Prvotní zůstává nevysloveno. Benátky mezi Calvinem a Brodským
Po rozvolnění se vracíme do fyzického prostoru města — a urbánní vnímavost nám jitří i literatura. K městům, která do literatury vstupují už po mnohá staletí, patří bezesporu Benátky. Dalece přitom přesáhly status „kulis příběhu“, o kterém by se dalo uvažovat třeba v případě Shakespearova Kupce. Zejména ve 20. století, v souvislosti se stále silnějším ukotvováním pozic, které v literatuře topos města získává, se stávají nosným jádrem vyprávění, jeho východiskem a cílem, postavou. Zcela zásadní jsou zejména dva ikonické texty, které je možno nazvat „benátskými“, a to Neviditelná města Itala Calvina a Vodoznaky Josifa Brodského.
Zatímco z Calvinova textu vystupují Benátky až v druhém plánu, očividně vlastně až ve chvíli, kdy jedna z dvojice hlavních postav — Marco Polo — tuto skutečnost sama odhaluje, z Brodského knihy již na počátku zřetelně vyplývá, kolem jakého bodu se budou snovat nitě dílčích příběhů. Čtenář je v tomto případě (zdánlivě) připraven na to, v jakém prostoru se bude pohybovat, či lépe do jakého prostoru je pozván, třebaže se magické prostředí města mnohdy překrývá s neviditelným, ryze subjektivním světem autora a tyto složky se v sobě navzájem neustále znovu a nově zpřítomňují.
V případě Neviditelných měst je čtenář překvapen zřejmě stejně jako chán Kublaj v okamžiku vyústění jednoho z dialogů s Markem: „Pane, nyní už jsem ti vyprávěl o všech městech, která znám.“ „Zbývá jedno, o kterém nikdy nemluvíš — Benátky,“ řekl chán. Marco se usmál. „A o čem jiném sis myslel, že ti vyprávím? […] Pokaždé, když popisuji nějaké město, říkám ti i něco o Benátkách. […] Abych mohl odlišit vlastnosti jiných měst, musím vycházet z jednoho prvotního města, které zůstává nevysloveno. Pro mne to jsou Benátky.“
Také v případě Brodského představují Benátky výchozí bod pro vzpomínky. Jsou ale zároveň místem, které neustále ohledává, místem, do něhož vstupuje opatrně, s ostychem, prostorem, k jehož jádru proniká po velmi dlouhé době, aniž by mu bylo skutečně potvrzeno, že se ho dopátral. Oběma textům je společné mnohovrstevnaté zrcadlení povahy města, jehož dílčí vlastnosti jsou vlastnostmi jeho dějin. V Neviditelných městech je tato skutečnost přítomná v každé z jednotlivých charakteristik, které přímo či skrytě odrážejí stavy lidské mysli. Snad jsou to tedy spíše zkoncentrované fragmenty vidění jednotlivců a jejich subjektivních vztahů k městu než skutečné tváře města, které lze obecně postihnout.
Marco v Calvinově textu hovoří o městě své vlasti, o městě, k němuž má důvěrný vztah, neboť je nadán schopností dotknout se každého detailu a přetvořit ho v novou a další plnohodnotnou koncepci prostoru, vycházející právě z této důvěrnosti a nabývající života v procesu vyprávění. Brodskij přichází do města v zimě, jako cizinec a bytost zcela anonymní, jeho postoj k městu je naopak zcela kontrastní: „Místní výhledy a perspektiva způsobují, že v tomto městě je člověk spíše siluetou než souborem jedinečných rysů.“ Východiskem zrodu Brodského textu je tedy pozorování. Role, kterou přisuzuje zraku, potažmo oku jakožto prostředku zachycujícímu neustálé proměny města, je jednoznačná: „Povrch je to první, co oko zaznamená, a je často výmluvnější než samotný obsah, který je ze své podstaty pomíjivý. […] Oko získává v tomto městě podobnou samostatnost, jaká je vlastní slze. S jediným rozdílem, že se totiž neodděluje od těla, nýbrž si je zcela podřizuje. Stačí trocha času — tři až čtyři dny — a tělo se začne považovat za pouhý nosič oka […]“ Tento výrok zcela objasňuje autorovu situaci v branách utajovaného. Je neustále nucen je prozkoumávat, každý sebemenší záchvěv, každou změnu barvy oblohy, každý pohyb vody, každý jakoby metaforický krok, který město podniká směrem k jeho mysli, každý dotek tohoto prostoru, vyvolávající v život další a další zdánlivě nepostihnutelné vrstvy.
