Spokojeně poletovat kosmickými dálavami

Už v roce 2001 jsem pro tehdejší časopis Ikarie překládal jednu z jeho raných povídek, „Andělé z popela“, díky čemuž jsem se dostal k jeho prvnímu románu Odhalený vesmír, nad nímž jsem zase jednou zažil ten pravý pocit úžasu, který ke sci-fi patří. Dokonce jsem si tenkrát dělal zálusk na překlad, ale dopadlo to jinak. Pamatuju si, že mě to docela mrzelo, dokud jsem neobjevil knihy jeho britského souputníka Neala Ashera a nemohl se realizovat na nich. Tito dva autoři, na začátku tisíciletí prakticky neznámí, se mezitím stali jedněmi z nejvýraznějších hlasů nové space opery, jimž se podařilo do lehce skomírajícího žánru napumpovat novou energii. A redaktoři, kteří mě znají, dobře vědí, že takové věci se mi neodmítají lehce.

překladatelský seriál Na čem pracuju

Borisova nabídka byla trochu neobvyklá v tom, že se jednalo konkrétně o knihu On the Steel Breeze, prostřední část trilogie Poseidonovy děti, napsané v první polovině desátých let. Její úvodní část, Vzpomínka na modrou planetu, tady vyšla na podzim roku 2020 v překladu kolegy Jiřího Engliše, takže jsem nejdřív potřeboval zjistit, co je za tím, že nebude pokračovat. Překladatelé nemají podobná „přepřahání“ v lásce, a navíc právě s Jirkou jsme se v dobách, kdy jsme se ještě neznali, podobně setkali u dvou knih Enderova cyklu od Orsona Scotta Carda. Konkurenční nakladatel mi tenkrát odmítl dát na svého překladatele kontakt, takže když obě knihy vyšly, ve výsledku skoro zároveň, stejné věci v nich skutečně byly přeloženy různě, což se podařilo napravit až po létech při reedici. Pointa? Jirka Engliš bydlel v Rožnově jen pár set metrů ode mě.

Udělal jsem tedy to, co považuji za slušné, a mailem jsem se Jirky Engliše zeptal, jestli mu nebude vadit, když se trilogie a autora jako takového po něm ujmu. Odpověděla mi jeho manželka, že Jirka leží s covidovým zápalem plic v nemocnici, ale určitě s tím nebude mít nejmenší problém. To mi on sám potvrdil později, když se konečně po více než měsíci vrátil domů. Ještě jsem ho poprosil o jeho překlad prvního dílu, abych se měl čeho chytat, až budu dohledávat česká řešení autorových neologismů, a Jirka mi ho obratem poslal. Takto jsme si o víkendu vyměnili několik mailů, načež po několika dnech přišla z jeho mailové adresy ta nejsmutnější zpráva — že zotavení bylo jen klamné a následný kolaps měl fatální následky. Proto bude tato kniha pro mě už navždycky spojená s neradostnou vzpomínkou na toto šílené období, které poslední rok prožíváme.

Kniha jako taková — zatím prezentovaná pod českým názvem Polibek ocelového vánku — je sci-fi o něco klasičtějšího a konzervativnějšího střihu než Reynoldsovy romány z galakticky široce rozmáchlého Odhaleného vesmíru, ale také má mezihvězdný rozmach a nápaditě využívá osvědčená témata jako mnohogenerační mezihvězdné lodě, lidské adaptace pro nehostinná prostředí, mentální vylepšování zvířat nebo záludné inteligence pochybného původu. Pro překladatele je tak náročná hlavně v hledání uspokojivých českých náhrad pro nové technologie a pojmy, kterými autoři typu Reynoldse hýří, ale tady už mi v prvním díle částečně umetl cestičku chudák Jirka, takže to chce spíš pokorně dohledávat, aby byla zachována kontinuita, než sám vymýšlet.

Alastair Reynolds, foto: Barbara Bells

Angličtina patří k jazykům, které překladatele tradičně trápí nutností rozhodovat se, jestli si postavy mají tykat, nebo vykat. Žánr science fiction to zpestřuje například situacemi, kdy nečekaně potkáte svého slavného vzdáleného předka, dávno považovaného za zemřelého, takže mu samozřejmě začnete vykat, ale co máte dělat, když pak zjistíte, že je to vlastně něco jako robot? Dá se robotovi vykat?

Zatím asi největší oříšek představuje genderově neutrální epizodní postava, která samozřejmě přináší mnohem víc komplikací pro českého překladatele než pro autora, jenž si vystačí s lehce obměněnými zájmeny ve/vis. Myslím, že tentokrát se spokojím s českým středním rodem, ale s tím, jak podobných případů přibývá (se zajímavou genderově fluidní postavou jsem se potýkal před několika měsíci ve Zvonu Neala Shustermana), přemýšlím, jestli nedozrála doba k nějakému odvážnějšímu řešení, jakým by bylo třeba „univerzální“ koncové -u pro zájmena, přídavná jména i slovesa v minulém čase, ale podobné úvahy zatím vždycky ztroskotají na tom, že i kdyby člověk vymyslel jakž takž logický a konzistentní systém, výsledek stejně bude v případě beletrie na hranici čitelnosti.

Jak to poslední dobou občas dělávám, překládanou knihu jsem si předem nepřečetl a jako normální čtenář si užívám všechna překvapení, která autor přichystal. Tato metoda má svá úskalí, ale snad už mám dost zkušeností na to, abych se s nimi vypořádal. Do července tak budu po večerech spokojeně poletovat kosmickými dálavami, než se vrátím na Zemi a asi se minimálně na půl roku někde zavřu, aby svět konečně dostal svůj stephensonovský Systém.