Zvítězit v nižší váhovce
Minulý týden literárním světem otřásla esej nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie. Autorka knih Amerikána a Půl žlutého slunce se na svém blogu ohání ostrou kritikou dvou bývalých studujících svého literárního workshopu a vymezuje se proti generaci „plné svatouškovství“ a zároveň „postrádající soucit“.
Už více než deset let pořádá nejznámější nigerijská spisovatelka literární workshop pro mladé spisovatele a spisovatelky ve městech Lagos a Awka. Workshopem prošlo přes 200 absolventů a absolventek, mezi nimiž je také nemálo vycházejících hvězd nigerijské literární scény, například Ayobami Adebayo, Jowhor Ile nebo Akwaeke Emezi. V eseji nazvané „Tohle je obscénní“ popisuje Adichie své negativní zkušenosti s některými z absolventů a vyslovuje své obavy z nadcházející generace, která podle jejích slov vyžaduje „absolutní názorovou čistotu“.
A nebojí se při tom být osobní. Právě Akwaeke Emezi (jejich román Zřídlo vyšel vloni i v českém překladu) jsou jedněmi z těch (Emezi se identifikují jako nebinární a používají třetí osobu plurálu), jejichž osobní korespondenci se Adichie rozhodla zveřejnit. V eseji obviňuje Emezi z oportunismu a vrací se také k údajným útokům, kterým musela čelit v roce 2017, kdy ji v sérii tweetů Emezi nařkli*y z transfobie.
Na čtenáře a čtenářky neznalé kontextu může text působit jako důležité svědectví o generaci, která odmítá kompromis a za každou cenu se dožaduje mnohdy neoprávněné pozornosti a neopodstatněné hyperkorektnosti. Podobný obraz se však rozpadá, pokud se jen trochu rozhlédneme kolem.
Je tohle obscénní?
Přestože se Adichie rozhodla ve své eseji nikoho přímo nezmiňovat, není těžké odhadnout, kdo se za jejími náznaky skrývá. Emezi navíc brzy na svém Instagramu reagovali*y tvrzením, že jejich osobní e-maily byly zveřejněny bez jejich vědomí. Podle Emezi jde o způsob, jakým proti nim poštvat „dav transfobních Nigerijců“. Jako důkaz autorčiny transfobie uvádí i její podporu J. K. Rowling. Právě Rowling již delší dobu vyvolává silné emoce svými komentáři ohledně problematiky trans lidí a v minulosti podpořila například obchod s transfobními předměty.
Chimamanda Ngozi Adichie, foto: Manny Jefferson
Připomeňme si, co vlastně vypjatou situaci vyvolalo. V roce 2017 Chimamanda Ngozi Adichie v rozhovoru pro britskou televizi Channel 4 na otázku, co považuje za feminismus, odpověděla:
„Když se lidé ptají, zda jsou trans ženy ženy, odpovídám, že trans ženy jsou trans ženy. Myslím, že problematika genderu je celá o našich zkušenostech. Není to o tom, jak dlouhé jsou naše vlasy, jestli máme penis, nebo vagínu. […] Myslím, že pokud jste žili ve světě jako muž, se všemi privilegii, která tento svět mužům přiděluje — tak pokud pak změníte své pohlaví, je pro mě složité připustit… porovnat takovou zkušenost se zkušeností ženy, která se jako žena narodila, a taková privilegia tudíž nikdy neměla.“
Její slova byla v internetových hádkách přetavena zhruba na výrok, že trans ženy a ženy nemají stejnou životní zkušenost. S takovou banalitou by se samozřejmě dalo souhlasit, proto se stala argumentem pro ty, kdo chtěli poukazovat na neoprávněnost kritiky, která se na Adichie snesla. To, co ale Adichie vyjádřila, je stejně snadno redukovatelné na výrok „trans ženy nejsou ženy“. Trans ženy však jsou ženy. Jejich zkušenost je možná jiná, podobně jako je jiná zkušenost každých dvou lidí. Nelze ani tvrdit, že by se trans ženám dostávalo nějakých privilegií. Naopak, jejich svět je často mnohem nebezpečnější, právě kvůli všudypřítomné transfobii, která trans lidi vyhání z domovů, trhá rodinná pouta, komplikuje hledání práce. Trans lidé jsou dlouhodobě jednou z nejohroženějších skupin, jsou čtyřikrát častěji oběťmi násilných trestných činů než cis lidé a u trans dětí je až trojnásobně vyšší výskyt sebevražd.
