Glosa z Merseyside

„Ze Somálska nám vrátili zásilku léků. Bylo na nich totiž napsáno: ‚Užívat po jídle.‘“ To byl vtip o Somálsku, který jsem jako dítě zaslechla v Česku, aniž bych o Somálsku cokoliv tušila. V mých čtrnácti jsme se přestěhovali do Liverpoolu, kde takové vtipy naštěstí nikdo nevyprávěl.

Každý všední den jsem chodila do školy, kterou kdysi navštěvoval John Lennon, a ačkoliv ji nenáviděl, pojmenoval podle ní svoji první kapelu. V celé škole nevisela jediná jeho podobizna. Šlo o velký komplex budov, v němž se jak mravenci ve všudypřítomném dešti hemžili uniformovaní studenti a studentky. 

Ze Somálek jsem poznala nejblíž dívku jménem Khadra. Do Anglie přišla asi dva roky přede mnou, byla neurčitého věku, vyhublé postavy, měla tvrdé rysy v obličeji a velmi zanedbaný chrup. Ve školních uniformách — černých sukních, bílých košilích, černých blazerech a žíhaných kravatách — rozdíly mezi lidmi moc nevynikly. Ji od některých, ale zdaleka ne ode všech, odlišoval šátek.

Jednou si mě posunky přivolala a podala mi tužku a papír, abych jí přepsala z učebnice jedno slovo — Somalia. To jsem ještě nevěděla, že neumí psát.

Vídaly jsme se většinou v kamrlíku pro cizince, kam chodili všichni z první generace přistěhovalců. Neměla jsem s ní společné hodiny. Byla ve třídě se dvěma dívkami s Downovým syndromem. Na rozdíl od nich ale vydávala jen skřeky.

Mimo kamrlík bylo vždycky všem hůř — když byl zavřený, trávili jsme přestávky venku v dešti, vystaveni ranám basketbalových míčů, hlubokým loužím a všudypřítomnému lezavu. Jednou za Khadrou přišly čtyři Somálky z druhé generace a začaly se s ní prát. Khadřina výpověď byla nejasná — ukazovala na svůj monokl a na vyškubané vlasy. Pravděpodobně jí při rvačce nějak sundaly šátek. Spousta černých vlasů se válela po zemi, vedle nich několik kapek krve.

Rvačku ale nikdo neviděl. Zatímco se praly, učili se ostatní na GCSE. Já se učila se svou kamarádkou z Bangladéše. Z Bangladéše mám tři kamarádky: Shanu, Shalinu a Nadiu.

Přišla jsem do školy jako dítě z tehdy dost jiného světa, a tak mě v první chvíli zarazilo, proč na hodiny tělocviku (pro které máme předepsané černé uniformní trenýrky) mohou nosit dlouhé kalhoty nebo proč nechodí plavat. Záhy jsem ale pochopila, že jim náboženství zakazuje ukazovat nohy.

Ty pro změnu s radostí odhaluje Nastra, která připutovala před čtyřmi lety z Íránu. Jednou večer jsme se procházely po městě a nakoukly do Primarku na Church Street — ještě nedávno se před ním stály velké fronty a později v něm spadne žena z eskalátoru a zabije se. V tento večer ale Nastra zahalila své krásné, lesklé, tou dobou černé vlasy do nějakého laciného šátku a vykládala mi, že to tak musí nosit doma v Íránu. Že prý ve své zemi nemůže být modelkou, což by v Anglii mohla.

Nastra se v Anglii promenuje v krátkých sukních a co týden mění barvu vlasů. Sama ale říká, že by se ráda vrátila domů. Jeden z důvodů, proč svou zemi opustila, je, že pochází z křesťanské rodiny. „Když zjistí, že jsme křesťani, klidně nás zabijou.“

„To je pravda,“ podotkla Mrs. Suzanne, učitelka angličtiny a správkyně kamrlíku, a přidala zrůdnou historku o křesťanech ze Somálska, kteří byli vyvražděni, a z celé rodiny tak zbyla jen patnáctiletá dívka, která se záhadným způsobem na vlastní pěst dostala do Anglie.

