Zajímá mne to, co je nějak uhozené a zároveň pravdivé…

Můžeš svůj sborník představit? O co vlastně jde?

Nejspíš o hru doopravdy. Udělal jsem paralelní projekt k bývalé antologii Nejlepší české básně. Nazval ho trochu ironicky Nejlepší hezké básně, taky proto, že neobsahuje jenom tvorbu píšících Čechů. Vybíral jsem z veškeré poezie, kterou loni v básnických rubrikách přinesla revue Host. Vykonal jsem vše, jak tomu bývalo zvykem u ročenky NČB, a sdružil v sobě všechny profese: přečetl daný materiál, vyselektoval básně, napsal úvod, závěrečnou esej, sestavil medailony. Nadto jsem ještě navrhl podobu svazku, sám si ho vysázel, nechal vyrobit, absolvoval křest a tak dále.

V jakém nákladu kniha vyšla? Je možné si svazek pořídit?

Není. Jde o autorskou knihu v jednom kuse, navíc k šíření básní nemám svolení od dotyčných autorů. Šlo mi hlavně o ten proces. Chtěl jsem mít hotovo už na konci ledna, v únoru. Nakonec se to protáhlo málem do půlky roku. Všechno, co se pokazit mohlo, skutečně se podělalo, včetně vyhoření řídicí jednotky tiskařské mašiny. V této technické fázi jsem samozřejmě kooperoval s tiskárnou. Dobré na tom bylo, že mi pak omylem vyrobili místo jednoho deset kusů, takže přece jen mohu někoho obdarovat.

Nejlepší hezké básně, foto: Roman Franc

S poezií trochu jinak

Proč jsi vybíral právě z Hosta a jaký jsi měl k tomu podniku motiv?

Host představoval jakési jasně vymezené pole, jednou už poorané. Byl to záběr realistický, úkol zvládnutelný a nápad mne zaujal v tom smyslu, že jsem si chtěl jednou už známé přečíst „jitřním zrakem“. Já ho nikdy neviděl, ale prý existuje film Woodyho Allena, ve kterém starší, ne příliš úspěšný režisér konečně dostane příležitost pracovat. Jenže zrovna oslepne, což z pochopitelných důvodů nechce přiznat, a natočí ten film jako nevidomý. Co čert nechtěl, zrak se mu vrátí až na premiéře.

To je veselé, ale nevím, jestli je to přiléhavá analogie.  

Možná není, ale je to docela vtipné, ne? A mne zajímá to, co je nějak uhozené a zároveň pravdivé a tím i velmi vážné. Zkus se podívat na něco, co dobře znáš, jako bys to viděl poprvé. Co se stane? Také jsem cítil potřebu se řekněme rituálně, nějakým reálným úkonem, zbavit přetrvávající tíhy z let, když jsem v tom pojízdném antologickém cirkuse vykonával dosti černou práci.

A co ses tedy při své „premiéře“ dozvěděl, co jsi uviděl?  

Řekl bych, že jsem docela ozkoušel svoje hranice i výdrž. Pro mne, který nejsem zběhlý v psaní, myslím tím v psaní esejí, recenzí a podobně, bylo například náročné stvořit patnáct naprosto vážně míněných stran komentáře k těm konkrétním básním i k poezii obecně. Když jsem si uvědomil, že věnuju tolik energie a precizní redakční péče něčemu, co si téměř nikdo nepřečte, pokoušely se o mne mdloby. Ale zas je to dobrý způsob, jak být s poezií „jinak“, jak se naučit trpělivosti a kontemplovat bez ohledu na momentální zisky. A také je to příležitost konečně si uspořádat vlastní myšlenky na ono téma.   

Patrik Linhart a Martin Stöhr při křtu NHB, foto: Roman Franc

Omezení osvobozují

Nehledáš tím vším i nějaké nové možnosti poezie?

Už moje předchozí projekty, aniž jsem to plánoval, byly tak trochu konceptuální. Sbírka Když v Brně sněží, padá to pomalu, podle not na tympány byla psaná ad hoc, v denním rytmu, původně na sociální sítě. A další můj tisk, Andělské zelí, vznikal naprosto opačně, zenově, jako autorský svazek, když jsem v tichu zahrady máčel a lisoval papíry na obálku a pak si je sám vázal a rozesílal. Nesnáším autorská čtení, sám tohle vůbec nezvládám, takže ano, hledám. Ale snažím se tu cestu najít především pro sebe. Dnes už je mi opravdu jedno, kam se ubírá básnický mainstream, je-li něco takového.

