Povolání humanistické jako žádné jiné
Není to poprvé, co jsem v Praze. Přijíždím sem velmi rád. Tahle zlatá matička má drápy, jak o ní řekl její snad nejslavnější syn Franz Kafka. A všichni, kdo ji potkali, byť jen jednou, tuším, mají na ni stejný názor.
Karlův most, Malá Strana poblíž Holanova domu, hospody na Žižkově nebo Vinohradech, pohled na město z výšky Vítkova nebo Petřína… A pro mne nejkrásnější, nejdokonalejší ze všech gotických kostelů, katedrála sv. Víta na Pražském hradě — to vše dělá z Prahy jediné místo na světě, kde mi nechybí můj Krakov. To říká hodně, zvláště těm, kteří vědí, co pro mě Krakov znamená.
Ovšem pro mě jako pro člověka, který se zabývá literaturou, je Praha místem, kde se setkávám se stíny básníků i spisovatelů, které jsem přeložil do angličtiny, jako byli Rio Preisner, Karel Havlíček Borovský, Jaroslav Hašek nebo Jan Zahradníček. Jeho poezii právě díky Českému literárnímu centru během svého rezidenčního pobytu překládám.
Pro překladatele je to neocenitelná příležitost, konzultovat s místními zdroji literární informace, zvláště když čelí čistě literárnímu problému. Například: jak v angličtině napodobit zvuk ptačího hlasu ja ja ja ja v prvním verši básně „Co zpíval kos zatčenému“ („Jakým jak vyjádřiti tvůj jásot“) nebo smím-li vedle Hopkinse značit přízvuky — tři po sobě jdoucí amfibrachy — ve verši „Je radost, je radost, je radost“ takto: there ís joy there ís joy there ís joy. (Myslím, že smím.)
Jsem vděčný Českému literárnímu centru za skvělou příležitost strávit v Praze měsíc, během kterého se mohu plně věnovat Zahradníčkově poezii, tím spíš, že málokdy mám příležitost ponořit se do kultury každodenního českého života. Jedná se o lekci pokory, obzvláště cennou pro překladatele, a především pro někoho, kdo každý den používá jazyk tak podobný češtině, jako je polština, od rána do večera.
Jedna věc je překládat ve volném čase, u stolu, pracovat s psanými texty a slovníky, a něco jiného je hovořit s prodavačem v pekárně, kde je nutno si pamatovat, že čerstvé neznamená zatuchlé (v polském jazyce czerstwe znamená právě zatuchlé a ekvivalent českého čerstvé je u nás świeże), náš sklep je váš obchod, náš kwiecień váš duben, a když je u vás květen, u nás je maj… Když se mě někdo poblíž pražského orloje ptá na cestu ke Karlovu mostu, musím si ve své horlivosti pomoci vzpomenout, abych ho poslal na západ (a ne na zachód). A — chraň Bůh! — abych nikdy nepoužíval poctivé sloveso szukać, když sám něco hledám…
Takové problémy s překladem, se kterými se denně setkávám, jsou pro mne nejdůležitější, poněvadž odhalují v celé své kráse hluboký význam práce překladatele, povolání, které je humanistické jako žádné jiné. Koneckonců nejde ani tak o prezentaci informací, jako o sbližování lidí, a to je ještě krásnější než poezie.
Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Praze, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).
Charles S. Kraszewski je básník a překladatel z češtiny, slovenštiny a polštiny. Získal doktorát (1990) na Pensylvánské univerzitě, kde studoval pod vedením prof. Rio Preisnera. Studoval také (1984—1986) na Jagellonské Univerzitě v Krakově. Vydal anglicky tří sbírky básní: Beast (Zvíře, Alexandria, VA: Plan B Press, 2013), Diet of Nails (Hřebíčková dieta, Boston: Red Collor Press, 2014) a Chanameed (Atlanta: Anaphora Literary Press, 2014), a jednou sbírku polsky, Hallo Sztokholm (Kielce: Pewne, 2021). Z češtiny do angličtiny přeložil mezi jinými prózy Jana Balabána Možná, že odcházíme a Kudy šel Anděl, Tajemství mého pobytu v Rusku od Jaroslava Haška, Tyrolské elegie Karla Havlíčka Borovského i Znamení moci Jana Zahradníčka. Je členem Společnosti polských spisovatelů (SPP) v Krakově a Svazu polských spisovatelů v zahraničí (ZPPnO) v Londýně. Během svého rezidenčního pobytu v Praze pracoval na překladech poezie Jana Zahradníčka.