Poslední útěk Adama Drechslera

Pražské letiště Václava Havla. Publicista a spisovatel Adam Drechsler stojí ve frontě na odbavení letu do Paříže, odkud bude pokračovat do New Yorku. Někteří lidé ve frontě poznávají jeho tvář, rámovanou na krátko sestřiženým prošedivělým plnovousem, řídnoucími vlasy a brýlemi s tmavými plastovými obroučkami, protože často komentuje politické dění v médiích. Dnes má na sobě tmavomodré sako, bílou košili, béžové sportovní kalhoty a mokasíny. Můžeme si ho představit jako jeden z článků dlouhého hada tvořeného lidskými postavami a jejich zavazadly, který se pomalu posunuje k odbavovacím přepážkám.

Adama Drechslera, říkejme mu už jen Adam, si ovšem lze představit i z pohledu odkudsi od vysokého stropu letištní haly. Odtud by se jevil jako malá, osamocená postavička, které na hlavě prosvítá pleš.

A popravdě řečeno, tento pohled mnohem více souzní s tím, jak se Adam v dlouhé frontě před letem do New Yorku cítí. Tedy nikoliv jako někdo, kdo by měl být středem pozornosti, ale jako poněkud ztracená, bezvýznamná tečka v rozlehlém prostoru plném neznámých lidí, odsouzená nedávno diagnostikovanou vážnou nemocí k brzkému konci.

Vidět se jako malá tečka v moři jiných bytostí, v obrovité letištní hale zalité sluncem, které nezúčastněně září už miliardy let, to v sobě nese ironii, které si je Adam dobře vědom. Vnímá ji jako připomínku, že se nemá brát úplně vážně.

Jeho přítomnosti zde dodává jistý komický nádech i skutečnost, že do New Yorku vlastně prchá. Poté, co vláda v Praze zareagovala na epidemii nového koronaviru zavíráním hranic a zákazy pohybu i shromažďování, se v něm probudil strach. On, který má pověst racionálního analytika, se najednou nemohl zbavit úzkostných představ, v nichž jeho život končí v malé, do sebe zahleděné zemi, z níž není možné svobodně vycestovat, podobně jako když z ní před téměř čtyřmi desítkami let za dramatických okolností emigroval.

Cesta nedávala velký smysl už ve světle jeho diagnózy. Vždyť co záleží na tom, kde stráví posledních několik měsíců života? Nemohl si ale pomoct. Upnul se k myšlence, že má-li být svět v příštích měsících, či dokonce letech opět rozdělen hranicemi, chce těch několik posledních volných chvil strávit tam, kam se kdysi vydal hledat svobodu. I když tuší, že v kosmopolitním New Yorku bude průběh epidemie nakonec asi mnohem horší než v Praze.

Kromě směsi úzkosti a ironického zpochybňování svého rozhodnutí, kvůli němuž nyní stojí v letištní hale, se Adam potýká i s nostalgií. Ano, cesta do New Yorku je jakási voyage nostalgique, jak by to řekli Francouzi. Jede se rozloučit nejen s několika konkrétními lidmi, ale též s pestrobarevnou, rušnou metropolí, plnou různých exotických vůní, kde kdysi našel nový domov a prožil spolu s nejistotou, které čelí každý čerstvý imigrant, i několik let plných lásky k ženě, která v New Yorku dosud žije.

Myslí si: Proč chci vidět naposledy New York? Protože je to jakýsi obraz vepsaný do mého vědomí, minulost, kterou mám s tímto obrazem spojenou. Snad se chci ubezpečit, že ještě existuje, a tudíž že ještě stále existuji i já.

Jak vidno, Adamovu mysl ovládá zmatek, jehož se nemůže zbavit — ač by byl tak rád nad věcí. Ve svých esejích i knihách opakovaně filozofoval o smyslu lidského života, nabídl mnoho rádoby hlubokých závěrů, ale teď vůbec neví, jak se postavit k tomu, že se jeho život za několik měsíců stane jen uzavřenou, nepodstatnou kapitolou v příběhu věčnosti. Mrknutím času. Přičemž možná i ona lidskou myslí neuchopitelná věčnost představuje jen přelud v něčem ještě nepochopitelnějším, čeho se navzdory tisícům popsaných stran nedokázal během nyní končícího života dotknout vůbec.