Řekneš ještě něco k básním či autorům, které jsi vybral?

Jednou jsem s nimi už měl tu čest redaktorsky, takže žádný šok jsem neutrpěl, ale pomalé, intimní, úplně jinak motivované znovu-čtení mi bylo milé. Povedené básně jsem našel i v rubrice Hostinec pro nezavedenou literaturu. Vybral jsem třicet pět autorů. Dvacet básníků a patnáct básnířek, většinou od každého po jednom textu. Asi nepřekvapivě musím vyzdvihnout slovenského básníka Erika Jakuba Grocha, jenž ve své tvorbě spojuje jedinečnou lyrickou senzitivitu s intelektuálním nadáním a kompoziční promyšleností. Dojal mne Čchen Jung, čínský literát a disident, který byl na jaře minulého roku zatčen a tři měsíce o něm nikdo neměl žádné zprávy. Pak byl z vazby propuštěn s ročním zákazem opustit své bydliště. Jeho naléhavou vězeňskou báseň „Láska“, adresovanou partnerce, přetlumočila Zuzana Li a přidala i fotografii ušmudlané roušky, kterou na sobě měl při zatčení a s kterou se později „šťastně“ navrátil. Ten usmolený hadr jako by dokonale zpřítomňoval: Toto byl můj úzkostný dech, toto byla moje bolest a láska, jsem tady, celý a skutečný, sáhněte si do mých ran. Jinak řečeno: bez těla a okolností se poezie číst a darovat nedá. Dávno by zašla na úbytě a myslím, že takto asepticky s ní stejně nikdo nikdy neobcuje, všem sofistikovaným teoriím navzdory. Taky jsem se pokusil jít k těm básním blíž, nadechnout se jich a „filtrovat“ je jinak, než jsem byl zvyklý.

A co tě na té činnosti ještě těšilo?

Chvílemi mne bavilo přemýšlet nad úpravou svazku a sázet ho. Léta jsme se s mojí, dnes už velmi stařičkou, verzí InDesignu neviděli, překvapilo mne, jak se mi prsty samy rozlétly po klávesových zkratkách. K původnímu formátu jsem přidal po obou stranách deset centimetrů, grafiku pojal co nejspořeji. Materiál jsem bral ten, co měli právě skladem. Chtěl jsem to mít jiné, červené, ale je to holt černé, nemluvě o nerealizovaných detailech, ale hlavně nic nepřešlechtit. Omezení osvobozují.

Pasáček mraků, Martin Stöhr, Patrik Linhart a plechovka Starobrna, foto: Roman Franc

A jaký byl křest těch „hezkých básní“?

Pěkný, mezi dvěma dešti. Od zimy jsem ho posouval a měnil plány. Nejprve jsem ho chtěl uspořádat v noci, v Jihlavě na benzínce, a pozvat místní básníky, vlastně jen jednoho, který je ve svazku také zastoupen. Potom přišly uzávěry okresů, tak jsem chtěl udělat křest úplně sám, v přírodě, jen si tam donést v tašce našeho kocoura a prožít to s ním. Jenže pak se zase rozvolnilo, takže jsem vděčně využil toho, že v Brně byl zrovna na stipendiu pankáč českého písemnictví Patrik Linhart, a pozval jsem jeho. Patrik mi kdysi u nich v Duchcově ukázal známý viadukt, kde dal „Masaryk střílet do dělníků“, tak jsem ho na oplátku dotáhl k místnímu památníčku dělnického hnutí. Ten chátrá v asi nejubožejším parčíku na světě, ale mám to tam rád. Ničemu se nedivil, usmíval se, poslouchal, kouřil a pil pivo z plechovky a pak šel někam pařit. Těžko říct, jestli vůbec pobral, u čeho asistoval.

A ty v tom máš jasno?

Plus minus, ale už je to, zaplať bůh, za mnou, raději se dívám někam dopředu. Tam, kam snad zmizel ten záhadný pasáček mraků, který se s námi nečekaně zastavil a já vůbec nevím, kdo to byl a co tam dělal. Neříkal dohromady nic a taky se nedivil vůbec ničemu. To je krásné!