Odkaz Vladislava Vančury

V jeho rodišti, kde se mimochodem narodil i otec Petra Bezruče Antonín Vašek, ho dnes připomíná pomník a sídlí tu Spolek Vladislava Vančury, mezi jehož aktivity patří již třicet let pořádání kulturního festivalu nazvaného Rozmarné léto (letos se konal 20. června). Vančura však v Háji ve Slezsku žil jen krátce. Dětství strávil hlavně v Davli u Prahy a v Praze, kde také vystudoval gymnázium, ale s několikaletou přetržkou, během níž se mimo jiné snažil dostat na Akademii výtvarných umění: přestože měl doporučení od Mikoláše Alše, neuspěl. Stejně tehdy dopadl jistý Jan Zrzavý…

Portrét Vladislava Vančury od Františka Muziky

Po maturitě v roce 1915 Vančura krátce pracoval jako úředník a poté absolvoval jeden semestr pražské právnické fakulty. Z ní přestoupil na fakultu lékařskou, kterou absolvoval v roce 1921, kdy se rovněž oženil se svou kolegyní Ludmilou Tuhou, s níž potom provozoval lékařskou praxi na Zbraslavi. V průběhu dvacátých let tuto praxi postupně omezoval a nakonec jí zcela zanechal. Byl členem a prvním předsedou Devětsilu a také členem KSČ, z níž byl v roce 1929 spolu s dalšími šesti spisovateli vyloučen za vystoupení proti jejímu novému vedení v čele s Klementem Gottwaldem. Patřil též mezi účastníky pátečních schůzek u Karla Čapka.

Ve třicátých letech úzce spolupracoval s nakladatelstvím Družstevní práce, byl předsedou Československé filmové společnosti a podílel se na činnosti Levé fronty. Byl čelným odpůrcem italského a španělského fašismu a německého nacismu. Za nacistické okupace se zapojil do odboje. Jako předseda Národního revolučního výboru inteligence kolem sebe soustřeďoval významné umělce, politiky a vědce. Za svou odbojovou aktivitu byl 12. května 1942 zatčen gestapem, pak vězněn, mučen a za heydrichiády 1. června na kobyliské střelnici popraven. Ivan Olbracht později napsal: „Zemřel proto, že byl nejvýznamnější z nás. V něm měl být zasažen celý český národ.“

Pohnul českou prózou…

Ač Vančura působil jako publicista, divadelní a výtvarný kritik, dramatik či filmový režisér, v obecném povědomí je zapsán hlavně jako prozaik. Podle názoru F. X. Šaldy „pohnul českou prózou“. Svými prvními dvěma knížkami — povídkovými svazky Amazonský proud (1923) a Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924) — se ještě příliš neprosadil. Čtenáře a literární kritiku upoutal až svým románovým debutem Pekař Jan Marhoul (1924). Napsal ho (stejně jako jiná svá díla) jedinečným, stěží zaměnitelným stylem, v němž se snoubí četné metafory s archaismy, různými neotřelými výrazy a frazeologismy. Z uvedeného románu stojí za pozornost už jeho mimořádně sugestivní začátek:

„Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír. Lidé podobni tajemné setbě spí ve svých domech. Kdyby chudoba a bolest řvaly, sloup volání šlehal by vzhůru až tam, kam dosahuje tma. Kdyby smrt nebyla malátná, strašný a veliký děj hřměl by půlnocí a každým úderem času.“

Jestliže hlavního hrdinu své románové prvotiny Vančura zobrazil jako blázna sui generis, jisté, byť jiné bláznovství představují i postavy následujícího románu Pole orná a válečná (1925): jednou z nich je „chlap bez rozumu“ a vrah František Řeka, který je ve válce po ztrátě své identity pohřben s poctami jako neznámý vojín, čímž se odhaluje absurdita a zrůdnost války. Zcela odlišný ráz má „humoristický román“ Rozmarné léto (1926), související s programem poetismu, který oslavuje lidskou družnost a zdůrazňuje užívání si „toho, co jest“. Pokud toto dílo, jež je proslulé výrokem Antonína Důry o „nešťastném způsobu léta“ a populární díky úspěšné filmové adaptaci, patří k Vančurovým nejznámějším prózám, další dva romány tolik známé nejsou. Jde o Poslední soud (1929) a o Hrdelní pře anebo Přísloví (1930). Vančura v obou románech opět oslavuje družnost a přátelství, ve druhém z nich navíc experimentuje s různými příslovími a rčeními.

