunku jsem osobně znala, považovala ji za svou přítelkyni a její kniha Rukopis (2009) o postupné ztrátě zraku mi téměř před sedmi lety poskytla zázemí pro mou vlastní výtvarnou práci.

Obrazy před zhasínajícíma očima

Básnířku jsem poprvé navštívila na podzim roku 2011. Devadesátiletá Grögerová bydlela sama, v bytě po Josefu Hiršalovi. Byla téměř nevidomá, špatně pohyblivá, a přesto dokázala s menší pomocí zůstat soběstačná. Od počátku na mě lidsky silně zapůsobila: její způsob vyjadřování, působivé typografické výtvarné vize, ale především neutuchající pozitivní a tvůrčí energie.

„Já každý den za cosi děkuji, posílám velké díky, ale komu, kam? To já nevím. (…) Možná díky za to, že se člověk dostane až do jistého bodu. Ale já samozřejmě nevím, v jakém stavu bych byla, kdybych byla nešťastná, nemocná, samotná, neměla nikoho, jestli bych také děkovala. To jsem si kolikrát řekla, proč děkuješ? Ale v tomhle stavu, v jakém jsem, za něj tedy děkuji nesmírně.“ Tento postoj se ale současně zdál být pro ni samozřejmý, vycházel hluboce z její podstaty: „Víte, o tomhle, má drahá, asi člověk vůbec nepřemýšlí a dělá cosi, aby ho to zachránilo, i když neví, co to zrovna je. U mě je to zřejmě něco zcela samovolného. Beru to jako svou přirozenou vlastnost, že když se něco stane, tak to musí mít nějaký prospěšný bod. Je to jako vnitřní důvěra, nevím, jak bych to jinak popsala.“

Bohumila Grögerová, foto: Petr Hrubeš

Její mladistvý elán k ní přitahoval řadu lidí. Naše první setkání se nakonec spontánně proměnilo ve více než dva roky návštěv, během nichž jsem se rozhodla naše rozhovory nahrávat a dát jim knižní podobu. Vznikla tak kniha Za slovem (Akropolis 2015). Nekladla jsem si však za cíl chronologicky zmapovat události Bohunčina života. Mé tázání bylo dialogem dvou žen, které od sebe dělí rovných šedesát let.

Název našeho rozvoru Za slovem vyjadřoval především pomyslný klíč k myšlenkovému zázemí doyenky české vizuální poezie. Odrážel básnířčinu touhu pochopit slovo, jít za jeho význam. Zrcadlil promyšlenou konstrukci jejích veršů, která za nimi stojí tiše skryta, a v neposlední řadě i zápas téměř nevidomého člověka, který kvůli tvorbě chodí dennodenně za své fyzické limity.

„Jazyk obdivuji čím dál tím víc“

Když si vybavím Bohunku, vidím člověka skutečně „utkaného“ ze slov, vášnivou čtenářku a spisovatelku, pro kterou představovaly knihy a tvorba základní potřebu. „Pro některé byl styk s oblastí vizuální poezie jen určitou a časově omezenou fází vlastního proudu tvorby (Jiří Balcar, Jan Kotík), pro jiné byl osudem (Jiří Kolář), pro další programem (Josef Hiršal),“ napsala v roce 1967 Ludmila Vachtová. A čím byl tedy text pro Bohumilu Grögerovou? Láska ke slovu psanému, obrazovému, čtenému a nakonec kvůli zrakovému handicapu i poslouchanému tvořila kontinuální linku jejího života, byla tím, co považovala za svou podstatu: „Dostal za úkol dorozumívat se. Jazyk slov byl jeho program i osud. Byl tu, aby užíval slov a řadil je v jazyk. I když nevěděl, co vlastně slovo je, dovedl zkoumat jeho zákonitosti. Byl poslušen slova a závisel na něm.“ (Meandry, Praha 1996).

