Vyslovuji kolektivní bolest

Jako básnířka jste velice citlivě zareagovala na loňské politické události v Bělorusku. Nakolik jsou politická témata důležitá pro vaši poezii?

Zareagovala jsem na loňské události především jako obyčejný člověk, který se setkal s podlostí, podvodem a násilím. Soucítila jsem se všemi Bělorusy, kteří trpí, chtěla jsem jim nějak pomoct. Jelikož nic kromě básní dobře dělat neumím, tak jsem si definovala svou misi jako vyslovování kolektivní bolesti. Tím pádem to není jen osobní terapie, jakou pro mě bylo psaní dřív, nýbrž terapie pro všechny. Mohla se politická témata v takové situaci do básní nedostat? Myslím, že ne. Psát jako dřív, jako by se kolem nic nedělo, to by bylo neupřímné a nemístné. Nedokázala bych si to odpustit. Po všech těch zážitcích bych ze sebe ani fyzicky nedokázala dostat nic jiného. Asi bych jenom mlčela, kdybych nenašla vhodná slova.

Nastassja Kudasavová, foto: osobní archiv

A nebojíte se, že se vaše lyrika už nevrátí a bude z vás jen politicky angažovaná autorka? Nebo dokážete skloubit jedno s druhým?

To, co se dnes děje s Bělorusy, to není ani politika, ale spíše budování nového světa, nových hodnot, formování národa. Lidé nám v očích rostou, učí se o sobě samostatně rozhodovat, mít vlastní názor, vážit si sebe navzájem, neskrývat své pocity a nebát se zodpovědnosti za vlastní činy. To je obrovský průlom. Oproti těmto podstatným změnám je změna vlády jen maličkost. Proto si ani nemyslím, že jsem politicky angažovaná — zabývám se věčnými otázkami. A když píšu například o matce, která přišla o syna, který byl zavražděn, to není jen vyprávění o konkrétní současné události. Je to varování pro všechny, aby se to už nikdy neopakovalo.

V tomto smyslu má naše literatura bohatou budoucnost. Když to trochu přeženu, vloni se v Bělorusku ukázalo, že veškerá kulturní zásoba lidstva je naprosto bezcenná, jestliže v 21. století v evropské zemi mohlo dojít k takovému barbarskému násilí. K čemu je pak veškerá literatura, vytvářená po staletí? Je zjevné, že nebude velkou chybou, když začneme od začátku. Bohužel. Dějiny nikoho ničemu nenaučily.

Ano, to je také smysl slov imaginárního letce Okrestina z vaší básně… Kdo další z běloruských literátů nejvýrazněji promlouvá o současné situaci v zemi?

Například Dmitrij Strocev, Xenia Halická, Siarhei Prylucki nebo Kryscina Bandurynová. Dalo by se pokračovat dlouho, protože o tom píšou skoro všichni. U každého autora najdeme nějakou ozvěnu veřejného dění.

Obáváte se dalšího vývoje?

Politice moc nerozumím, proto těžko mohu něco rozumně předpovědět. Čeho se doopravdy obávám, je ruská okupace. Ale doufám, že to je jenom má osobní paranoia. Pro mě je suverenita země nejvyšší hodnotou, i v té neideální podobě, jakou máme dnes. Nejvíc se pochopitelně bojím války. To, co se dnes v zemi děje, v jistém smyslu připomíná občanskou válku. Skutečný zločin stávajícího vedení je v tom, že rozdělilo lidi na své a cizí, to je strašné.

Mohou Bělorusům nějak pomoct přátelé v zahraničí, zejména kolegové literáti?

Pomůže nám, když na nás nebudou zapomínat. Vidím velký zájem české společnosti o náš osud. Těžko je možné zvenku udělat něco víc. Lze o Bělorusku co nejvíc informovat, psát o nás, pamatovat si na oběti, nepouštět ze zřetele to, že stále procházíme obdobím represálií, zkrátka nedovolit, aby se Bělorusko ocitlo za informační železnou oponou.

Co vás kromě poezie drží v těchto těžkých časech nad vodou?

Nad touto otázkou jsem dlouho přemýšlela. Málem bych řekla, že nic. Ale je třeba říct, že přežít těžké časy nejvíc pomáhají lidé. Naši báječní, odvážní, nepřemožitelní Bělorusové. Stále mě překvapuje, kolik v sobě mají duchovní síly a dobra. Nedokážu teď číst krásnou literaturu, připadá mi nemastná neslaná, nevýrazná. Protože nejvyššími, nejkrásnějšími a nejlidštějšími díly jsou dopisy politických vězňů nebo jejich proslovy u soudu. Dřív jsem si ani neuměla představit, že to dokážou obyčejní lidé.

