Kočka a generál

Já už bych taky brala něco veselejšího. Ale války, deprese a tragické osudy už jsou zřejmě můj osud. Kdy jsem naposledy překládala něco veselejšího? Nebo jinak — překládala jsem vůbec někdy něco veselejšího? 

překladatelský seriál Na čem pracuju

A ne, není to tak, že by se něco veselejšího s německou literaturou principiálně vylučovalo, není pravda, že Němci nemají smysl pro humor, i když se to s oblibou tvrdí. Ve slabých chvilkách si představuju, že bych si někdy střihla Tři muže ve sněhu od Ericha Kästnera. Poprvé jsem je četla před pětadvaceti lety, naposledy loni, letos jsem si v lockdownovém smutku znovu pořídila vlastní výtisk, ten předchozí jsem někomu půjčila a už se mi nevrátil. Pokaždé jsem se smála nahlas — to by byla výzva! Smáli by se i čtenáři? 

Nejspíš se to nikdy nedozvím, protože humoristické knížky (až na pár drobných výjimek) mi zjevně nejsou dány. Osudová setkání ovšem ano. Ta mě provázejí po celou dobu mé překladatelské kariéry, už od konce studií na filozofické fakultě, kdy mi moje vyučující uměleckého překladu suše oznámila: „Míšo, půjdete do Albatrosu a budete překládat knížky pro děti.“

A tak jsem šla. A tak jsem překládala. A tak jsem čekala na náhody a náhody přicházely a potkávaly mě, občas se mi taky vyhýbaly, ale častěji, řekla bych, mi kráčely v ústrety. Před pár lety jsem takhle náhodou potkala Gruzínku Nino Haratischwili, rodačku z Tbilisi, která žije v Německu a píše německy. Přiznávám, že moje představy o Gruzii a Gruzíncích do té doby čerpaly hlavně z postavy Grigorije „Gřeše“ Saakašviliho, řidiče-mechanika polského tanku Zrzka z knihy Čtyři z tanku a pes. Najednou jsem před sebou měla ságu o „rudém století“, ságu táhnoucí se přes sto let, ságu o výrobci čokolády z gruzínského maloměsta, jeho dvou manželkách, gruzínské a ruské, dcerách a vnoučatech, ságu plnou úchvatné gruzínské přírody, lahodného vína, výtečného jídla, ale hlavně bolesti a zrady, protože co jiného „celé krásné dvacáté století“ naší části světa vlastně přineslo? 

Nino Haratischwili, foto: Danny Merz/Sollsuchstelle

Sága se jmenovala Osmý život (pro Brilku) a v němčině měla přesně tisíc normostránek, takže jsem s ní a s jejími hrdiny strávila dlouhé měsíce. S Nino jsem si vyměňovala dlouhé e-maily, v Berlíně chodila do gruzínské restaurace a těšila se na Svět knihy 2020, jehož hostem měla Nino být. 

Co přišlo, všichni víme. Na Svět knihy a cestu do Gruzie a koneckonců i do té berlínské restaurace jsem mohla zapomenout. Na druhou stranu si u nás Brilka možná našla tolik příznivců i proto, že je to ideální román do pandemie. Tlustý, originální, strhující, čtenáře nechá zapomenout na všechno kolem. Snad i díky tomu teď pracuju na překladu autorčina nejnovějšího románu nazvaného Kočka a generál. Vyšel v roce 2018, dostal se na shortlist Německé knižní ceny a oproti Brilce je o něco kratší, má „pouhých“ 750 tiskových stran.

Alexander Orlov, ruský oligarcha přezdívaný „Generál“, nechal hrůzy čečenské války za sebou, odešel do Berlína a začal nový život. Alespoň si to myslí, jenomže vzpomínky ho na pokoji nenechají — a ani zúčtování na sebe nenechá věčně čekat. Kniha vypráví o válkách skutečných i o těch skrytých v lidských hlavách, o touze po odplatě i po vykoupení. Osudy jednotlivých postav se navzájem proplétají a narážejí na sebe s razancí a nemilosrdností antické tragédie. 

Ne, není to veselé čtení. Ale to nevadí. Důležité je, že je to román ostrý jako břitva.