Dát básní mat
Co zbude po básníkovi? Báseň, řeklo by se. Proč se ptáš? Ano, já vím, ale která? To se nikdy neví. Může to být báseň o mršině. O poštovní schránce nebo o stéblech trávy. Anebo o tom, že jsem u pramene a žízní hynu. Zbude jedna ikonická báseň vytištěná ve sbírce. Zbyl ikonický Máj. I Maryčku Magdonovu jsme znali všichni.
Ale po básníkovi zbývá i jeho hlas. Cosi intimnějšího než jen litery ohlídané typografem. Archivy rozhlasáků by mohly vyprávět. V brněnské Otevřené zahradě, v zušlechtěné části špilberského svahu, pomyslnou čarou vzduchem naproti nové vinici, zasadili takový nenápadný tubus se jmény a tlačítkem. Brzy tomu budou tři roky. Asi oficiálně poeziomat, ale přesnější je říkat mu: básňomat. Hlas jednoho každého básníka, vycházející ze země, nám přednese jednu báseň.
Tlačítkem si přivoláte toho básníka, kterého chcete: jeho hlas. Hlas — archiválii života. Zkombinován s pečlivě vybranou básní mi překvapivě říká něco jiného než četba. Chodívám poslouchat Skácela a odnáším si ze špilberských zahrad poselství, které nám chtěl dát: „Za tolik hanby plakat nedovedu / Tlučení na výra je slovo / Tak špatná pravda a tak krásná řeč.“ Pouštím si znovu a znovu báseň Ludvíka Kundery o schůzkách s fantomy, na kterých jsme každý z nás sám. Báseň Antonína Přidala o klavíristce, která nepřestala hrát, i když jí klavír odnesli.
Čímsi mě ty básně znepokojují. Zdají se živější než ty z knih. „Než to tady zbourají,“ zní z básňomatu. A znovu, znovu: hlas Ivana Blatného, Oldřicha Mikuláška (toť on!), Víta Slívy, Zdeňka Rotrekla, Jany Soukupové… Tětivy se napínají, jeden hlas protne jiný. „Rudy Kovando, představili mi tě…“ A jiný začátek, dedikace: „Klementu Bochořákovi“. Nakonec vítězí mnohohlas, z něhož si každý vybere: „Ukáží na něho prstem: / toť on — rubášný člověk.“ Na Moravském poli rodila se jedna krásná báseň za druhou.
Chodívá „za básníky“ anebo „na básně“, jak tomu spolu říkáme, i můj tříletý syn. O básňomatu se už psalo dřív, ale hádám, že toto, co sem napíšu, ještě nenapsal nikdo. Syn stojí, poslouchá, dívá se na mě, když básníci recitují. Jako by odečítal, co si myslím. Rád by rozuměl. Opodál bečí ovce, ale ty ho nezajímají. Říkal jsem si ponejprv, dlouhé první týdny, že básním nemůže rozumět. Takovéto poezii ještě ne. Ale pak mě zaskočil doma. Káral jsem ho tuhle, že něco neměl dělat, říkal mu, že se na něj zlobím, že cosi udělal schválně; a on opáčil, hledaje v mých očích potvrzení, že slova použil v pravou chvíli: „Tak špatná pravda a tak krásná řeč!“ Nevymýšlím si. Řekl to. Bylo to jako dát básní mat. Od toho dne mám potvrzeno, že poezie zanechává (neviditelné) otisky i v myslích ještě ne tříletých a že hlasy básníků, které nám zůstaly, je umocňují.
Mimochodem: měl jsem za života štěstí, že jsem mohl mluvit s Janem Skácelem, Ludvíkem Kunderou, Antonínem Přidalem. Kunderův hlas je v básňomatu tak typický! A Přidalův jakbysmet. Skácelův hlas mi z paměti vylomil klín, měl jsem jeho hlas kdesi zasutý; trojverší ho odšpuntovalo. Toť on! Je to už dvaatřicet let, co tu není, ale… V brněnské Otevřené zahradě, zušlechtěné části špilberského svahu, zasadili básňomat a tam ten hlas, co zbyl z básníka, pořád je!
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.