Také mi pomáhá studium cizích jazyků. Spolu s tím se člověk ponoří do jiné kultury, dějin, přepne do jiné reality. Umožní mu to, aby trochu zapomněl, kde se momentálně nachází. Například já teď studuji udmurtštinu, ta mi hodně pomáhá, abych se z našich běloruských zpráv úplně nezbláznila.

Jak jste se k udmurtštině dostala?

V roce 2019 se udmurtský jazykovědec Albert Razin upálil před úřadem vlády Udmurtské republiky na protest proti celkovému upadání udmurtštiny — tenkrát měl být v Rusku zrovna schválen zákon, podle nějž by na střední škole nebylo povinné studium mateřského jazyka. Když jsem tuto zprávu přečetla, má první myšlenka byla: Udmurtsko, kde to vůbec je? Styděla jsem se, že to nevím. Našla jsem ho na mapě, poslechla jsem si poslední Razinův rozhovor a velice mě rozrušil, protože jsem v něm viděla hodně paralel se současným stavem běloruštiny v Bělorusku. Nedospěla jsem k rozhodnutí studovat udmurtštinu hned. Ale něco mě k tomu pudilo skoro celý rok. To je jak v písni ruského punkového zpěváka Jegora Letova: „Viděl jsi, jak zemřel Sid Vicious, Ian Curtis, Jim Morrison, ale ty jsi zůstal stejný.“ Cítila jsem, že nemám právo zůstat taková, jaká jsem byla. Ať je o jednoho člověka, který bude umět udmurtsky, víc. Ukázalo se, že existují potřebné učebnice, jazykové kurzy online, všechno to jde, když se chce…

A co udmurtská poezie, překládáte někoho z tamních básníků?

Ano, pomalu zkouším i překládat. I když jen znalost jazyka nestačí, je třeba pochopit i kulturologické nuance. Zatím jsem se pokusila přeložit několik kratších básní od Larisy Orechovové, kvůli kterým jsem musela přečíst několik monografií, sborníků z vědeckých konferencí a tak dále. Bojím se povrchnosti, chci si být jistá, že jsem nepropásla nic důležitého. Plánuji překládat udmurtskou poezii dál. Ráda bych zužitkovala své znalosti a seznámila s udmurtskou literaturou běloruské čtenáře.       

Jako básnířka jste zakotvená v tradičních formách, v jazyce, váš přístup k poezii bych označil za klasický. Jste spokojená s překlady svých básní do jiných jazyků?

Těžko můžu hodnotit překlady svých básní, dokážu je ocenit snad jen v ruštině, které dokonale rozumím. Vždy se o ty překlady hodně strachuji, jsem nervózní, dostávám až hrůzu, když mi někdo řekne, že mě chce přeložit. To asi můj perfekcionismus mě nenechá, abych svěřovala svou tvorbu jiným. Přesto existují výborná přetvoření, která mi jsou blízká. Používám raději slovo „přetvoření“, protože věřím, že skutečná poezie je nepřeložitelná z definice.

Chtěla byste sama zkusit psát v jiném jazyce?

To je zajímavá otázka. Nemám na ni odpověď. Celé kouzlo je přece v tom, že to nejsem já, kdo píše v jazyce, to sám jazyk píše mým prostřednictvím. Zatím je jazykem mé poezie jenom běloruština. Psát bělorusky, to je pro mě něco jako posvátná iniciace.

Dokážou podle vás ještě malé literatury — včetně naší běloruské — zaujmout někoho v globálním světě?

Určitě. Jsou v globalizovaném kontextu právě těmi nejzajímavějšími. Myslím si, že nás čeká nárůst zájmu o takzvané „malé“ jazyky a kultury, o ty, kteří dřív zůstávali nepovšimnuti. Stejnost už unavuje. Malé kultury jsou přece jenom jistá exotika a různorodost.

Dokážete si představit, že žijete a píšete mimo Bělorusko? Může nastat situace, za které budete muset svou vlast opustit?

Ne, to je pro mě ta největší hrůza, kterou si dokážu představit. Snažím se na to ani nemyslet, emigrace by pro mě byla skutečnou tragédií. Jsem ve své zemi velice zakořeněná. Pro mě je vlast v první řadě ten hmatatelný, hmotný prostor, ve kterém žiji, ve kterém je všechno moje. Moje stromy, řeky, stezky, krajina. A až v druhé řadě politický systém, jazyk a tak dále. Ale také chápu, že život v tom najednou může rozhodnout za mě, proto nepředbíhám. Kdyby se mé děti najednou ocitly v nebezpečí, tak je jasné, že se raději vydám prožívat tragédii emigrace, než bych dopustila, aby se něco stalo někomu z mých blízkých.

Básnířka byla pozvána na rezidenční pobyt, který vznikl na popud Ambasády nezávislé běloruské kultury, Centra experimentálního divadla a Moravské zemské knihovny. Její pobyt organizuje a financuje Moravská zemská knihovna a zajišťuje ho sekce České literární centrum.

Autor rozhovoru je básník a překladatel.