„Myslím si, že by Parisu měli poslat do Somálska,“ hořce pronesla Nastra. Byla jí přidělena na starost její krajanka, která se, s výjimkou nadávek, po půl roce nenaučila slovo anglicky.

Nastra má krásné zelené oči a někdy o sobě tvrdí, že je „barbie girl“. Anglicky se naučila a terčem posměchu se tak mezi rodilými stává jen výjimečně, kvůli svému těžce vyslovitelnému příjmení. Parisa je na tom hůř. Je zavalitější a z rukou jí raší porost černých chlupů, kvůli čemuž na ni někteří britští náctiletí spolužáci často ječí. Je vlastně dobře, že jim nerozumí a vždy je jen s úsměvem počastuje některou z chybně vyslovených nadávek, co má ve slovníku. Oči má čokoládově hnědé, ale překrývá je světlými kontaktními čočkami, takže vypadá, jako že má nějakou záhadnou oční vadu. Po čase přišla s tmavýma očima a s oholenýma rukama, čímž ale posměškům na svoji adresu nezamezila.

Péče o krajany a krajanky je tu běžnou praxí. Ve škole je pár tisíc studentů, a nikdo na ně nemá čas. Mrs. Suzanne má dost práce s Khadrou a jinými a kromě ní tu cizince nikdo neřeší. Někteří se navíc ohřejí jen na chvilku — sama jsem se takhle den a půl starala o Žanetu. Žila tu pět let, ale neuměla anglicky, celou dobu pronadávala, cestou na dějepis mě osahávala a do školy pak už nikdy nepřišla.

Skončila přestávka a začíná tělocvik. V šatně mi má milá Gladys drží místo na věci. „Dnes nepůjdeme na trampolínu,“ oznámí mi se zármutkem. „Všechno je lepší než rounders,“ poznamenám a podám Číňance Anqi gumičku do vlasů. Rounders je tradiční britská hra, jejíž pravidla nám nikdo nevysvětlil, takže celému týmu pokaždé zkazíme výsledek.

V rámci jakéhosi fitness týdne se lopotíme na trenažérech, rotopedech a jiných strojích. Anqi a Danielle po chvíli předstírání činnosti ulehnou na podlahu a štěbetají čínsky. Gladys se rozvaluje na velkém růžovém balónu. Nadia, Shana a Shalina ve svých kalhotách až k zemi zkouší, kolikrát za sebou uzvednou činku.

Anqi do mě šťouchne. „Pamatuješ na Fatmu? Ona měla hroznou sílu,“ říká mi a společně zavzpomínáme na naši kamarádku z Etiopie, která po čase přešla na Blue Coat, školu s o dost lepší reputací, než má ta naše. Černou uniformu tak vyměnila za modrou. „Víš, že mám její adresu? Mohly bychom jí napsat.“ „Proč? Potkáváme její sestru každý den.“

Danielle pomrkává, snaží se o to, aby na bílé stěně viděla černé tečky. Po několika neúspěšných pokusech si promne oči a začne lechtat Gladys. Gladys je úžasná. Kdykoliv jsem s ní, mám pocit, jako bych vedle sebe měla automat na sladkosti — vždycky u sebe má lízátko nebo aspoň žvýkačku. A voní se podobně sladkou vůní. Gladys pochází z Nigérie, do Liverpoolu přišla asi měsíc po mně. Kudy chodí, tudy zpívá, případně studuje nějakou speciální výživu, po které by jí měl narůst velký zadek. „Máma mi říkala — nenič si takhle to tělo! A já jí říkala, že velký zadek je přece úplná nádhera, něco, co má každá žena mít!“

Na cestě ze školy mě pozdraví Hayfa, dívka z Jemenu. Nosí kabát s lesklou rudou podšívkou. Priyanka, která se narodila v Indii, pak žila v Dubaji a dneska je velkou bollywoodskou hvězdou, mi u brány vrátí můj úbor na PE, který jsem jí půjčila, protože svůj nemohla najít. A já zmizím v parku Calderstones, strhnu si z krku kravatu, tak jako pokaždé, když odcházím, a do tváří mě bodá pichlavý déšť.

Autorka je básnířka.