Temný princ na bílém koni

Caroline Ringskog Ferrada-Noli: Za skleněnou stěnou
přeložila Jana Holá
Argo, Praha 2020

„Když člověka ponižují tak, až nakonec nemá žádnou cenu, napadne ho po čase báječná myšlenka, že už nemá co ztratit, takže může klidně ztratit všechno. Přestane se bát, protože nemá co chránit.“ Tři generace žen: babička Gully, matka Marianne, dcera Annika. Stockholm a jeho předměstí, padesátá léta minulého století až rok 2011. Švédská spisovatelka Caroline Ringskog Ferrada-Noli se svým druhým románem Za skleněnou stěnou českým čtenářům představuje vůbec poprvé. Kniha se vypořádává s tak obtížnými tématy, jako je špatné rodičovství, chudoba, třídní rozdíly, psychické nemoci či domácí násilí. Na této deprimující šachovnici se jako pěšáci pohybují tři ženy, jejichž životní osudy tvoří začarovaný kruh.

V jednom z rozhovorů autorka vysvětluje, že si přála překonat ono politicky korektní vyobrazení ženy jako silné hrdinky a dodat svým postavám lidštější i temnější rozměr. A skutečně: Gully, Marianne i Annika mají k ideálu silné nezávislé ženy — ideálu tak populárnímu v moderní skandinávské společnosti — velice daleko. Slabost, emocionální prázdnota, nízké sebevědomí, bezmoc, pocit ublíženosti; to jsou jen některé z charakteristik, které spolu tyto tři generace žen sdílejí. Dcery se stávají oběťmi matek, které je ničí svým nezájmem i přehnanými nároky. Oč víc jsou tato rodinná pouta destruktivní, o to jsou však pevnější.

Všechny tři ženy se ve svých životních příbězích vznášejí jako ve vesmírném vakuu a jen marně hledají kotvu, která by je bezpečně spojila se zemí. Gully je psychicky i finančně závislá na mužích. Svou posedlost druhým pohlavím, potažmo vlastním vzhledem, přenáší i na dceru Marianne a vnučku Anniku, které se s podobnou zoufalostí upínají na své životní partnery. Zdaleka se nejedná o vztahy ideální, neboť dotyční využívají svou fyzickou i duševní převahu k manipulaci a ponižování. Marianne s Annikou se však ochotně zabydlují v jim tak blízké roli oběti, neboť teprve až skrze muže dokážou stvrdit svou vlastní existenci a získat společenský kredit.

Právě téma společenského postavení a moci rezonuje celou knihou velice silně — peníze, vzhled, partnerské vztahy i místo bydliště a prostředí, kde se postavy pohybují; to vše je definuje a vymezuje jim místo ve světě. Snaha za žádnou cenu nevypadat chudě a uboze je zároveň snahou zachovat si alespoň zbytek důstojnosti. K této problematice odkazuje ostatně také název knihy v originálu: Rich boy — podle autorky prototyp dobře situovaného, obdivovaného, zdánlivě bezchybného suveréna, který už jen svou přítomností v jejich životech staví ostatní do vedlejších rolí. Není on to vlastně ten princ na bílém koni, na nějž mnohé ženy čekají?

Neschopnost hlavních hrdinek vymanit se z tohoto začarovaného kruhu závislosti a beznaděje je frustrující, ale zároveň vyvolává i soucit. Zdaleka nemáme co do činění s postavami ryze špatnými či tragickými; autorce se daří ukázat i jejich světlé okamžiky, jiskry životního potenciálu, které však nepříznivý vliv prostředí a zděděné slabosti často zcela zadusí. Snad proto vyznívá závěr knihy, naznačující možné přerušení destruktivního koloběhu, v kontextu celého příběhu až překvapivě nadějně.

Jistého odlehčení se autorce daří dosáhnout také díky černému humoru nebo hravým rozčleněním knihy do kapitol s velice různorodou délkou — od několika vět až po několik stránek. Tento způsob strukturování textu alespoň trochu zmírňuje jeho tíživou atmosféru a poskytuje čtenářům „psychické pauzy“ na vzpamatování se. Dialogy jsou úsporné a věcné, naopak mnohem více prostoru věnuje Ferrada-Noli citlivým popisům prostředí a duševních pochodů postav. A nutno dodat, že právě zde ukazuje svou silnou stránku: „Ty slzy byly jediné, co na ní bylo skutečné. Ji samotnou nahradil smutek.“

Ferrada-Noli své čtenáře, podobně jako své postavy, nijak nešetří. Za skleněnou stěnou je próza syrová a bolestná. Vypovídá o tom, jak jednoduché je někoho zničit, ať už jde o osobu nejbližší, nebo sebe sama. Tíživá temnota textu by se snad mohla zdát až předimenzovaná, svému účelu ovšem slouží velice dobře: tříští stereotypní obrázek spokojených, sebejistých a usměvavých Skandinávců, žijících v zajetí lykke kdesi na bohatém severu. Román Za skleněnou stěnou je nemilosrdnou připomínkou toho, že existuje široká propast mezi tím, jak bývá realita líčena a jaká opravdu je.