Mezi Stalinovou třídou a Husákovým tichem
Proměňující se poměry poválečného Československa se propisovaly i do pražských ulic a prostranství. Některé hned několikrát musely změnit jméno, aby vyhovovaly dobovým politickým požadavkům. Nebo neupozorňovaly na problematickou minulost. Ukázka z nové knihy bohemistky Martiny Ptáčníkové.
Podstatnou součástí formující se identity poválečného Československa se stala různá míra vymezení se vůči politickým, socioekonomickým, kulturním a jiným pořádkům protektorátu a první i druhé republiky. Už v souvislosti s koncem války v roce 1945 prostoupily dobovou rétoriku fráze o „novém Československu“ i „nové Praze“, poněvadž proměny, jež se odehrávaly v celém státě, bylo žádoucí jasně demonstrovat v jeho hlavním městě. Zatímco pokvětnovou „novou Prahu“ charakterizovalo především zdůrazňování jejího odvěkého českého charakteru, po únoru 1948 získala myšlenka „nové Prahy“ jednostranné politické zabarvení.
Po únorovém převratu byla oficiálně nastolena vláda jedné politické strany a Československo se na čtyři desítky let začlenilo do sovětské sféry vlivu. Změnil se i pohled na meziválečné Československo, na druhou světovou válku i na osvobození. Zatímco v době předcházející únoru existovala ve společnosti pluralita vzpomínek na tato období, po roce 1948 převládl jediný oficiální pohled, který byl v souladu s nově prosazovanou koncepcí dějin. Vítězný únor se dotkl i československých měst a jejich veřejných prostranství, která začala prorůstat komunistická ideologie, a to jak na rovině vizuální (barvy, symbolika), tak i na rovině jazykové. Hlavní československé město bylo v komunistické rétorice prezentováno jako pýcha a srdce republiky, město s hlubokou pamětí, matka měst a českého národa, a především jako vzorné město socialistické, které se mělo stát metaforou nové socialistické společnosti.
Nová identita socialistického města byla ideologicky odvozena z příslušnosti Československa ke vznikajícímu východnímu bloku a utvářela se v protikladu k městům kapitalistickým, imperialistickým. Pojmenovávání veřejných prostorů získalo zcela nový, „třídně-ideologický“ směr a potřeba sladit urbanonyma s požadavky nové epochy vedla k revizím jmen nedávno pojmenovaných míst. Z urbanonymie Prahy, ale i dalších československých měst se začala vytrácet taková honorifikační jména, z nichž nastoupivší režim vnímal „západnickou orientaci“ nebo v nich viděl spjatost s buržoazním systémem.
Zaniklo především množství deantroponymických urbanonym připomínajících výše zmíněné prvorepublikové politiky. Mizet začala též jména po průmyslnících a podnikatelích (odstraněno bylo např. jméno vysočanské ulice Freyova, připomínající zakladatele zdejšího cukrovaru a mlékárny) a šlechtě (v letech 1951 až 1952 zanikly názvy pražských ulic Kounicova, Badeniho, Clam-Martinicova a Potockého). Z Prahy i z dalších měst se začala vytrácet legionářská jména. Nový režim odstraňoval i jiná urbanonyma než ta, jež upomínala na osoby spjaté s bývalými pořádky. Komise působící při NVP např. označila za nepatřičná jména U opatrovny a U pastoušky, neboť jejich „nevhodné názvy připomínají zařízení kapitalistického řádu pro nejvíce utlačované a vykořisťované“.
Stejně jako při odstraňování habsburských urbanonym po roce 1918, ani nyní nebyl nově nastupující režim při eliminaci nevhodných jmen zcela důsledný. Z Riegrova náměstí se např. stalo Jiráskovo, z Riegrova nábřeží Gottwaldovo, ale Riegrovy sady zůstaly zachovány (snad proto, že sady obecně nepředstavují v prostoru města tak významný urbanonymický objekt).
Zavrhování všeho, co bylo spjato s předkomunistickou minulostí, mělo své výjimky. Nová vládnoucí moc a její ideologie např. usilovaly o pozitivní docenění vybraných historických období a ve snaze podpořit vlastní mocenské pozice účelově využívaly řady prvků z národního narativu. V husitech např. viděly předchůdce komunistů, v obrozencích zase ctitele lidových vrstev. Husitská tradice nabyla v interpretaci komunistické státní moci nových rozměrů: náboženský rozměr hnutí byl potlačen a nahradil ho mýtus bojovníků — jakýchsi předchůdců socialistického zřízení a nositelů první socialistické revoluce na světě. Poválečná, respektive poúnorová doba využila pro svou propagandu pamětních míst spjatých s husitským obdobím (mj. Betlémská kaple, jezdecká socha a Národní památník stojící na Vítkově) a husitské téma se promítlo také do pojmenovávání prostranství československých měst.
V Praze začalo záhy po osvobození docházet k doplňování, respektive k úpravám systému husitských urbanonym na Žižkově. Tato soustava, mající kořeny již v sedmdesátých letech 19. století, je zřejmě nejstarším urbanonymickým systémem v hlavním městě. V poúnorovém období do ní přibyly ulice Husitská, Chvalova, Mikuláše z Husi, Lokvisova, Bohuslava ze Švamberka, Jana Želivského, Buchovcova, Chelčického náměstí a dále dvě detoponymická honorifikační urbanonyma — ulice Příběnická a Ostromečská, připomínající hrady v držení táboritů.
Na rozdíl od husitských urbanonym nevytvořila obrozenecká jména v rámci pražské urbanonymie jednotný systém. Prostranství nesoucí jména nejvýraznějších obrozeneckých osobností (mj. Jungmann, Palacký) byla už od 19. století situována převážně v centru města (výjimku tvořila ulice Dobrovského, nacházející se v části Holešovic). Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století vznikly potom tři ulice nesoucí jména českých obrozeneckých osobností v Řepích. Jednalo se o Dobnerovu, Hankovu a Hekovu. Nacházely se však relativně daleko od sebe, proto nelze mluvit o tom, že by se jednalo o základ budoucího systému. Prostranství nazvaná po osobnostech slovenského národního obrození byla naopak v rámci pražské urbanonymie koncentrována v jedné lokalitě. Nacházela se v Krči a tvořila součást širšího uličního systému připomínajícího slovenské literáty. Jednalo se o ulice Bernolákovu, Hurbanovu, Moysesovu, Sládkovičovu a Štúrovu.
Vychází v nakladatelství Academia.