Náměstí Sv. Marka v měsíčním svitu, Friedrich Nerly, 1871
V obou textech je charakter města nesmírně dynamický. U Calvina v širokém spektru vlastností, které jako gigantický vějíř možná zakrývají to nejvnitřnější, u Brodského v nekonečném proudu proměn, které pozorovatele odkazují stále k novému bloudění, skládání mozaiky, jež však přesto zůstane torzem. To ostatně přímo koresponduje s charakteristikou některých „neviditelných měst“: „Město Zemrude mění podobu podle nálady toho, kdo se na ně dívá. […] Obyvatelé Valdrady vědí, že všechny jejich činy jsou nerozlučně spjaty se svým zrcadlovým obrazem, který má neobvyklou vznešenost, jakou se obrazy vyznačují, a toto vědomí jim brání, aby se, byť jen na okamžik, odevzdali náhodě a zapomnění […]“
Ne náhodou nese Brodského kniha podtitul Zrcadlení času. Pozoruhodným faktem je, že město v komplexnosti jeho pohyblivé průzračnosti není schopen zachytit ani jeho znalec, ani cizinec přicházející zvenčí. Město jim neposkytuje otevřenou náruč, ale zároveň se od nich ani neodvrací. Jen každá jeho žitá vteřina je změnou, takže vytváří tu přelud, tu labyrint. Zdá se však, že zatímco těžiště těchto změn tkví u Calvina v pečlivé diferenciaci pohledů a přístupů k metamorfózní mapě, u Brodského v podstatě města samotného. V Neviditelných městech sice vypráví Marco, Benátčan, ale chán Kublaj je tím, kdo odhaluje jednotlivé tváře měst, je tím, kdo naslouchá a třídí roztodivnou symboliku neznámých světů: „Obrazy, které jednou vyjádříš slovy, se vymažou z paměti. […] Mám možná strach, že ztratím Benátky naráz a celé, když o nich budu mluvit. Anebo jsem je už poznenáhlu a po kouscích poztrácel, když jsem vyprávěl o jiných městech,“ tvrdí Marco. Jak očividně s tímto postojem souzní Brodského náhled na Benátky: „A tak člověk nikdy neví, jestli se v těchto labyrintech pohybuje k určitému cíli, nebo prchá sám před sebou, jestli je lovec, nebo kořist.“
Město v Brodského eseji dalece přesahuje člověka v tom smyslu, že před ním odhaluje pouze to, co uzná za vhodné. Město je tím, kdo reguluje vztah se svým návštěvníkem, nenechá jej nikdy proniknout do prostorů, které mají zůstat skryty. Ve vypravěči tak narůstá až jakási posvátná bázeň před kanály a ulicemi, před fasádami, soumraky a vůní zmrzlých chaluh — prvním smyslovým vjemem, který při svém příjezdu do Benátek zaznamenal. Benátky jsou pro něj městem ryb, lvů, milenkou oka. „Protože člověk je smrtelný, každý odjezd z tohoto města se zdá poslední.“ A jak opět praví Marco v Neviditelných městech: „Nikdo neví lépe než ty, moudrý Kublaji, že nikdy není možné ztotožňovat město s jeho popisem.“
Oba texty zřetelně zachycují živoucí obraz ve všech jeho paralelách — pokud je to možné. Oba jsou vůči sobě nakonec jakousi vzájemnou, překvapivě symbiotickou strukturou, která dává tušit, že se jim do hloubi podařilo postihnout ducha, existenci a trvání Benátek v čase. Odlesky Markova rodného města roztroušené v nastíněných popisech desítek míst jsou skutečnostmi, na něž chodec naráží ve svém vlastním nitru. Proto je Calvinovo nadčasové podobenství o životních stezkách lidstva i Brodského autobiografický esej mostem, který spojuje tušené světy v našem vlastním podvědomí.
„Ve Smeraldině, městě na vodě, se síť kanálů a síť ulic navzájem překrývají a kříží. Když se chceš dostat z jednoho místa na druhé, můžeš si vždycky vybrat buď cestu po zemi, nebo po vodě: a protože nejkratší cesta mezi dvěma body není ve Smeraldině nikdy přímá, ale klikatá a rozvětvuje se do křivolakých variant, nenabízejí se ti jen dvě cesty, ale je jich mnohem víc, a když střídáš převozy na loďce a přechody po souši, jejich počet se ještě zvětší. Tak jsou obyvatelé Smeraldiny ušetřeni nudy chodit každý den stejnými ulicemi.“ Nabízí se dodat, že čtenáři také.
Autorka je básnířka a literární historička.