Mezibilance života a díla: osmdesátník Jindřich Zogata

Básník a prozaik Jindřich Zogata se narodil na území dnešního Polska v Jaworzynce/Javořince 6. srpna 1941. Pochází z rolnické rodiny z dnešního rozhraní  česko-polsko-slovenského, kam pravidelně jezdil na svou chalupu v Hrčavě. Rodina Zogatových je v kraji i mimo něj známá svým uměleckým založením: otec Pavel Zogata byl známý lidový gajdoš a vypravěč, strýc Ondřej Zogata zase řezbář; v hudební tradici pokračoval bratr Vladislav Zogata a jeho syn Jiří. Po válce (1946) rodina přesídlila do Československa.

Prameny uvádějí, že jeho debutem (ve věku devíti let roku 1950) byla píseň v opavském časopise Radostná země. Od počátku 60. let publikoval hlavně poezii v různých periodikách, mj. Vpřed (Frýdek-Místek), Nová svoboda (Ostrava), Głos ludu (Ostrava), Rovnost a v renomovaných literárních časopisech Plamen, Host do domu, Sešity pro mladou literaturu, Literární listy a Zwrot (Český Těšín). Na konci 60. let byly v různých nakladatelstvích přijaty k tisku básnické sbírky Ohně na horách, Na kameni kámen, Morana a Dřevěné pyramidy, začínající normalizace však jejich vydání znemožnila. Pro podpis 2000 slov byl propuštěn ze zaměstnání a pracoval v různých dělnických profesích (betonář, kulisák, řidič tramvaje aj.). V té době mu bylo umožněno uveřejňovat svá díla v Polsku (Agora, Wiadomości,, Życie literackie, Zielony sztandar, Poezja), překládal. (Wilhelm Przeczek, Bogusław Sławomir Kunda, Władysława Sikora aj.). V roce 1974 se vrátil do Brna, kde se stal mistrem Střediska veřejné zeleně při městské Technické a zahradní správě. Od roku 1993 byl správcem parku na hradě Špilberk, od roku 2004 je v důchodu.

Možná jeho tvorbu do jisté míry vystihují názvy kapitol naší malé monografie z doby před deseti lety: Od kořenů k jádru 60.  minulého století let, Řád přírody a úzkost z civilizace, Mezi poezií a prózou, Literatura na okraji a zákruty regionalismu, Na hranici jazyků, kultur a mentalit, Jazyk, styl a poetika, Zogatovo tvarování románu, Čím to je aneb umění údivu. Znaky jeho tvorby jsem formuloval takto:

1) Zogata má schopnosti mélického básníka, jak dokázal nejednou, nejvýrazněji zatím ve „špilberské“ poezii S koně dolů: povšiml si toho L.Kundera. Na druhé straně je mu méličnost zjevně nepříjemná; proto se všemožně snaží si cestu k básni zkomplikovat, neboť tak by chtěl dojít k samé podstatě (B. Pasternak).

2)  Zogata je sice básník vysoké imaginativní a intelektuální koncentrace, jakoby svinutý do sebe, ale současně i básník, jenž se neváhá pustit do různých stran literárního kolbiště. Poezii doplnil prózou, občas esejí a reflexí. Na jedné straně je tedy básníkem koncizním, stručným, nemnohomluvným, na straně druhé experimentuje s formami a žánry, v poezii i próze využívá dialog, což může ukazovat i dalším směrem, k dramatu, dokáže vytvářet vícestránkové básně a složité veršové struktury někdy až manýristické. Je v tom rozpor jen zdánlivý: Zogata je básník pátrač, hledač a k tomu využívá různých možností, pátrání v hlubinách i na povrchu, propojování a nacházení absurdních a paradoxních poloh, aby lépe viděl a pochopil.

3) Dokáže vytvořit především krátkou povídku (short story) s pointou stejně překvapivou jako v poezii. Je to básník zkratky, elize a uměleckého detailu, v poezii i próze. Spojuje v sobě vrozenou méličnost s dokonale zvládnutou technologií básnické a prozaické profese.

Od roku 2011, kdy Zogata slavil v plné síle sedmdesátiny a kdy byly napsány předcházející řádky, jež nyní parafrázujeme, uplynulo dlouhých deset let a ty v díle Zogatově znamenaly výrazný posun, naznačovaný už dříve a hlavně pokus o syntézu a sumarizaci básnického díla.  O jednotlivých sbírkách vytvořených v tomto desetiletí jsme už vícekrát psali, vedl jsem se Zogatou rozhovory publikované na stránkách periodik, psal jsem o něm i v odborných statích v Polsku, Bělorusku a Srbsku, ale hlavně recenzoval právě v Proudech, na Slovensku a v časopise HOST jeho opus magnum Údolí zvonu. Tam jsem Zogatovu poetiku charakterizoval tak, že je nesena výrazným rytmem a zvukovou expresí, silnou asociativností, překvapujícím až šokujícím spojováním představ, jak se na českou poezii sluší, ale tvůrce se nevyhýbá ani klasičtějším polohám včetně sporadického rýmování, barvitou obrazností, koncentrovanými loci communes a hlavně jazykovou inovativností.

V zmiňované malé monografii Jindřich Zogata – básník vzdorných cest (Brno 2011) jsem o básníkovi (roč. 1941) napsal:  „I když Zogatův autorský osud od 60. let minulého století nebyl dobrý, spíše tragický, ani nová doba mu neotevřela dveře dokořán: důvodem nebyla a není (doufejme) cenzura nebo ,zakázané’ politické názory, ale – jak sám ironicky, ale se zlehčujícím úsměvem uvádí – ,neviditelná ruka trhu’: bloudění některých jeho rukopisů po různých nakladatelských domech od počátku 90. let 20. století po dnešek by si možná samo zasloužilo literárního ztvárnění, jež by o naší nedávné minulosti a současnosti vypovídalo možná více než složitě strukturované příběhy.

Jindřich Zogata je tvůrce, který – nehledě na věk – má v české literatuře obecně velké šance a výhledy, ale přitom zůstává spíše stranou, vzdálen mainstreamu, oficialit a konjukturalismu. Zůstává tedy opravdu básníkem vzdorných cest: nevím, zda se tento směr lidský i básnický může stát u nás někdy dominantním. I to ostatně Zogatovi zaručuje neustálou, i když z řady důvodů tlumenou pozornost.