Možná ale jeho rozervanost souvisí ze všeho nejvíc s tím, že je sám, pomyslí si najednou. Úplně sám, ačkoliv na tuto poslední cestu by se patřilo jet s někým, koho miluje a kdo miluje jeho. Jenže mu nikdo takový nezbyl: obě ženy, s nimiž delší dobu žil, ho opustily a děti nemá.

Asi by ve svém lítostivém sebezpytování pokračoval dál, ale pak si všimne čehosi, co upoutá jeho pozornost. U jedné z přepážek stojí mladá žena, která něco vzrušeně vysvětluje dvěma stevardkám oblečeným v uniformách společnosti, s níž má Adam letět přes Paříž až do New Yorku. Vnímá jen rytmus jejího hlasu, přece jen je od scény, již sleduje, v dlouhé frontě vzdálen ještě nějakých dvacet metrů. Přesto z útržků vět, které k němu doletí, zaznamená, že ačkoliv žena mluví česky, má cizí přízvuk. Gestikuluje, v jednu chvíli se k němu krátce otočí a skoro se zdá, že na něj ukazuje. Když si všimne, že ji pozoruje, ztiší hlas. Adam neví, co to má znamenat. Jsem kvůli své nemoci možná jen příliš citlivý, pomyslí si.

Ale nedokáže od ní odvrátit zrak, důkladně si ji prohlíží. Béžové bavlněné šaty, nepochybně pohodlné, ale v letošním slunečném předjaří možná příliš teplé, jsou vzadu hodně pomačkané, na jedné straně asymetricky povytažené až do půli stehna. Plavé vlasy má žena svázané do uzlu, ale i její účes působí pomačkaně a jaksi nedbale. Jako by právě vstala z postele.

Přál by si, aby se ještě jednou otočila a on se jí mohl pořádně podívat do obličeje. Z nějakého důvodu má totiž pocit, že ten hlas zná. Když ale žena, vlastně ještě stále tak trochu dívka, opustí s palubní letenkou v ruce přepážku a podívá se krátce jeho směrem, její obličej nedokáže nikam zařadit.

Pozoruje ji pak ještě chvíli, ale už poněkud letargicky, bez většího zájmu. Vidí, že směřuje k frontě před pasovým odbavením, za sebou táhne červený příruční kufřík, jejž zdobí několik nálepek s pestrobarevnými květinami. Nakonec zmizí v davu a Adam se opět ponoří do svého lítostivého stavu.

Na chvíli sám sebe přesvědčí, že ho jeho nynější existenciální situace opravňuje k tomu, aby vůči davům, které proudí terminálem, pociťoval jakousi nadřazenost. Je si téměř jistý, že nikdo z procházejících si není vědom vlastní konečnosti tak jasně a hmatatelně, jak si ji uvědomuje už několik týdnů on. A to ani s přihlédnutím k pandemii, která potenciálně ohrožuje každého. Mnozí mají na obličejích roušky, ale přesto všichni důležitě někam spěchají. Jsou nejspíš přesvědčeni, že se mračna časem rozplynou a vše bude jako dřív.