Je příznačné pro dobu i Grögerovou konkrétně, že na začátku jednoho ze svých textů se z vlastních citů k jazyku vyznává skrze mužský rod. Přiznává, že byly chvíle, kdy by byla raději mužem, ostatně jako patnáctiletá své první literární příspěvky do školního časopisu ze studu publikovala pod mužským pseudonymem.

Její vztah k materiálu slova také ovlivnili tři muži. Její otec, který jí v osmi letech založil první deník, a Bohumila Grögerová potom pokračuje celý život se sobě vlastní disciplínou ve svých životopisných záznamech: „Víte, já nejsem poslušná, ale v tomto smyslu jsem velice poslušná svého tatínka, zřejmě proto, že mám to psaní v krvi a vlastně ani jinak nemohu.“ Její vzpomínky a deníkové záznamy jí zhruba od poloviny devadesátých let poskytovaly silný zdroj pro tvorbu, stala se básnířkou „času a paměti“.

Dále ji nepřímo, ale podstatně ovlivnil básník a výtvarník Jiří Kolář. Grögerová vztah k němu charakterizuje takto: „Vnímala jsem ho jako elektrický proud, na který když jsem se napojila, tak to bylo jedinečné.“ (…) Někdy to bylo až tak silné, že jsem si s tím nevěděla rady.“

Velká část její práce pak doslova neoddělitelně splynula s jejím životním a profesním partnerem, básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem. Proto nelze posuzovat vztah Bohumily Grögerové k textu a jazyku odděleně od Hiršala, s nímž sdílela život, práci i přátele. Byl to on, kdo ji seznámil s uměním, historií, nosil jí poezii: „Nepřestanu mu za to být vděčná, protože mi otevřel novou, obrovskou oblast. On miloval výtvarné umění, stále jsme chodili na výstavy nebo mi půjčoval knížky… Mě to ohromně bavilo, člověk má vždy využít každé chvíle, kdy se poučí.“ Grögerová po jeho boku prožívala svůj tvůrčí ženský prostor a svět uprostřed umělecky nabité, ale zejména maskulinní společnosti v pražské kavárně Slavia.

Grögerová s Hiršalem se cítili na poli překladů či psaní experimentálních básní ve „velikém souladu“, i když ona byla podle vlastních slov spíše tím, kdo se při práci přizpůsoboval. Sdílené chvíle tvorby popsala jako „pevné pouto a obhajobu jejich vztahu“. Známý je jejich společný výrok: „Autorská spolupráce muže a ženy jako tvůrčí akt je ve své nejhlubší podstatě aktem lásky.“ Přesto niterný vztah ke slovu, jeho významu, vyrůstal u Grögerové z autentického zázemí, přes veškerý obdiv odlišného než u Hiršala nebo Koláře. Svou autorskou poezii básnířka se svým partnerem nekonzultovala: „Psala jsem to jakoby vedle něj.“ (…) Bylo to tak nějak jen mé. Tvořila jsem to ze své vlastní látky. Jeho psaní o jeho mládí bylo úplně jiné. Bylo strašně zajímavé, dobré, ohromně živé, ale já jsem měla jiný způsob. (…) Všechno to bylo velice odlišné. Žádným způsobem to ale nevadilo v našem společném činění, překládání a psaní, ale v osobním vyjádření jsme byli každý jiný.“

Slova, co se pohybují

Slovo je pro Bohumilu Grögerovou konkrétním zážitkem, prožitou životní zkušeností. Obhajobu tohoto tvrzení nacházím už v samém způsobu její tvorby: „Tvořila jsem spíše v určitých obdobích, nebylo to stálé. Teprve když se mi v palici udělal nějaký tvar, tak jsem rovnou psala.“ Píše i s velkými prodlevami, pracuje na základě momentální inspirace, potřeby, spontánně. Hiršalův systém umělecké geneze stojí oproti tomu v protikladu: „Jozka měl potřebu psát a psát, stále, i když toho velkou spoustu zahodil, psal pravidelně.“

