Tři otázky pro… Annu Fodorovou

Uplynulý rok musel být pro vás coby psychoterapeutku poměrně zajímavý. Co jste si z tohoto nelehkého období odnesla, ať už osobně, profesně, nebo třeba z hlediska literární inspirace?

Z hlediska mé práce psychoterapeutky byl minulý rok skutečně zajímavý. Začala jsem pracovat výhradně online a dodnes to tak zatím zůstává. A v tu chvíli člověk najednou musí řešit technické problémy typu: do jakého úhlu umístit kameru, jak se osvítit, jaké nastavit pozadí, jestli použít sluchátka či nikoliv atd. Jsou to maličkosti, ale jsou důležité, protože hrají roli v kontaktu s klienty. Za ten rok se mi přihlásilo hodně nových lidí, mnozí přicházejí s problémy, které se pandemií a společenskou izolací prohloubily, a pracujeme spolu v téhle intimní oblasti, aniž bychom se kdy fyzicky potkali. Často mi ukazují, jak vypadá jejich prostředí, někdy se do sezení připletou jejich kočky, jindy slyším jejich děti, ukazují mi, co malují, co nového si koupili, a někdy je pro mne těžké udržet se v analytické sféře interpretací toho, co mi sdělují. Ale zároveň nedostatek konkrétních vjemů týkajících se mě samotné — vidí jen má ramena a obličej proti čistě bílému pozadí — napomáhá tomu, že se stávám objektem, do kterého si mohou promítat své vlastní představy a fantazie, a tím odhalovat něco podstatného o stavu jejich mysli. Je to často velice intenzivní, také proto, že není kam koukat, jen z očí do očí. S tím vším se dá velmi zajímavě i prospěšně pracovat. Co se týče literární inspirace, přemýšlím, jak zážitek téhle technologií zprostředkované intimity zahrnout do svého psaní.

Anna Fodorová, foto: MAČ

Ve své druhé vydané knize Lenka jste psala o své matce, spisovatelce Lence Reinerové, a to někdy s až bolestnou otevřeností. Dočkala jste se nějakých reakcí od čtenářů, které překvapily nově odkryté vlastnosti, názory nebo životní zkušenosti této známé autorky?

Když jsem psala o své matce, snažila jsem se uchopit jakousi pravdu, i když to byla výhradně moje pravda. A ta pravda byla někdy protichůdná a bolestná. Co mě překvapilo u reakcí čtenářů, bylo to, jak silně se s naším komplikovaným vztahem identifikovali. Vždyť i oni se svou osobní historií mají maminky a babičky, obávají se jejich odcházení a čelí různým rodinným tajemstvím, to všechno je nám vlastní. Zdá se mi, že to neubralo nic z jejich ocenění mé matky jako osobnosti a spisovatelky, spíš to jejich pohledu na ni dodalo novou dimenzi.

Podle kritika Radima Kopáče (viz medailonek) jste v Lence svou matku co do literárních kvalit dokonce předčila. Co na to říkáte a jaké máte spisovatelské plány do budoucna?

K porovnání matčina a mého psaní nevím, co říct, snad jen to, že každý, kdo dělá něco tvůrčího a vlastně obecně cokoliv, hledá svou cestu. Poté, co jsem napsala knihu o našem vztahu, mi najednou připadalo divné si nějaké postavy a jejich příběh vymýšlet a sepisovat. Trvalo to dost dlouho, ale teď už jsem v tom spisovatelském vlaku, sedím v něm a mám jakousi představu — i když ji občas zase ztrácím —, kam míří. Občas se vynoří nějaká nová stanice a vše se zase jinak osvětlí… Psaní je zkrátka dobrodružství.

Narozena 1946 v Bělehradě, vyrostla v Praze, od roku 1968 žije v Londýně. Vystudovala film na londýnské Royal College of Art, od roku 2000 pracuje jako psychoterapeutka. Vydala román První terapie (2019) a knižní portrét své matky, spisovatelky Lenky Reinerové Lenka (2020). „Taky Anna Fodorová píše proto, aby se vypsala z vlastního života, taky ona bere literaturu jako svědectví. Tady je ale třeba dodat estetické rozlišení: Fodorová je jaksi literárně zdatnější než Reinerová. Její styl je měkčí, lyričtější, a zároveň přesnější, analytičtější. Žádné melodrama, jak by se u zpracovaného tématu nabízelo, ale citlivé pochopení,“ napsal o knize Radim Kopáč.