Karikatura Vladislava Vančury od Františka Bidla

Následující čtveřici prozaických děl spojuje tematika lásky. Zčásti to platí o známé pohádkové knížce Kubula a Kuba Kubikula (1931), vzniklé z autorova vyprávění dceři Alence, avšak mnohem více o románu Markéta Lazarová (1931). Tento baladický příběh, vytěžený z historie vančurovského rodu a dedikovaný Jiřímu Mahenovi, je nejenom velkým holdem lásce, která je chápaná jako „koruna života“, nýbrž i syrovým obrazem lapkovského středověku. Je to ovšem básnický mýtus, který nastoluje ideál plného, svobodného a aktivního života. Děj dalšího románu Útěk do Budína (1932) Vančura situoval do první třetiny 20. století, přičemž prostřednictvím tragického milostného vztahu Češky a Slováka v něm zkonfrontoval českou a slovenskou národní povahu. Jiné podoby lásky ztvárnil ve svazku šesti povídek Luk královny Dorotky (1932), jež připomínají rozmarné renesanční novely.    

V roce 1934 k těmto dílům přibyl román Konec starých časů (1934), vzniklý přepracováním nerealizovaného filmového scénáře. Jeho dominantním hrdinou je ruský plukovník a kníže Megalrogov, mající rysy barona Prášila, Dona Juana a Dona Quijota. Milan Kundera tohoto „oslnivého feudála“ (J. B. Čapek) považuje za jednu z nejvirtuóznějších postav české literatury. V románu Tři řeky (1936), jehož hlavní postavou je selský syn a pak student Jan Kostka, Vančura zachytil dění ve východních Čechách a Rusku v letech 1889—1918, takže se jím částečně vrátil k válečné tematice.

Poté plánoval románovou trilogii s názvem Koně a vůz, avšak napsal jen román Rodina Horvatova (1938), v němž zobrazil — prostřednictvím osudů členů statkářské rodiny a dalších postav — českou společnost před první světovou válkou. V následujících letech se soustředil hlavně na cyklus Obrazy z dějin národa českého (1939, 1940). Potřeba těchto „věrných vypravování o životě, skutcích válečných i duchu vzdělanosti“ byla dána soudobým ohrožením naší národní existence: měly být zdrojem sebevědomí národa, víry v nezničitelnost jeho bytí, řeči a kultury. Vančura v nich evokoval naši národní minulost od mytických počátků až po sklonek přemyslovské éry. Bohužel je nedokončil: torzo třetího svazku končí v půli slova.

…na pomezí hvězd

Vančurův odkaz tvoří především svébytná prozaická díla, o nichž už existuje bohatá sekundární literatura a která byla vysoce ceněna již v  době svého vzniku. Řadu superlativů a pochvalných výroků je možno najít nejenom v recenzích soudobých kritiků, nýbrž i v soudech jiných prozaiků a básníků. Například Vítězslav Nezval má v básni nazvané „Vladislav Vančura“ tyto verše: „Kořeny byl v zemi, květem na pomezí hvězd.“ Součástí Vančurova odkazu je též jeho tvorba dramatická a filmová, byť víceméně patří své době a je zastíněna jeho prózami, které naopak stále podněcují tvůrce k filmovým, divadelním, televizním či rozhlasovým adaptacím.

Vladislav Vančura byl ovšem i velkou, příkladnou osobností: jeho velikost stvrzuje odbojová činnost za nacistické okupace a hrdinská smrt, jež vyvolala mnoho reakcí. Po druhé světové válce mu byl udělen titul národní umělec in memoriam (1946) a jeho díla postupně vyšla v četných reedicích, výborech i v podobě souborných edic (dosud poslední Spisy Vladislava Vančury, vydávané v letech 1984—1989, jsou však zatím torzem: z plánovaných čtrnácti svazků jich vyšlo jen sedm). V roce 1992 byl poctěn Řádem T. G. Masaryka, přesto se na něj namnoze pohlíželo omezujícím prizmatem jeho levicovosti. Nebylo to namístě, neboť se významně podílel — řečeno slovy amerického profesora T. G. Winnera — na „zásadním převratu v jazykovědě, ve vědě o umění, v estetice, a to v měřítku světovém“.

Autor je literární historik. Působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a je předsedou Společnosti Jiřího Mahena.