Svět za hranicemi
Adichie se veřejně zastala J. K. Rowling ještě jednou: později bránila její esej, ve které autorka Harryho Pottera prokázala obrovskou míru ignorance a necitlivosti. Sama Adichie předvádí nedostatek empatie ve své aktuální blogové eseji — a v zavádějících výrocích zachází ještě dál. Skrze zmíněné osobní e-maily se snaží vykreslit obraz mladých lidí, kteří se jen snaží dostat na výsluní a na nic jiného nehledí:
„U dnešních mladých lidí cítím něco znepokojivého: jakousi chladnokrevnou touhu mít vše hned, chtějí všechno a nikdy nedávají nic na oplátku; mají pocit, že jim všechno patří, a nedokážou vyjádřit vděk; […] vášnivě předvádějí vlastní ctnost, na kterou si dokážou hrát na Twitteru, ale v intimním prostředí mezi přáteli už ne.“
Starší generace na tu mladší nahlíží v podobně negativním duchu odjakživa. Pomiňme na chvíli fakt, že je to právě Adichie, kdo řeší osobní problémy veřejně a kdo na legitimní kritiku reaguje rádoby obecně platnými výpady. Přitom jen poukazuje na svou neschopnost pochopit svět mimo vymezené hranice.
Zarážející je i schopnost Adichie ohýbat fakta ve svůj prospěch. V textu se zabývá svou představou slušné a ohleduplné diskuse, proti které pak staví vášnivé a ostré výhrady často bezbranných a stigmatizovaných lidí. Emezi v lednu letošního roku napsali*y na Twitteru:
„Věřím, že se najdou lidé, kteří pozvednou zbraně a budou nás bránit před násilím, které transfobové jako Adichie a Rowling chtějí vyvolat.“
Zjevnou nadsázku Adichie pochopila jako výhrůžku. „Tato osoba proti mně poštvává sledující na Twitteru, chce po nich, aby sebrali zbraně a zaútočili na mě,“ píše v eseji.
Zrušit kritiku
Je trochu zvláštní, když lidé v podobném postavení, jakému se těší Adichie, útočí na kritiku od někoho, kdo ani zdaleka nemá takový mediální profil. Právě od lidí v mocenském postavení přitom nejčastěji zaznívají obavy z takzvané „cancel culture“ — obvykle k nám promlouvají o snaze je umlčet a odstranit z televizních obrazovek nebo ze stránek významných novin. Ostatně i neslavný Harper's Letter, který varoval před omezováním svobody slova, vyšel v prestižním magazínu, napsali ho prominentní novináři a podepsala ho řada celebrit s globálním dosahem a lidí spojených s nejvýznamnějšími americkými univerzitami. Podobná platforma, která by snad ani nemohla být lepším projevem svobody slova, je pro spoustu marginalizovaných skupin zcela nedostupná. Hlasy trans a nebinárních lidí zajímají málokoho. Jedinou zbraní se pak stávají sociální média.
Snahy Adichie doplnit a vysvětlit svůj pohled na věc naznačují, že se k tomu, co na jejím výroku Emezi a další kritizovali, vyjádřit nehodlá. Zdůrazňuje, že je pro veškerou diverzitu, a proto odmítá vidět jednotlivé skupiny lidí jako totožné — čímž chce obhájit první část svého původního vyjádření o tom, „že ženy jsou ženy a trans ženy jsou trans ženy“. Následně ale trans ženy popsala jako někoho, kdo vlastně po část života profitoval z mužských privilegií. Takové vyjádření příliš neodpovídá skutečnosti. Navíc to do určité míry přitakává pohledu, který v extrémnější formě vidí trans ženy jako muže a vyvolává morální paniku ohledně přítomnosti těchto žen — jež podle této optiky vlastně ženy nejsou — na dámských toaletách a v šatnách.
Akwaeke Emezi, foto: Penguin Random House
Právě kvůli podobné hysterii občas nedokážeme vidět věci takové, jaké skutečně jsou. V řadách cis lidí se tak okolo trans témat vytváří mnoho mýtů a polopravd. Snahu druhé především pochopit pohřbíváme pod posvátným nárokem na to, mít na ně vlastní názor. Jeden z velkých mýtů současnosti je přitom právě představa nedotknutelnosti názorů. „Tohle je prostě můj názor, mám na něj právo,“ zaznívá v obraně.
Kritika, i kritika názorů, je však důležitou součástí diskuse proto, že mezi názorem a činem, mezi slovy a násilím, existuje přímé pojítko. Nejde o to, vyřadit rozdílné názory z diskuse. Naopak, právě LGBTQ+ lidé jsou živoucím důkazem různorodosti a vzájemného pochopení. Je ale potřeba upozorňovat na zásadní rozdíl mezi jiným názorem, jiným způsobem života a odmítáním něčí existence. Podobné názory se totiž pokouší upřít určitým skupinám lidí právo na bezpečí i nárok na život.
