Příběh knižních pláží
Soutěž Nejkrásnější české knihy roku každoročně pořádá Ministerstvo kultury ČR a Památník národního písemnictví. V soutěži o nejlepší knižní design je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih vydaných v českých nakladatelstvích a vytištěných v českých tiskárnách vždy za poslední kalendářní rok. Už druhým rokem jsem měla tu výsadu být součástí výtvarné poroty.
Tvářit se moudře a poučeně, okouknout, co kdo z kolegů za ten rok udělal. Popít kávu, dát si výborný oběd, udělat památeční foto skupinky lidí, kteří rozhodli, co bylo a nebylo krásné v knižním designu v roce 2020.
Všichni přítomní (aspoň za poslední dva roky) se ale snažili být v hodnocení maximálně soustředění a pozorní, a tak tenhle dvoudenní maraton byl i celkem náročný a plný otázek. Otázek, na které vlastně neexistuje správná odpověď. Jak totiž přesně definovat dobrý design? Porotci mezi sebou diskutují: Pošleme do druhého kola knihy, které mají skutečně šanci na výhru, nebo i ty, kde víme, že si zaslouží druhé kolo, ale na stupeň vítězů nedosáhnou? Jak vypadá bibliofilie v roce 2020? Je tahle kniha ve správné kategorii? Nebylo tohle tady už stokrát? (Bylo.)
Je pravda, že pokud posuzujeme knihu, nikoli obraz, zůstávají pevné body, o které své hodnocení můžeme opřít. Přece jen se stále pohybujeme na hranici řemesla a umění. Existují daná kritéria, která by taková nejkrásnější kniha měla splňovat.
Myslím, že na těchto by se porotci, byť z různých profesí, shodli: asi to nejpodstatnější je taková „knižní kalokagathia“. Zde ovšem nejde o soulad těla a duše, ale obsahu a jeho vizuálního zpracování. Design má knihu obohatit, přiblížit čtenáři, čerpat svůj vizuální jazyk z textu, který dále posouvá, rozvíjí, ale nepřebíjí, není samoúčelně estetický.
Na druhou stranu je potřeba dodat, že soutěž Nejkrásnější české knihy není primárně o zkoumání kvality knižních textů (jako třeba Magnesia Litera), ale text je podnětem k adekvátnímu vizuálnímu řešení.
Napadá mě jeden dokonalý příklad knižní kalokagathie. A tím pro mě osobně byl obskurní katalog výstavy Obrazy konců dějin v Uměleckoprůmyslovém muzeu, která připomínala výročí přelomového podzimu 1989. Obří kroužková vazba (nebo už přímo kruhová?) na základním formátu A4, desky a občas stránky „lesk jak blesk“. A také podivné obrazy a typografie. Je to doslova vizuální chaos, co upoutá spíše svou „ošklivostí“. V tom ale spočívá genialita grafického řešení Zuzany Lednické. Ta přesně vystihla a autenticky vizuálně citovala danou éru. Nesnažila se diverzitu vsadit do úhledného plátna.
Krásná kniha by také měla být dokonale řemeslně zpracována, s pozorností k materiálu. Dobrý knižní design je ten, který nepotřebuje složitá vysvětlení a představuje funkční a zajímavý objekt. Ale…
Tři lidé jdou společně na PLÁŽ. Mluví spolu o tom, jak se na TÉ PLÁŽI budou koupat, opalovat, lenošit. Panuje mezi nimi zdánlivá shoda. A pak dojdou na PLÁŽ. Jenže jeden si představoval jemný písek (přece se po něm nejlépe chodí), druhý zase oblázky a kameny (nejlepší na potápění) a třetí chtěl na nudapláž (toužil hlavně po absolutní volnosti). Všichni směřovali na pláž, stejně popsali, co tam budou dělat, jen každý viděl tu SVOU IDEÁLNÍ PLÁŽ.
Podobně je to s objektivním posouzením krásné knihy. Porota sleduje stejná kritéria s více či méně shodnými výsledky. To, co je druhý den při tom nejužším výběru krásné, zajímavé a výjimečné, cítí každý individuálně podle svojí profese, svých výtvarných zkušeností a osobních preferencí.