Pak ale Adam, jak to má ve zvyku, obrátí svůj ironický nadhled vůči sobě. Co mu dává právo ostatní takhle soudit? Vidí jim snad do hlav? Opravňuje ho intenzivně prožívaný pocit konečnosti vlastního života k pohrdání těmi, kdo zrovna uprostřed toho všeho letištního hemžení nevnímají, že na konci života zeje bezedná propast? Že od narození k smrti kráčíme po jakémsi mostě uprostřed nicoty, abychom do té nicoty, z níž jsme se kdysi vynořili, nakonec opět spadli? A most zvaný „život“ jako by nikdy neexistoval, jako by nikdy nic neexistovalo, ačkoliv teď ještě existujeme… Co když na rozdíl od něj, který prchá osaměle za jakousi chimérou z vlastní minulosti, spěchají za někým, koho milují a kdo miluje je? A co když ta představa nicoty, která jeho tak straší, v jejich hlavách po právu neexistuje? Je snad úplně scestná myšlenka, že to, co on považuje za nicotu, je ve skutečnosti jiný svět, možná ten samý, z něhož jsme byli na dobu lidské existence vytrženi a do něhož se vrátíme? Proč by jinak existovala nejrůznější náboženství, která berou za svá miliardy lidí?

Nejspíš by v těchto poněkud zmatených úvahách pokračoval, ale musí se na chvíli soustředit na kontrolu zavazadel. Pak bezcílně bloumá letištěm.

Na různých letištích po celém světě už strávil spoustu času, zejména cestováním po různých konferencích. A stejně jako vždy v minulosti se i dnes v obrovitém, uměle vytvořeném prostoru, jehož estetika je všude na světě stejná, cítí jaksi nepatřičně, téměř zbytečně. Připadá mu prázdný a odlidštěný, ač je plný lidí. Mlýnice globalizace je všechny semlela do spěchajícího pestrobarevného davu, jenže téměř každý v tom davu působí osamoceně.

Míjí bez zájmu „duty free“ obchody, nabízející většinou zboží, které podle jeho názoru lidé k ničemu nepotřebují, takže s jistým pohrdáním pozoruje ty, kteří všechnu tu nepotřebnou veteš nakupují. Ovšem jen do chvíle, kdy si najednou uvědomí, že i před ním leží zcela praktický úkol: koupit nějaké dárky pro přátele v New Yorku, protože na to při přípravě cesty zapomněl.

Vstoupí tedy do jednoho z obchodů, prohlíží si řady čokolád, bonboniér a láhví s alkoholickými nápoji. Nakonec vybere několik sklenic z broušeného českého křišťálu. Zaplatí a přejde k letištnímu baru, který zahlédne na druhé straně chodby.

Objedná si pivo, které jen s přemáháním usrkává. Občas se pohledem na hodinky ujistí, že má ještě dost času.

Pak ji opět zahlédne. Kráčí pomalu terminálem, občas otočí hlavu za čísly odletových bran, za sebou táhne svůj červený kufřík vyzdobený květinovými nálepkami. Zřejmě se cestou někde zastavila, aby se upravila. Plavé vlasy jsou teď učesané, šaty uhlazené, stažené ke kolenům. V její chůzi se mísí ladnost s nedbalostí. Jako by se v ní ty dvě polohy neustále svářely, napadne Adama. Anebo jen záměrně vyvažuje svoji přirozenou ladnost a krásu jakousi hranou bohémskou nedbalostí? Všimne si, že vešla do obchodu s knihami. Nedá mu to, spěšně se sesouká z barové židličky a vyrazí za ní. Neví vlastně proč. Není za tím žádné erotické puzení, jen neurčitá zvědavost.

V obchodě ji najde až v zadním traktu, kde právě listuje nějakou knihou. Kdyby zjistil, co je to za knihu, dozvěděl by se něco víc i o ní, ale nemá odvahu se jí dívat přes rameno. Nechce, aby ho zpozorovala.

V regálu zahlédne novelu populárního spisovatele, vytáhne ji a začne v ní listovat, ačkoliv knihy onoho hojně publikovaného autora ze zásady nečte. Pak si všimne, že i ona ho sleduje, dokonce velmi pozorně. Jako by ho studovala, snad se pokouší o to, čeho se on před chvílí neodvážil: zjistit název knihy, kterou drží v ruce. Raději rychle zakryje hřbet knihy rukou, aby znesnadnil její identifikaci. Nechce, aby si myslela, že ho snad tenhle spisovatel, jehož zábavné romány se nejlépe prodávají před letními dovolenými, zajímá. Což ho vzápětí přiměje k ironické úvaze o vlastním pokrytectví.

