Současnost vyžaduje systémovou kritiku

Minulý týden skončil festival Zlatá x chemie x. Mohl bys nám ho představit?

Zlatá x chemie x je festival veřejného prostoru na Praze 1. Dramaturgickou osou celé události je inscenace Chemického divadla gomora ekocida, která pojednává o mafiích v širších souvislostech tekutého světa globálního kapitalismu. Představení vzniklo na motivy knihy Roberta Saviana Gomora. Vedle toho probíhaly přednášky s následnými diskusemi, případně čtení spjatá s nakladatelstvími Rubato a Fra, literárními časopisy Plav a revue Prostor a magazíny/ziny SWARM MAG a DÝPT.

Jaká je souvislost mezi mafií a veřejným prostorem Prahy 1?

Kotvou festivalu je Zlatá ulice a její okolí v Anenské čtvrti — jedna z posledních částí historického centra, která ještě není na první pohled zničená masovým turismem. Samotná lokalita Prahy 1 je ale zřejmě nejmafiánštější čtvrtí s tou nejmafiánštější radnicí v republice.

Předlohou pro inscenaci je publicistická kniha. Jak se ti takový text převáděl na jeviště?

Rád pracuji s různými formáty textu a rád je nějak reformátuji, vytvářím něco nového. Tematickým základem je Savianova kniha, ale zároveň v představení figurují i pasáže, které pocházejí z jiných zdrojů, případně jsem je sám napsal. Něco napsal také Ondřej Novotný, který se podílel na dramaturgické přípravě hry. Tok textu jsem ale často tvaroval do podoby chórových pasáží či sborových básní. Sdělení původní publicistické předlohy je tedy rozeznatelné, výsledná podoba díla má ale velmi odlišný tvar, a navíc k Savianově knize přibývají i další vrstvy, a to jak ve scénáři, tak v jevištní podobě díla.

Zmíněné chóry „zpívá“ několik postav. Jak jste je vybrali?

Záměrně jsme volili multikulturní obsazení — mafie je globální problém, o němž nechceme referovat jen z pozice strůjců, kteří jsou stereotypní ikonografií znázorňováni jako gentlemani v kloboucích. Naše perspektiva je jiná — sledujeme problém z pozice obětí, často zástupců menšin, kteří nemají možnost se z určitých situací, resp. lokalit vymanit. Důsledkem toho vznikají sociální ghetta, která jsou na mafii napojená. Mafie je zároveň pro tyto sociálně vyloučené osoby jediným zdrojem pracovních pozic, byť jde většinou o nelegální zakázky.

Z představení, foto: Michaela Škvrňáková

V průběhu několika dnů jsme v rámci přednášek či uměleckých vstupů vyslechli několik otevřených kritik kapitalismu, masového turismu, velkých korporací. Před samotným představením jsi dokonce diváky vyzýval ke skandování různých hesel…

Tím, že jsme vstoupili do veřejného prostoru, jsme přilákali různé náhodné svědky. Například na začátku představení, kdy začnu skandovat hesla antimafia, antifascista, anticapitalista, ke mně vždycky po repríze přišli lidé z nedalekého baru Divadla Na zábradlí a ptali se, co že to děláme. Někteří byli přímo znechuceni. Na hranu kontroverze jsme ale šli cíleně — sám si heslem anticapitalista nejsem stoprocentně jistý, jsem si ale úplně jistý, že současnost vyžaduje systémovou kritiku, tedy i kritiku kapitalismu. Ta může mít mnoho podob, je třeba ta témata otevřít a jasně pojmenovat.

Do tohoto kontextu spadá i „kauza javor“ (kdy vedení Prahy 1 hrozilo, že pokácí stoletý javor stříbrný, pozn. aut.), která značně propojila zdejší kulturní scénu — pod javorem bok po boku vystoupila řada tváří současné básnické scény, ale také herečka Bára Hrzánová nebo skladatel Jaroslav Uhlíř. Souvisí spolu nějak kauza a festival?

Kolem javoru se potkala spousta kreativních lidí, takže ačkoliv jsme festival plánovali už dříve, kontury se zostřovaly právě v javorových měsících. Negativní působení koalice na Praze 1 není žádným tajemstvím, donedávna ale dominovala občanská pasivita. Jakmile se začalo rozkrývat, že nejde jen o jediný strom, ale také o problematickou výstavbu mol a vyhlídkových restaurací, která by zničila ikonický výhled na Hradčany, začala se spousta lidí angažovat. Jejich práh citlivosti vůči obdobným kauzám se snížil. Vedle celé řady osobností ze všech uměleckých oborů, od kontrakultury po celebrity, se na akci podílela také skupina Remízek, která streamovala záznamy z koncertů, autorských čtení nebo diskusí. A samozřejmě i pokračováním našeho setkání byly živé streamy, reportáže a festivalové minutky, které jako svědectví o proběhlém dění zůstávají na Facebooku Remízku.

Kombinace politického a uměleckého vyjádření nicméně nemusí být vždy vřele přijata. Vliv na to má i zdejší historický vývoj, který toto spojení do značné míry devalvoval. Dodnes slýcháme obavy, že politické umění má jepičí život. Domníváš se, že současná aktivizující tvorba může z hlediska uměleckých kvalit obstát i dlouhodobě?

Alespoň u svých projektů v to doufám. Mě osobně nezajímá jen čirá aktuálnost, ale i hlubší vztahy mezi civilizací a psychikou jednotlivce, individuálním světem snů a obrazů, vztahy mezi poezií a politikou. 

Zastávám názor, že politické či aktivizující umění může mít dvě podoby — „uměleckou“ cestu subjektivní výpovědi s přesahem do snů a nevědomí, anebo dokument, zachycení reality, která ale může naše sny a představy předčít. Tyto dvě tendence se pak prolínají. 

Co ale nemám rád, jsou agitky nebo lokální politické satiry. Příkladem je představení Ovčáček čtveráček, které bylo ve své době úspěšné, do značné míry v něm však chybí zobrazení světa v komplexnějších souvislostech. Chci dělat jiné divadlo — takové, které na více úrovních zasáhne lidi různých názorů a pomůže obnovit mnohdy zablokovanou a nefunkční diskusi o problémech zdejší společnosti, a to i v jejich globální perspektivě.