Další důkazy, že pro Grögerovou není slovo abstraktním znakem odtrženým od reality, doprovázejí celou její tvůrčí činnost. Slovo jako odraz absurdity doby, které transformuje do experimentální poezie, slovo jako řád a konstrukce, které prožívá v zaměstnání, když vytváří rejstříky, slovníky a seznamy. Slovo jako deníkový záznam, autentická vzpomínka, které se jí do práce od knihy Branka z pantů kontinuálně vrací. Je to i slovo jako současná realita pokročilého věku a odcházejícího zraku, kdy musela vyměnit zažité schéma zrak—text za uši—text, a slovo básnířky, která i přes svůj zrakový handicap nedokáže přestat tvořit a píše v podstatě téměř poslepu: „Velká písmena, obrovským černý nebo rudým fixem, všechna světla otevřená. Nesnesla bych, kdybych to prvně sama neuspořádala.“ 

Stále větší fyzické limity přináší Bohumile Grögerové další velmi prožitou a fascinující zkušenost, písmena měnící se v naléhavé výtvarné vize: „Rozpadá se mi jazyk na jednotlivé výrazy, které někdy cítím až plasticky. Jazykem nemyslím jen češtinu, ale i němčinu, latinu, občas se mi objeví i francouzské slovo, ale to jen zřídka. (…) Ta slova se mi oddělují, každé je jako perla, nebo jako velmi živý, krásný výtvarný obraz. Bohužel je nemohu dávat k sobě a vytvářet z nich poezii. (…) Má to až neodbytný charakter, protože tomu nemohu ulevit. Nakreslit to neumím, napsat, to by nebylo ono, musí to mít i barvu a tvar.“ Jako by vnitřně viděla typografii opět jako obraz (možná i pod vlivem své blízké přítelkyně, malířky Adrieny Šimotové), ale úplně jiný obraz, než byl ten v šedesátých letech.

„Jde o to, přesáhnout sebe sama“

Grögerová se skrze celou svou tvorbu pokoušela až hmatatelně porozumět slovu. Měnil se jen způsob, jakým se ptala: po boku Josefa Hiršala skrze experiment, kdy patřila k přední linii těch, pro které, jak píše Karel Srp, „znak vizuální poezie přestal směřovat k významu a smyslu“, ve vášni pro cizí řeči, kterou uplatnila v překladech, v roce 2005 v rozhovoru s Radimem Kopáčem „své“ slovo označila jako „více zatížené významem“, o osm let později ji „převalují“ fragmenty slov z historie a neexistujících jazyků a slovo je pro ni opět „oproštěné od nutnosti nést konkrétní význam“.

Postoj Grögerové ke slovu, touhu prozkoumat jazyk ze všech úhlů, až na dřeň, trefně popisuje její láska k vesmíru. Ten ji přitahuje, protože „o tom musím stále znovu a znovu přemýšlet… Baví mne, jak je ten prostor nekonečný, že se stále rozšiřuje, a tak i má nevědomost je stále hlubší a hlubší. To je velmi zvláštní pocit. Člověk myslím nejčastěji dumá nad tím, co mu je nedosažitelné. Něco, co je jednoduché, co na tom navymýšlíte? Takto jdete stále hlouběji a hlouběji a dno nikde. A to je nádherné“.

Čas od času vedu s Bohunkou vnitřní rozhovor. Představuji si, jak by se mé otázky po deseti letech proměnily. Vracím se k našemu setkání a děkuji za slova, která mi dala. „Musíme brát vážně každý sám sebe a svůj osud, domýšlet. Jde o to, přesáhnout sebe sama. Proč vlastně lidé touží po vzdělání? Proč má člověk potřebu naučit se fotografovat, malovat, psát a psát dobře? Někdy mám strach, že se už moc nečte. Je to slyšet z různých míst, že na to dnes není tolik prostoru. Velmi bych to nepřála lidskému pokolení, aby přestalo číst, aby přestalo psát básně, psát vůbec, malovat. Tohle vše kdyby skončilo, tak přestaneme být lidmi.“

Autorka je grafická designérka.