Muž v červeném kabátě

Překlad Petr Fantys.

V červnu 1885 dorazili do Londýna tři Francouzi: jeden kníže, jeden hrabě a jeden prostý občan s italským příjmením. Hrabě později uvedl, že se na cestu vydali za účelem „nákupů intelektuální a dekorativní povahy“.

Můžeme ale také začít o rok dříve v Paříži, a to Oscarem a Constancí Wildeovými, kteří zde v létě tráví líbánky. Oscar čte jeden nedávno vydaný francouzský román a navzdory právě zmíněné okolnosti radostně rozdává rozhovory francouzskému tisku.

Nebo můžeme začít kulkou a zbraní, která ji vypálila. Obvykle to funguje skvěle: neotřesitelné divadelní pravidlo praví, že ukážete-li v prvním jednání střelnou zbraň, jistě z ní v posledním jednání někdo vystřelí. Jenže jakou zbraní a jakou kulkou? Tehdy jich totiž bylo všude plno.

A dokonce můžeme začít na druhé straně Atlantiku, v Ken­tucky roku 1809, kdy syn skotských a irských imigrantů Ephraim McDowell operoval Jane Crawfordovou, aby jí odstranil cystu na vaječníku, obsahující patnáct litrů tekutiny. Alespoň tohle vlákno příběhu bude mít šťastný konec.

A pak tu máme muže, který leží (možná sám, možná po manželčině boku) v posteli v Boulogne-sur-Mer a přemýšlí, co provede. Ne, takhle to úplně nesedí. Věděl, co provést, jen netušil, kdy a jestli vůbec bude schopen provést to, co provést chce.

Ale taky můžeme zcela prozaicky začít tím kabátem. Pokud bychom ho ovšem spíš neměli označit za župan. Je červený, přesněji řečeno šarlatový, sahá až ke kotníkům a na zápěstí a u krku odhaluje jakési nařasené spodní prádlo. Vespod vyčuhuje jediný brokátový pantofel, který do celé kompozice vnáší žluto-zelený nádech.

Není trochu nespravedlivé začít kabátem namísto muže, který je v něm oblečen? Možná, jenže podle toho kabátu — nebo spíš podle jeho vyobrazení — si toho muže dnes pamatujeme (tedy pokud si ho vůbec pamatujeme). Jak by mu z toho asi bylo? Cítil by úlevu, pobavení, nebo by ho to trošičku urazilo? To záleží na tom, jak si po všech těch letech jeho postavu vykládáme.

Jeho kabát nám navíc připomene jiný kabát, namalovaný stejným malířem. Halí pohledného mladíka z dobré (nebo přinejmenším prominentní) rodiny. Mladík je však rozmrzelý, přestože stojí modelem nejslavnějšímu portrétistovi své doby. Počasí je mírné, ale kabát, který si na požádání musel obléct, je ušit z těžkého tvídu a obvykle se nosí ve zcela jiném ročním období. Když si na volbu oděvu začne stěžovat, malíř odvětí — máme k dispozici jen slova, tudíž nedokážeme určit, jakým tónem na stupnici „jemné poškádlení“, „odborný příkaz“, „arogantní opovržení“ mu vlastně odvětil… nicméně malíř odvětí: „O vás tu vůbec nejde, jde o ten kabát.“ Je ostatně pravda, že si ten kabát, stejně jako červený župan, pamatujeme víc než mladíka, který v něm přebýval. Umění přežívá rozmary jednotlivce, rodinnou hrdost, ortodoxní normy společnosti. Umění má vždycky čas na své straně.

Pokračujme tedy tím, co je hmatatelné, konkrétní a zcela všední: červeným kabátem. Tak jsem se totiž s tímto obrazem a s tímto mužem setkal poprvé — v roce 2015, když visel v londýnské Národní portrétní galerii, která si ho vypůjčila z Ameriky. Před chvílí jsem ten oděv nazval županem, ale ani to úplně nesedí. To, co vykukuje pod ním, asi nebude pyžamo, ledaže by ty krajkové manžety patřily k nějaké noční košili, což není příliš pravděpodobné. Neříká se tomu náhodou svrchník? Jeho majitel se sotva vyhrabal z postele. Víme, že obraz vznikal během pozdních dopoledních hodin, načež spolu umělec a předloha poobědvali. Víme také, že manželka předlohy byla velmi udivena malířovým obrovským apetýtem. A je nám známo, že předloha dlí u sebe doma, neboť nám to sděluje název obrazu. „Domov“ je vyjádřen sytějším odstínem červené — vínovým pozadím zvýrazňujícím ústřední šarlatovou postavu. Vidíme těžké závěsy svázané úvazem, které společně s dalším pruhem jiné tkaniny bez jakékoli dělicí linie splývají s podlahou stejné vínové barvy. Celé to působí nanejvýš teatrálně. Chvástavost nečiší jen ze samotné pózy, ale i z celkového stylu malby.