Když se jejich pohledy setkají, dívka se poněkud plaše usměje, jako by se omlouvala. I Adam se pokusí o zdvořilý úsměv, ale stále ještě vězí v zajetí směsi sebelítosti a sebeironie, takže se jeho úsměv podobá spíš grimase.

Kráska a starší muž nad hrobem, pomyslí si rezignovaně.

Nejspíš zná moji podobu z nějakého televizního pořadu a neví, kam mě zařadit. Kdybych s ní zapředl rozhovor, o čem bychom si asi tak mohli povídat? Co mě to napadlo, sledovat ji až sem?

Raději z obchodu rychle odejde. Neohlédne se, a i když mu rychlá chůze působí problémy, s hranou rozhodností zamíří k odletové bráně.

Musím se soustředit sám na sebe, pomyslí si. Vždyť cesta do New Yorku je vlastně mise, moje poslední mise. A týká se tudíž především mě. Mých myšlenek a pocitů. Smíření s minulostí. Krásná mladá žena mě jen rozptyluje, odvádí od toho podstatného, čím je můj poslední výlet v tomto světě před cestou na věčnost.

Nemůže si ale pomoct, aby po ní nepátral i před odletovou branou. Nikde ji nevidí, což mu navzdory předsevzetí věnovat se jen sám sobě bůhvíproč ještě víc zhorší náladu.

Usadí se na jednom z volných sedadel, poněkud nervózně se podívá na hodinky a s trochou překvapení si uvědomí, že k odletové bráně dorazil příliš brzy. Do zahájení nástupu do letadla zbývá téměř hodina.

Adam málokdy dokáže jen nečinně lelkovat, v letadle bude mít navíc na přemýšlení času dost. A tak z kufříku vytáhne přenosný počítač a otevře ho. Zamyšleně brouzdá složkou nazvanou Knihy.

Před časem začal psát nový román. Děj se měl odehrávat v rozlehlém bytě v Pařížské ulici, v němž se během 20. století střídají různé rodiny. K tomu potřeboval dlouhověkého vypravěče, který by po celou dobu v bytě žil a osudy jednotlivých rodin spojil. V první verzi románu se jím měl stát papoušek druhu žako. Jenže když Adam napsal zhruba prvních čtyřicet stran románu, dočetl se v novinách, že známý český režisér natočil film o mnichovské zradě, v němž hraje důležitou roli upovídaný papoušek. Určitě by mě někdo obvinil z plagiátorství, napadlo tehdy Adama a rozepsaný román na čas opustil.

Příběh pražského bytu si ho ale podmanil, a tak zhruba před rokem začal přemýšlet nad tím, že by možná stačilo nahradit papouška jiným vypravěčem. V místech, kudy dnes vede Pařížská ulice, bývalo kdysi židovské ghetto, což ho přivedlo k legendě o golemovi. Proč neudělat vypravěčem právě golema, a spojit tak dva různé příběhy, jeden o samotném golemovi a ten druhý o pražském bytě, o jehož obyvatelích golem vypráví?

Vrátil se tedy k psaní. Jenže rychle zjistil, že se ho vymyšlený příběh golema zmocňuje více než příběh bytu, který měl být původní osou vyprávění. Líčením toho, co golem prožil od chvíle, kdy ho stvořil rabi Löw, až do dvacátých let 20. století, kdy se měl stát vypravěčem historie pražského bytu, popsal už více než sto stran, a k bytu v Pařížské ulici se přitom ještě ani nedostal. Pak se od lékařů dozvěděl, že je smrtelně nemocný, a ztratil veškerou motivaci psát dál. Dokonce si ani všechno to, co už stvořil, po sobě znovu nepřečetl. Žako a golem ho však ani na jeho poslední výpravě neopustili. A on v duchu neopustil je. Když si teď před odletovou branou uvědomí, že má ještě skoro hodinu času, otevře počítač a s trochou zvědavosti klikne na ikonu s nápisem Josille.

Vychází v nakladatelství Prostor.