Jistě se dají vystopovat určité trendy v úpravě. Vítězí silný koncept, jednoduchost, alfou a omegou je práce s písmem i materiály. Výběr papíru, plátna a vazby je jedním ze zásadních momentů, jak vám kniha sedne do ruky.
Dobře zvládnutý katalog výstavy ve stylu obří bichle-krychle (těžítko do klína i na stůl) porotu spíše neoslní. Taková práce se dnes považuje za (překonanou) normu a standard. Trend je knihu přibližovat co nejvíc ke čtenáři. Měkké desky nebo plátěné desky bez přebalu, který na soutěži v podstatě nebyl. Už delší dobu jsou a stále zůstávají trendem i výrazné, přímé barvy, monotony, odhalené hřbety, výrazné ilustrace nebo fotografie.
Je zvláštní a občas i úsměvné, jak se v daný rok některá témata opakují a na soutěži se pak sejde několik vizuálních řešení podobného, nebo dokonce stejného tématu, ze kterého by se dala vytvořit speciální kategorie. Loni to byly kuchařky. Letos téma outdooru, vandrů a zálesáctví. Napadalo mě, že asi lidé v první vlně korony více vařili (sdíleli jídlo na sociálních sítích) a v druhé snili o lese a přírodě…
Nominované knihy, foto: NČKR
Letos mne opravdu bavila kategorie studentských prací. Některé projekty by suverénně obstály i mezi „profi“ knihami. V hlavě mi uvízl zejména intimní projekt O tom tady nemluvíme — osobní zpověď o (ne)přítomnosti otce v rodině. Intimitě obsahu odpovídal drobný formát, citlivá typografie, jednoduchá barevnost i práce s kresbou. Výrazným prvkem byla ale hlavně práce s nití: emoce vyvolávající figura nepřítomného otce vyšitá jen v siluetě, ledabyle a chaoticky čouhající nitě evokují probíhající, neukončený proces. Něco, co se sešívá / hledá / skládá dohromady.
Naopak tradičně jednou z nejhůře obsazených kategorií bývají učebnice. Druhým rokem porota diskutovala o tom, zda skutečně využít všechna tři místa. Je pro mě zatím nezodpovězenou otázkou, jestli špatná vizuální kvalita stojí na straně nakladatelů, nebo nezájmu designérů. Pokud chce ale někdo vyhrát v jinak velmi silně obsazené soutěži, v této kategorii má dobře odvedená práce největší šanci na úspěch.
Soutěž Nejkrásnější knihy je jednou z mála, kde se první místo honoruje také nemalou finanční odměnou. Druhé a třetí místo je pak oceněné už jen diplomem. Tenhle nepoměr mě zarazil už dříve, ale teď z pozice porotce ještě víc. Když vím, jak nepatrný rozdíl mezi těmito třemi místy často je a především jak moc je zejména rozdělení prvních tří míst otázka subjektivních preferencí a občas vyhrocené diskuse mezi porotci. Existuje vlastně jen jedna nejkrásnější kniha?
Jako porota jsme se snažili na konci hodnocení každé kategorie kromě individuálního pohledu na jednotlivé tituly také vyskládat vedle sebe nejen vítěznou trojici, ale i pět zbylých knih, které sice nestojí na vítězné bedně, ale jsou součástí výstavy Nejkrásnější knihy. A to proto, abychom se ujistili, že představujeme různorodou a pestrou škálu grafických řešení, která se POKUSÍ podat komplexní obraz o designu současné knihy.
Po dvou letech v porotě je fajn vidět a potvrdit si, kolik kvalitní práce u nás vzniká. Děkuji všem kolegům za krásné věci, které mi i přes tu hromadu vizuálního smogu kolem nás zůstaly v paměti. Samozřejmě je tato soutěž jen velmi úzkým výsekem reality. Skutečný obraz, který člověk vidí v knihkupectví, je úplně jiný (a pro designéra definitivně skličující). Vždy si prožiji malý osobní smutek, když skvělý text nedostane adekvátní grafickou formu. Ale máme osvícené nakladatele i vysoce kvalitní designéry. A máme soutěž, která nastavuje laťku i parametry a je o ni každý rok větší zájem. Už od roku 1965. Co víc si knižní designér může přát?
Autorka je grafická designérka.