Obraz vznikl čtyři roky před zmíněným výletem do Londýna. Jeho model — prostý občan italského jména — je pěta­třicetiletý pohledný vousáč, který sebevědomě hledí přes naše pravé rameno. Je mužný, třebaže útlý, a když odezní první účinek obrazu spolu s naší domněnkou, že „jde jen o ten kabát“, postupně nám začne svítat, že o něj tu přece nejde. Že jde především o ruce. Levá dlaň je zapřena v bok, pravá spočívá na hrudi. Prsty jsou nejvýraznějším prvkem celého portrétu a malba každý z nich zdůrazňuje jiným způsobem: jsou buďto natažené, nebo napůl či úplně ohnuté. Kdybychom měli bez přípravy uhodnout jeho povolání, možná bychom ho považovali za klavírního virtuosa.

Pravá ruka na hrudi, levá v bok. Nebo je v tom možná víc lechtivosti: pravá ruka na srdci, levá na slabinách. Bylo to součástí umělcova záměru? Tři roky nato namaloval portrét jedné ženy z vyšší společnosti, který v Salonu vyvolal pohoršení. (Mohlo Paříž v období Belle Époque vůbec něco šokovat? Jistě. Ale taky mohla trpět úplně stejným pokrytectvím jako Londýn.) Pravá ruka si pohrává s čímsi, co vypadá jako kolíčkové zapínání. Levá je zaháknutá ve výši pasu za jednu ze dvou zavazovacích šňůrek, které opakují motiv úvazu na závěsu v pozadí. Očima po nich sklouzneme až ke složitému uzlu, z něhož volně visí pár nadýchaných, ochlupených střapců. Pohupují se přesně pod úrovní slabin jako šarlatový býčí pyj. Šlo o umělcův záměr? Kdo ví. Žádnou zprávu o tomto obrazu po sobě nezanechal. Byl to prohnaný a zároveň velkolepý malíř. A také malíř velkolepé nádhery, který se nebál skandálů. Možná ho dokonce přita­hovaly.

Jde sice o vznešeně heroickou pózu, ale ty ruce ji mění v cosi rafinovanějšího a mnohem složitějšího. Jak se nakonec ukáže, nejsou to ruce koncertního klavíristy, nýbrž lékaře, chirurga a gynekologa.

A ten šarlatový pyj? Ale pěkně jedno po druhém.

*  *  *

Ano, začněme tedy návštěvou Londýna v létě roku 1885.

Tím knížetem byl Edmond de Polignac.

Tím hrabětem byl Robert de Montesquiou-Fezensac.

Tím neurozeným občanem s italským jménem byl dr. Samuel Jean Pozzi.

První položkou intelektuálních nákupů se stal Händelův festival v Crystal Palace, kde si na oslavu dvoustého výročí skladatelova narození vyslechli oratorium Izrael v Egyptě. Polignac si poznamenal, že „představení bylo neskonale působivé. Le grand Haendel [sic] byl čtyřmi tisíci účinkujících oslaven velkolepě“.

Naši tři nakupující rovněž přivážejí doporučující dopis od Johna Singera Sargenta, jenž namaloval obraz Doktor Pozzi doma. Adresátem byl Henry James, který si malbu prohlédl v roce 1882 v Královské akademii a jehož měl Sargent o mnoho let později zvěčnit (v roce 1913, kdy bylo Jamesovi sedmdesát a Sargentovo mistrovství dosáhlo vrcholu). Dopis začíná slovy:

Milý Jamesi,

vzpomínám si, jak jste kdysi poznamenal, že pokud se tu a tam v Londýně objeví nějaký Francouz, rozhodně to pro vás nebude nepříjemné rozptýlení. Byl jsem tedy tak smělý a poskytl doporučení k návštěvě u Vás dvěma svým přátelům. Jedním je doktor Pozzi, muž v červeném županu (nikoli však pokaždé) a bytost sršící důvtipem. Tím druhým je jedinečný a mimolidský Montesquiou.

Kupodivu jde o jediný dochovaný Sargentův dopis Jamesovi. Malíř si podle všeho vůbec není vědom toho, že členem výpravy je i Polignac, tedy přírůstek, který by Henryho Jamese býval jistě potěšil a vzbudil jeho zájem. Nebo možná taky ne. Proust o vévodovi prohlašoval, že se podobá „opuštěné hladomorně přestavěné na knihovnu“.

Pozzimu tehdy bylo osmatřicet, Montesquiouovi třicet, Jamesovi dvaačtyřicet a Polignacovi jedenapadesát.

James si předešlé dva měsíce pronajímal letní dům na Hampstead Heath a právě se chystal k návratu do Bournemouthu. Odjezd však odložil a dva dny (2. a 3. července 1885) věnoval coby hostitel těmto třem Francouzům, kteří, jak romanopisec později napsal, „toužili spatřit londýnské estétství“.

Jamesův životopisec Leon Edel líčí Pozziho jako „lékaře společenské smetánky, sběratele knih a obecně kultivovaného společníka při konverzaci“. Jenže konverzaci nikdo nezaznamenal a sbírka knih je dávno rozptýlena po celém světě, takže zbývá jen lékař společenské smetánky — v tom červeném županu (nikoli však pokaždé).

Vychází v nakladatelství Odeon.