Snadná výhra, která ubližuje
Jistě, výrok Adichie je mírný a nezasvěceným může připadat neškodný. Zrcadlí se v něm však léta starý způsob, kterým lze z trans lidí strhávat lidství. Vnímat ženy jako utlačované a zároveň ohledně postavení trans žen šířit mýty je nebezpečné pro všechny ženy, ať už jsou cis, nebo trans. Takový pohled totiž redukuje mizogynii na jednorozměrný problém, ignoruje její komplexitu a schopnost ubližovat.
Pokud vnímáme mizogynii pouze jako nenávist a násilí na ženách, opomíjíme její důležité aspekty. Mizogynie je totiž mnohem víc — je především propleteným klubkem vztahů, které dokáže stejně tak ničit životy i těm, jejichž těla nezapadají do zavedených kategorií. Tvrdit, že trans ženy se rodí do mužského privilegia, znamená přecházet skutečnost, že právě tato skupina je nepoměrně více vystavena násilí a nebezpečí. Jen v roce 2020 bylo zabito přes 350 trans lidí a násilí na LGBTQ+ lidech dlouhodobě stoupá.
Když pak spisovatelská těžká váha Adichie používá svůj — nepoměrně silnější — hlas ke znevažování útlaku, který trans a nebinární lidé zažívají, k překrucování faktů a ke květnatým urážkám těch, kdo ji kritizují (napsala mimo jiné, že „nikdy nic nepřečetli“), snadno dosáhne další mediální pozornosti, ve které se jí díky výše popsaným předsudkům a dezinformacím dostane uznání, a její pohled se stává středním proudem. Jednoduše zvítězí nad těmi, nad kterými měla od začátku navrch.
Feminismus a literatura pro všechny
Celá situace má samozřejmě určité aspekty, které jako bílí Středoevropané nedokážeme reflektovat — sotva dokážeme věrohodně popsat společenské klima literární obce v Nigérii. Zároveň tu ale jde o fenomény, které mají díky internetu vliv na diskuse o diverzitě všude na světě.
Feminismus v podání Adichie se uvelebil v mainstreamu i přesto, že nereflektuje spoustu aspektů genderových nerovností, které bychom měli řešit. Jak upozorňuje filozof*ka Judith Butler, to, že se jako středoproudý, běžný a nejčastější jeví právě transfobní feminismus v podání Adichie nebo J. K. Rowling, je jen dalším důvodem, proč dále bojovat za takový feminismus, který je intersekcionální a zahrnuje lidi všech genderů, orientací a identit. Transfobie do feminismu nepatří a takový feminismus se jako mainstream jeví jen díky postavení celebrit, které ho hlásají.
Adichie se daří budovat představu o tom, že jí je diverzita vlastní a že ti, kdo ji kritizují, to prostě přehání. Takový pohled samozřejmě silně rezonuje i v českém prostředí. Pravidelně se tu v literárních, komiksových i filmových kruzích diskutuje o tom, jestli té diverzity už není moc, aniž by tu existovala romská, ukrajinská, vietnamská nebo jiná menšinová literatura. Za přehnanou korektnost se kritizují zahraniční literární ceny, kauzy jako ta s překlady básně Amandy Gorman nebo s protesty proti vydávání Jordana B. Petersona.
Například překladatel Ladislav Nagy vidí různé identity a jejich reprezentace jako „skvělé koření“, literatura se však podle něj má týkat toho, „co máme všichni společné“, a literární kánon se měnit nemá. Jako univerzální tak tedy vidí bílou, angloamerickou a mužskou zkušenost. Úplně pomíjí strukturální nerovnosti, když mluví o tom, že literatura je jako život a „život není spravedlivý“, protože někdo se prostě narodí do horší rodiny. Mechanismy, které umožní i člověku z horších poměrů psát a publikovat, jsou touto optikou vnímány jako nepotřebný výmysl.
Nagy si také stěžuje na to, že je vyžadována uniformita myšlení. Jenže ani Adichie, ani Nagymu nedochází, že to jsou oni, kdo svými názory pomáhají utvářet uniformitu myšlení — takového, které si neuvědomuje vlastní privilegia, postrádá empatii a přílišnou diverzitu vidí jako něco otravného. Takový pohled má v době, kdy se na území Evropské unie LGBT lidé staví mimo zákon a kdy násilí páchané na trans a nebinárních lidech každoročně stoupá, pramálo společného s realitou.