Neobvyklý měsíc v Praze

Mám s sebou housle, budu si hrát celý měsíc svoje oblíbené houslové koncerty — Beethovena a Brahmse. Pro sebe, koncerty s publikem se už dlouho nekonají, ale chci zůstat ve formě. Vyrážím na svoji první překladatelskou rezidenci, pro začátečnici, jako jsem já, je to velké dobrodružství.

První setkání s mým novým domovem. Vejdu do bytu a cítím se dobře. Ano, tady budu měsíc spokojená a šťastná. Ráno se probudím do prosluněné místnosti s výhledem do vnitrobloku. Tento výhled je zvláštním způsobem inspirující a uklidňující. Během práce na překladu utíkám pohledem od obrazovky ke žlutým fasádám budov naproti. Cítím se jak ptáče v hnízdě v koruně nejvyššího stromu. Na duben neměj spoleh valný, bývá jasný dnes a zítra kalný. Tato pranostika mi proběhne hlavou, když pozoruji, jak za okny chumelí, tak jak by si to leckdo přál mít na Vánoce. Jdu do kuchyně uvařit kávu. Když se vrátím do pokoje, vidím žluté fasády zlatavě ozářené zapadajícím sluncem. Po sněhu ani památky.

Druhý týden, chodím ven a mezi lidi. Setkání s přáteli, které jsem víc než rok neviděla, mě nabíjí energií. Chodíme na procházky, tu a tam si dáme točené na tajňáka. Nebo bylo čepované? Na tajňáka si poslechnu i generální zkoušku koncertu v Rudolfinu, který se pak hrál pro facebookové posluchače. Snažím se nemyslet na kulturní zážitky, které tento měsíc v Praze nezažiji, a vážím si netradičních alternativ, které se mi tu a tam naskytnou. Překládám stránku po stránce. Narážím v knize na slovo ksichtník… Jak tohle přeložím do němčiny, opravdu nevím.

Týden třetí. Jsem v půlce mého pobytu a dávno za půlkou překládané knihy. Ksichtník jsem zatím nevymyslela. Na dlouhých procházkách Prahou přemýšlím o osudu protagonisty, autistického chlapce — není to úplně veselé čtení. Jsem vděčná, že jsem v životě nic podobného, jako starat se o autistické dítě, nemusela zažít. Přemýšlím o úpadku kultury v čase korony. Kdy se opět sejdeme na čteních? V koncertních síních? Na knižních veletrzích? Třetí týden mám myšlenky pochmurné. Nevidím světlo na konci tunelu.

Theresa L. Clauberg, foto: Damian Posse

Nastal týden čtvrtý, pro mě v Praze poslední. Se sluníčkem se mi vrací chuť do života. Knihu jsem přeložila až do konce, tedy až na ten ksichtník. Představovala jsem si, jak si po přeložení poslední stránky otevřu kvalitní víno a na oslavu zdařeného projektu si přiťuknu se svým odrazem v zrcadle. Místo toho jsem tak unavená, že zavřu knihu, počítač a jdu spát.

Posledních pár dnů mi tedy zbylo na skvělé schůzky s úžasnými lidmi a čtení knih, kterých je v bytě pana Foglara požehnaně. Využívám jarního počasí a vyrážím do ulic Starého Města. Jsou liduprázdné. Užívám si každý okamžik, ale zároveň doufám, že se život do ulic už brzy vrátí.

Vracím se domů. Do Vídně. Jsem vděčná za tu zkušenost a odvážím si spoustu krásných vzpomínek na neobvyklý měsíc v Praze. Odvážím si svůj první překlad celé knihy. A naději, že jsem se posunula o krok dál.

Theresa L. Clauberg je překladatelka, pochází z česko-německé rodiny. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu a na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž magisterský program Translation se zaměřením na tlumočnictví. Jako překladatelka a lektorka spolupracuje například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem ve Vídni.

Text vznikl během autorčiny tvůrčí rezidence v Praze, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).