Nad klášterem svítá a záhada ztracené ovce

První noc tady jsem nespal.

Nevím proč, ale zdá se, že takhle to na těch rezidencích zkrátka mám. Jsem teprve na druhé, to je fakt. Ale už podruhé jsem první noc probděl a ráno si s cigaretou vychutnával východ slunce během čekání, až otevře nejbližší kavárna. Ostatně mluvím-li o kavárně, tou nejspíš ta moje rutina začíná. Každé ráno vstanu, čekám, až otevřou, zajdu si pro kávu, pak usednu k počítači a snažím se sám sebe přesvědčit, že to, co dneska napíšu, bude za něco stát.

Přemysl Krejčík, foto: Lukáš Vavrečka

A tady by se to dalo ukončit, ostatně o tom tyhle rezidence jsou. Zavři se v pokoji a piš. Broumov se k tomu jeví jako ideální místo, na těch pár zajímavostí vám stačí jen několik málo dní, zvlášť když vám nepřeje počasí, všechno je pořád tak napůl zavřené a klášterní zahradu je nejlepší procházet brzy ráno, nebo naopak až po osmé večer, kdy se pro všechny ostatní uzamkne.

Tak si to odškrtejme.

Farmu na kraji města jsme navštívili první týden. Krmit lamy a nechat si oslintat dlaně od velbloudů — splněno. Ještě se sem snad i vrátím. 

Druhý týden, prohlídka kláštera — splněno. 

Někdy mezi tím pár století starý dřevěný kostel na nedalekém hřbitově. Bohužel, mimo sezónu nelze jít dovnitř. Přesto však — splněno.

A jestli je tu něco dalšího, co jeden musí vidět, když už je tady, nechci to vědět. Musím přece psát, ne jezdit po výletech. Míst by se našlo dost, vím o nich, ale deset dní před koncem rezidence (kdy se konečně umoudřilo počasí a zdá se, že stabilně) začínám mít pocit, že chci-li stihnout všechno, co jsem si naplánoval, jsou cesty do klášterní kavárny maximum, co si mohu dovolit. Aby mi ještě zbyl nějaký prostor na tu spoustu zabíjení času, kdy se ve tři odpoledne začnu přemlouvat, že bych ještě přece jen něco napsat mohl, a ejhle, najednou je hluboká noc a ta částečná izolace na mě začne doléhat. Díky bohu, že do klášterní zahrady nasadili ovce. Čtyři, jedna ovšem po dvou dnech zmizela a já se raději nikoho neptám kam.

Když je ta tvůrčí samota příliš tíživá, jdu si popovídat s ovcemi. Moc mi toho neřeknou, ale já jim ostatně sděluji taky jen nesmysly, co si ani nezaslouží reakci. Nevyčítám jim to. Jenže dneska ráno zmizely i ty tři zbývající.

Dneska jsem probděl noc podruhé. A přesto mi unikl okamžik, kdy se ovce ztratily neznámo kam. Rozumějte, k jejich výběhu vede kamenné schodiště, žádná jiná cesta tu není. A ten výběh mám navíc přímo pod oknem. Představa, že někdo těsně před svítáním přijede, vláčí nebohá zvířata po schodech přímo kolem mého okna, a já neuslyším jediné zabečení, mi připadá nepravděpodobná. Ale stalo se, navíc dvakrát. Poprvé, když ovce přivezli (museli je táhnout po schodech dolů), a podruhé dnes, když je zase odtáhli pryč (po schodech nahoru).

To už zní jako záhada, jíž by se dalo k něčemu inspirovat, ne? Přemýšlím, jestli těch pár zbývajících nocí zase neprobdít. Narušit rutinu a číhat, zda je někdo nepřiveze zpět. Podívat se, jak je dostane dolů, nebo se zeptat, kam se poděla ta čtvrtá. Jenže to bych sám sebe připravil o malou záhadu a možná bych následujícím řetězcem nevyhnutelných událostí zničil celou magii tohoto místa. A té je tu dost a dost (o ní si povíme třeba zase příště) a navíc je unikátní.

Raději tedy zůstanu věrný své rutině, dvě svítání nad klášterem mi musí stačit. A jestli se ovce do konce měsíce neobjeví, napíšu si nějakou vlastní verzi. Už tak nějak tuším, kam bych mohl tu ztracenou poslat. A to jsem se prvních pár dní bál, že klidný Broumovský klášter mi neposkytne žádný inspirující detail.

Přemysl Krejčík (1991) je spisovatel, literární publicista, šéfredaktor literárního časopisu Partonyma a toho času doktorand oboru historie na Univerzitě Pardubice. Vydal dvě básnické sbírky a několik prozaických knih, román Malej NY (Host 2019), za nějž byl nominován na Cenu Jiřího Ortena, a naposledy dieselpunkový román Čokoláda pro wehrmacht (Host 2021).

Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Broumově, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).