Jsme ještě normální, když normálně nemluvíme?

Poslouchám na nejmenované univerzitě chtě nechtě věty: „Jak avizovali naši informanti“ nebo „Vliv elektorátu a nominačního procesu…“. Jsem účastníkem zájezdu do nenormálního světa. Pokolikáté už mi přejde po kůži svědění nespokojenosti? Podrážděnost se vine odnikud nikam iritovaným intelektovým meridiánem. Možná i vím, odkud podrážděnost vychází, ale rozhodně nevím, kam by měla dospět; musel bych nejspíš z vědecké rady univerzity vystoupit jako neloajální renegát, vysokoškolský profesor bez lenního práva.

Slyším, jak tu řeč hodnotí kolegové: „Své teze prezentoval plasticky.“ „Pregnantně demonstroval schopnost argumentace.“ Poslouchejte, proč neřeknou, že dobře argumentoval? „V přednášce prioritizoval aplikační směry, zejména interakci mezi partnery v inovačních platformách a kulturních areálech.“ Já nerozumím, skučí to ve mně. To, co slyším, bobtná, nafukuje se, píchnout do „toho“, asi to tu zasyčí a splaskne.

O pár týdnů později, a aby to bylo spravedlivé, tak na jiné nejmenované univerzitě, poslouchám (a nevěřím svým uším), jak přednášející ustavičně opakuje: phubber, phubbee, phubbing, tedy přesnější je napsat, co slyším: [faber], [fabí] a [fabink]; poznamenám si ta slova, ale po pár dnech stejně zapomenu, o čem se přednášelo. Souviselo to s influencery a v paměti mi utkvěl špatný wording.

Pak sedíte u státnic a je vám stydno, protože slyšíte, že studenti se právě úspěšně kvalifikují mezi pacienty postižené manýrismem, právě úspěšně skládají iniciaci do komunit svých oborů. Jak jsme je to učili. Některým už i hřebínek narostl: „Pane profesore, dovolím si nesouhlasit. U experimentálních trialů nám vyšlo…“ Dost, dost. Máte, kolego, za jedna. 

Tak rád bych si odpočinul. Pustím si Vltavu, v dopolední Mozaice se zaposlouchám do recenze nahrávky skladatele a dirigenta Heinze Holligera s Basilejským komorním orchestrem. Bude blaze. Nejkulturnější a nejkultivovanější rozhlasový kanál Vltava (nepočítám-li D-dur), unášejí mě vlnky jistoty, bude to jazykově vytříbené! Recenzent chválí fanfáry. Šlo o fanfáry „v introdukci první věty“. Zpozorním. Recenzent se začne sklánět před Holligerovým vitálním hudebním fílingem, který ctí inherentní emoce. Vymrští mě to z křesla. Nebo do něj zapadnu hlouběji?

Odpoledne jedu autem; dám ještě Vltavě šanci. Kulturní navigace oznamuje: „Dnes budeme pouštět kavry a předělávky.“ Moderátorka trochu živěji: „Slovo předělávka nemám ráda.“ Spiklenecky: „Zůstanu u reimadžinejšn.“

Nemám rád reimagination! Za dávných dob žil jsem v časech předělávek.

Nepíšu ale o něčem, co se literatury netýká? Že se na univerzitách pěstuje manýra a v médiích mluví, jak anglicistní zobák všem přes hlavu přerůstá, je přece známá věc, je nudné o tom mluvit. Co spisovatelé? Mluví ještě normálně? Ve dnech, kdy jsem rozjitřen a podrážděn slyšel všude anglicismy a fráze, zachránil mě Albánec Ismail Kadare. Mluvil před půlnocí na televizním kulturním kanálu svou mateřštinou a podle překladu do češtiny to vypadalo, že konečně někdo mluvil normálně. Vzpomínal na život v komunistických režimech, mluvil o komplikovaném vztahu Albánců k Moskvě, vzpomínal na přítele Milana Kunderu. Ale o to nejde. Mohl mluvit o čemkoli. Šlo o tu normálnost. (Připouštím ovšem, že to byl možná překladatel, kdo mluvil normálně.)

Do třetice univerzita, tentokrát jako kladná postava: poslouchám profesorskou přednášku z lingvistiky, která je věnovaná odkazu Ženevana Ferdinanda de Saussura. To, co jsme si z jeho díla brali, mírně pozměnila nová, kritická vydání Kurzu obecné lingvistiky. A také nález Saussurových dosud neznámých rukopisů z pozdějšího období. Lingvistům se otevřel širší svět jazykovědcových myšlenek. Často nejde o vztah označujícího k označovanému, ale o to, proč volíme právě toto slovo, a ne jiné. V textu, označovaném nyní EDL (De l’essence double du langage), najdeme tezi o tom, že „je možné se tázat, zda úhel pohledu, z něhož danou věc nahlížíme, není celou touto věcí“. 

Pro dnešek bych právě tady skončil. Řekněme, že úhel pohledu manýristů (univerzitních vědců, recenzentů, studentů) je „celou touto věcí“. Oni jsou tím, čím je jejich řeč. (A někdy se to týká také nás.) Jejich řeč (někdy také naše) opravdu přestala být normální. 

Jistě, vím. Je otázka, co dnes je a co není normální. Poslouchám na stará kolena pořady pro dvouleté děti, a tak zakončím citátem postavičky Peg (to je ta, co peče s kočičákem a je plná optimismu): „Probléém náááš — už je vy-ře-šen!“ Kéž by.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.