Polemika: Spisovatelé a knihovny

Text autorů Miroslava Balaštíka a Jana Němce vyšel ve čtvrtém čísle časopisu Host pod názvem „Spisovatel a stát“. Autoři se v něm zabývají nedostatečnou podporou spisovatelů ze strany státu (nejen) v pandemické době. Nejsem si zcela jistá, jak text vnímat. Zda jako výzvu k širší diskusi a k vyjasňování vzájemných postojů, volání o pomoc, nebo hotový názor spisovatelské obce (jak velké její části?), se kterým nepohne nikdo a nic. Vzhledem ke své profesi bych se ráda zastavila u částí textu, kde autoři hovoří o knihovnách. 

Článek obsahuje některé faktické nepřesnosti, které si autoři zřejmě neuvědomují. Většinu knihoven totiž nezřizuje stát, a dokonce ani kraje, ale především města a obce. Někdy knihovny zřizují také další instituce — například školy nebo muzea. Tyto skutečnosti zmiňuji spíš jen na okraj. Pisatelé článku se hlavně dopouštějí velkého zjednodušení v chápání knihoven, které omezují na půjčování knih.

Knihovny jsou zřizovány proto, aby umožňovaly přístup ke zdrojům informací všem bez rozdílu. Na druhou stranu, i když je půjčování knih stále ještě převažující službou, nabídka moderní knihovny se pomalu přesouvá jinam. Lidé čím dál víc vnímají knihovny jako místa setkávání, komunity, vzdělávání i kultury.

Autoři ve svém výpočtu ušlých zisků také zcela opomíjejí kupní sílu jednotlivých knihoven. Abych byla konkrétní — média často citují údaj o více než pěti tisících knihoven po celé České republice, je ale potřeba dodat, že většina z nich má na nákup knihovního fondu pár tisíc ročně a tituly, které se po velkých úvahách rozhodnou koupit, nakupují po jednom exempláři.

Z praxe naší knihovny také mohu říci, že ve velkých knihovnách většinou trvá až několik měsíců, než se tituly dostanou na regály knihoven. Někde je to dáno kapacitami zpracovatelských oddělení, pro Městskou knihovnu v Praze je to strategický přístup. Důvodem zdržení je to, aby novinka dostala dost času v knihkupecké síti. Je mnoho čtenářů, kteří nejsou ochotni čekat a knihu si koupí, stejně tak jako je mnoho čtenářů, kteří si nejdříve knihu půjčí, aby se pak rozhodli, zda si ji koupí.

Knihovny jsou také významným místem, kde se autoři setkávají se čtenáři. A rozhodně nejde o dobrovolnou aktivitu, besedy s literáty jsou honorovány. Tato činnost neustala ani za pandemie, jen se z fyzických prostor přesunula do virtuálního prostředí. Poměrně podrobně o tom píší kolegové Josef Straka a Vojtěch Vacek v posledním čísle Tvaru v článku nazvaném „Dům čtení v uzávěře“.

V neposlední řadě jsou také knihovny podstatným článkem v řetězu celoživotní výchovy ke čtenářství, protože bez lidí, kteří knihy čtou, bychom to mohli zabalit všichni. Spisovatelé, nakladatelé, knihkupci i knihovny.

Vracím se proto znovu na začátek a zajímá mě, zda původní text byl výzvou k diskusi. Pokud ano, pak bych byla ráda, aby se tato diskuse odehrávala spíše než na stránkách Hostu za vyjednávacím stolem, kde budou zastoupeny všechny zúčastněné strany.

Vážená paní Hanzlíková,

ten text v prvé řadě není namířen proti knihovnám, ať už je zřizuje kdokoliv. A není tedy vůbec potřeba, abyste je hájila, nebo se cítila být jednou ze stran nějakého sporu. Spor, který vedeme, se odehrává na jiné rovině. Bylo by jistě milé si s Vámi sednout k jednomu spolu a diskutovat o knihovnách, o tom, co všechno dělají a jak pomáhají a propagují literaturu, bohužel by to ale nic nezměnilo na podstatě věci: že stát ze zákona umožňuje půjčování knih, aniž by kompenzoval autorům jejich ušlý zisk. Jinak řečeno, jestli chce stát (skrze město, kraj, školy) poskytovat svým občanům informace „bez rozdílu“, jak píšete, nemůže to dělat na úkor těch, kdo tyto „informace“ vytvářejí, tedy píšou knihy. To je podstata problému.

Nikdo nechce, aby přestaly fungovat knihovny, ale aby stát přestal okrádat spisovatele. A aby to, co spisovatelé vytvářejí a poskytují všem, a z čeho stát prosperuje finančně i mentálně, jim nekonfiskoval, ale kompenzoval v přiměřeně slušné míře. Mimo jiné třeba tím, že by, jak navrhujeme, rozšířil program Česká knihovna, ze kterého budou mít prospěch spisovatelé, nakladatelé i knihovny. V tomto jsme myslím na téže straně stolu, protože i Vám jako knihovnici jde nepochybně o to, abyste půjčovala knihy co nejkvalitnější a šířila „informace“, které nevznikaly na úkor někoho jiného. Stát je však (skrze vládu a parlament) ochoten mluvit spíše o životních podmínkách slepic v klecích než o tom, co pro svou práci potřebují spisovatelé. Proto bychom se měli spojit: spisovatelské organizace, knihovny a Svaz nakladatelů, aby nás bylo konečně slyšet.

Miroslav Balaštík a Jan Němec